(10.10 hodin)
(pokračuje Klas)
Za druhé. Česká rozvědka neboli Úřad pro zahraniční styky a informace vás také nemohla odposlouchávat, protože na území této země nemá oprávnění toto činit. Za třetí. Policie České republiky se k vašemu případu vyjadřovat nebude. Za čtvrté. Bezpečnostní informační služba se k vašemu případu vyjadřovat nebude, pouze konstatuje, že nebyl porušen zákon.
Jistě víte, co to znamená. Soudně povolený odposlech znamená tu kouzelnou formulaci, že nebyl porušen zákon.
Závěrem mi pan premiér poradil, že jako předseda stálé komise pro kontrolu činnosti BIS si mám svolat komisi sám na sebe a zeptat se exředitele Růžka, zda jsem byl odposloucháván. Já si myslím, že to je skutečně velký paradox. (Potlesk z pravé strany sálu.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím místopředsedu vlády, pana poslance(?) Rychetského, aby se ujal slova.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo, vážená Poslanecká sněmovno, moje odpověď by mohla být velmi stručná, protože zatímco písemná interpelace poslanců Langera a Nečase směřovala k působnosti ministra spravedlnosti, to je, kolik bylo povoleno, kolik bylo zamítnuto žádostí o odposlech, veškerá ústní vystoupení vyslovující nespokojenost s odpovědí už jdou zcela mimo článek 53 odst. 1 ústavy. Podle článku 53 odst. 1 ústavy může každý poslanec interpelovat člena vlády ve věci jeho působnosti. Ve vládě České republiky mám jednak působnost jako místopředseda vlády a předseda Legislativní rady vlády, to je koordinace procesu tvorby právních předpisů, jednak jako ministr spravedlnosti, to je vedoucí ústředního orgánu státní správy zajišťujícího státní správu v oblasti státních zastupitelství, soudů a vězeňství. Musím tedy říci, že představa, která zde byla velice košatě rozvíjena, že soudy nefungují a že vláda zneužívá odposlechy, je představa, které bych dal za pravdu, kdybych začal věcně odpovídat na zde položené otázky, protože by to znamenalo, že se zabývám tím, kdo je odposloucháván. Já se tím nezabývám a nesmím se tím zabývat.
Parlament rozhodl, že jediný, kdo smí povolit nebo zamítnout odposlouchávání telekomunikačního provozu, je soud. Parlament rozhodl, že jediný, kdo smí kontrolovat instituce, které o takový odposlech žádají - a nejde o trestní řízení - je Parlament, Poslanecká sněmovna, jím řízená komise. Otázky mají směřovat vůči této komisi, a nikoliv vůči mně, protože já vás mohu ubezpečit, že považuji za vyloučené, abych se sebral, odjel odtud na Vrchní soud v Praze nebo kterýkoliv krajský soud v republice a řekl: "Předložte mi všechny spisy, ve kterých jste povolili odposlechy, já si je budu číst a zjišťovat, zda jste učinili správně, nebo nikoliv."
Jak víte, vůči soudům a soudcům má ministr spravedlnosti pouze dvě kompetence: sledovat průtahy v řízení, a zjistí-li neodůvodněné průtahy v řízení, tak má právo dát návrh na zahájení kárného řízení se soudcem, který takové průtahy způsobil, a sledovat důstojnost řízení, a zjistí-li, že nějaký soudce se v řízení před soudem chová nedůstojně a porušuje soudcovskou etiku, opět podat návrh na zahájení kárného řízení. Tím kompetence ministra spravedlnosti vůči soudcům v této republice končí. Absolutně nemám pravomoc, absolutně nemám působnost kontrolovat jakékoliv meritorní rozhodnutí soudce, jestli bylo, nebo nebylo po právu, ať už jde o věci opatrovnické, ve věci povolení k odposlechu v jakékoliv obchodní nebo jiné věci. Absolutně toto právo nemám a absolutně nejsem ochoten si takové právo ani na vteřinu přisvojit.
Chtěl bych říci, že pan poslanec Langer projevil nespokojenost s odpovědí ze čtyř důvodů. První důvod byl, že je hrozivý nárůst souhlasů s odposlechem. Nevím, co jako ministr spravedlnosti s tím mám činit. Já přece nemohu dát pokyn na poradě předsedů krajských soudů: "žádám vás, abyste snížili počet souhlasných rozhodnutí a zvýšili počet nesouhlasných". To snad nemůže nikdo v Parlamentě myslet vážně. Takový pokyn nemůže dát ani předseda krajského soudu soudcům, kteří o tom rozhodují.
Já si nemohu v této věci žádným způsobem poradit. Já mohu jenom konstatovat, že jistě není milé, že je takové množství souhlasů s odposlechem našich občanů, ale upozorňuji, že hovoříme pouze o souhlasech vydaných pouze v rámci trestního řízení. Tady nebyla řeč o zpravodajských službách. Jenom tam, kde konkrétní osobě bylo sděleno obvinění z trestného činu, jen v těchto případech soud vydal podle názoru některých poslanců příliš mnoho souhlasů. Já z toho nemohu dovodit žádný závěr, ale za zcela nehorázné považuji zde vyslovené závěry, že to svědčí o podivném úsilí vlády. Vláda o tom neví a nezajímá ji to. Vláda se prostě nikdy nezabývala a nikdy se nebude zabývat tím, jak soudy povolují, nebo nepovolují odposlechy. Kontrola působení v oblasti odposlechů patří Poslanecké sněmovně, a nikoliv vládě.
Druhý důvod, o kterém hovořil pan poslanec Langer, bylo jeho znepokojení - ukázal na statistiky krajských soudů za rok 2001 - jak málo žádostí bylo zamítnuto. Nevím, co na to mám odpovědět. Já si mohu myslet, že byly zřejmě všechny tak kvalitně zpracovány, že jim soudy vyhověly, ale já to nevím, já to přece nemohu přezkoumávat. Jenom chci poukázat na jistý opravdu podle mého názoru trochu nekorektní přístup, protože pan poslanec Langer a posléze myslím i páni poslanci Nečas a další zde citovali ze statistik, které jsem dal sněmovně k dispozici, že nebyla zamítnuta žádná žádost u krajských soudů v roce 2001, nebo jen několik, a záměrně citovali jen případy žádostí týkajících se pevných telefonů. Avšak že 2 475 žádostí o odposlechy mobilů bylo zamítnuto, to tady záměrně nečetli, takže ten poměr vůbec není takový, že by byl hluboký nepoměr mezi zamítnutými a schválenými. Za rok 2001 bylo schváleno 6 700 návrhů na povolení odposlechu a zamítnuto 2 475 návrhů, takže nepoměr ani zdaleka není takový, jak zde bylo ilustrováno.
Třetí důvod nespokojenosti pana poslance Langera se týká toho, že si myslí, že statistiky nejsou vedeny dostatečně. Není samozřejmě žádný problém, pokud sněmovna zvýší rozpočtovou kapitolu Ministerstva spravedlnosti, zavést ještě důkladnější statistiky. Problém je v tom, že to nemá žádný smysl, protože my ze statistik nemůžeme vyvodit žádné závěry směrem k jakýmkoliv organizačním opatřením vůči orgánům v trestním řízení, a už vůbec ne vůči zpravodajským službám, takže upřímně řečeno, vést zbytečně ještě podrobnější statistiky by mělo smysl tehdy, kdyby se změnil právní řád tak, aby byl možný nějaký zásah. Já osobně si ovšem nemyslím, že by zásah mohlo činit Ministerