(10.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
To zdůrazňuji - že považuji za vyloučené, aby jakákoliv exekutivní složka získala kompetenci ve vztahu k soudnímu povolování odposlechů. To není možné. Tady je možné jenom uvažovat o změně působnosti poslanecké komise na kontrolu tajných služeb a odposlechů. Ale v žádném případě si nemyslím, že by to bylo možné ve vztahu k exekutivě.
Za této situace tedy musím říci, že moje odpověď se omezuje pouze na toto. Nemám, nemohu mít a nikdy nebudu mít žádný důkaz o tom, co zde tvrdili někteří poslanci, že soudy zde nefungují, že nerozhodují v souladu se zákonem, protože já nemám přezkumné právo vůči soudu v této věci. Upozorňuji, že ho nemá nikdo jiný, takže to jsou závěry, které vycházejí jenom z jakési dedukce nebo fantazie. Ale protože toto právo neexistuje, nelze to odpovědně tvrdit. Nevím tedy, jestli soudy rozhodují odpovědně, nebo neodpovědně, nevím, jestli rozhodují v souladu se zákonem, a nepřísluší mi to přezkoumávat. Proto se mi nelíbí vystoupení, podle kterého vláda nese odpovědnost za tuto oblast. Nenese ji a nemůže ji nést.
Pokud se mě ptá pan poslanec Bílý, jaké mám možnosti kontroly, ještě jednou opakuji: žádné možnosti kontroly nemám. Má je pouze Poslanecká sněmovna.
Jestli kontroluji skartaci. Já kontroluji skartaci soudních spisů, to znamená, tam, kde v rámci trestního řízení byla podána obžaloba, ať už soudní spor dopadl jakkoliv, a součástí důkazního materiálu byly odposlechy, jsou součástí trestního spisu po celou dobu existence trestního spisu, což je minimálně 20 let podle povahy věci. Ale skartaci záznamů z odposlechů a jejich přepisů, to nemohu já kontrolovat, protože tam, kde se to nedostane k soudu, to zůstává v rámci úplně jiného resortu, nikoli resortu Ministerstva spravedlnosti.
Bohužel nemohu odpovědět na rozdíly mezi statistikami policie a soudů, protože nejsou statistiky policie k dispozici, není v mé působnosti je kontrolovat. Pokusím se ale ve spolupráci s panem ministrem vnitra statistiky srovnat, protože není dobré, když jsou zde rozdíly. To znamená, je potřeba zjistit, kdo rozdíly způsobil a kde je nedostatek ve vedení statistiky.
Také neumím říci, kolik odposlechů bylo provedeno ve lhůtě 48 hodin před rozhodnutím soudu v případě, že rozhodnutí soudu bylo negativní. Ale předpokládám, že odpověď - a zdůrazňuji, že to je moje dedukce - je jednoduchá. Když se podíváte do mých tabulek, všude, kde soud zamítl odposlech, je pravděpodobné, že předtím byl policejním orgánem, který odposlech požádal, realizován 48 hodin.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Promiňte, pane místopředsedo. Jenom chci říci, že ODS se uklidnila, ale naopak ruch opravdu vzrostl na straně sociální demokracie. Pravděpodobně existuje princip, že každý ruší svého vystupujícího.
Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Na závěr chci říci tolik. Vůbec nejsem rád, že žiji v zemi, kde odposlech je součástí - nejen s ohledem na stupeň techniky, ale na sofistikovanost celkového systému - kde odposlech je běžnou součástí života. Bohužel v roce 2003 neznám moderní zemi, kde by tomu tak nebylo. Jde o to, aby sněmovna našla co nejvíce kontrolních mechanismů, ale zdůrazňuji, že to nemohou být kontrolní mechanismy svěřené do rukou exekutivy. Že to může být pouze zákonodárný sbor, který bude mít tyto mechanismy ve své pravomoci.
Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Také vám děkuji. O slovo se přihlásil místopředseda sněmovny Ivan Langer.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, odpověď pana ministra spravedlnosti by se dala charakterizovat slovy: "Já nic nevím, já nic nemůžu, jsem jenom ministr spravedlnosti a místopředseda vlády." Já si myslím, že s takovouto odpovědí není možné se spokojit přinejmenším proto, že vedle tohoto druhu odpovědi se pan ministr a místopředseda vlády přiznal k tomu, že je v rámci své působnosti odpovědný za tvorbu právních předpisů v České republice, nebo spoluodpovědný, a že jako ministr spravedlnosti je zodpovědný za výkon státní správy soudů v České republice. Myslím si, že přinejmenším v těchto dvou oblastech své zákonem stanovené působnosti, a vzpomeňte si, pane ministře, já jsem velmi přesně ve své reakci řekl, že jste vy tím interpelovaným, a proto já své vystoupení nebudu rozšiřovat nad rámec vaší působnosti, odpovědnost za tvorbu právních předpisů, za státní správu soudů, nemůžete tvrdit, že nic nevíte, že nic nemůžete, že jste jenom ministr spravedlnosti.
Myslím si, že primární věc, která zde zazněla a která by u normálního člověka a normálního ministra a ministra, který přemýšlí nad tím, ne co nemůže, ale nad tím, co může udělat, by měla vést k zamyšlení. Je třeba ono připomenutí rozdílných statistik, které dáváte k dispozici vy, statistik soudních a statistik policejních. Kdy jindy, když ne v tak citlivém případu, jako je statistika o onom zásadním zásahu do soukromí a osobní svobody jedince, jak je to v případě odposlechů, by měl ta čísla spolu, lidově řečeno, hrát? Kdy jindy, když ne v těchto případech, by ministerstva, ať už spravedlnosti, nebo vnitra, si měla dát pečlivý pozor na to, aby čísla seděla, aby navzájem odpovídala? Jak tedy můžeme věřit alespoň tomu, co jste nám dal k dispozici vy, když policejní statistiky používají úplně jiná čísla? Komu tedy v této zemi je možné v této oblasti věřit? Bojím se, že nikomu. Myslím si, že normálně uvažující ministr, ministr, kterému jde o to, aby tento problém byl vyřešen, nemůže tvrdit, že nic neví a že nic nemůže. To je první věc.
Druhá věc. Vy jako člověk, který je odpovědný za státní správu soudů, nepochybně můžete některé věci napravit. A já si myslím, že když už hovoříme o justičních statistikách - dám teď stranou čísla, která dává k dispozici Ministerstvo spravedlnosti a která neodpovídají číslům, která dává k dispozici Ministerstvo vnitra - tak přinejmenším můžete, pokud vám jde o věc, se zamyslet nad kvalitou a smysluplností oněch justičních statistik. Smysluplností v tom smyslu, aby nešlo o hromadění čísel sama pro sebe, ale aby docházelo ke shromažďování čísel, která by bylo možné vyhodnotit, a podle závěru tohoto vyhodnocení přijmout potom některá buď organizační, nebo legislativní opatření a závěry. Na základě takto vedených soudních statistik si troufám tvrdit, že jde skutečně jenom o zbytečnou buzeraci některých lidí a shromažďování dat, neboť nejenom že čísla spolu nehrají, ale s čísly se vůbec nepracuje a vedou pouze k závěru, který zde prezentujete, že s tím nic nemůžete dělat.
K čemu jsou čísla, když nemůžeme zjistit z nich vůbec efektivitu a smysluplnost použití těchto prostředků pro fungování orgánů činných v trestním řízení a soudů jako takových? Nestojí to náhodou na zamyšlení, zda čísla nepřizpůsobit např. tím směrem, aby vedle čísel o povolených a zamítnutých odposleších existovala také statistika zamítnutých odposlechů, existovala také statistika těch případů, ve kterých byl realizován odposlech a které byly úspěšně nebo neúspěšně dovedeny k pravomocnému rozhodnutí soudu, tak abychom zjistili alespoň dvě čísla, ze kterých by se dalo dovodit, zda odposlechy mají smysl, zda jejich prostřednictvím opravdu policie a orgány činné v trestním řízení dokážou lépe a účinněji postihovat pachatele trestných činů, nebo nikoliv? V tomto můžete jako ministr spravedlnosti něco dělat.
Na základě statistik Ministerstva spravedlnosti není možné zjistit průměrnou délku odposlechu a vůbec to, zda probíhala kontrola ze strany soudce o tom, zda trvají důvody pro použití odposlechu telefonického rozhovoru. Myslím si, že tady je přinejmenším potřeba takováto čísla zjistit, a potom si položit otázku, zda ona doba, která je promítnuta do zákona o trestním řádu v době šesti měsíců, je dostatečně dlouhá, nebo je zbytečně dlouhá, neboť její prodloužení o dalších šest měsíců může vést k nabourávání soukromí jedince, aniž by on o tom vůbec věděl, v délce například jednoho roku.
***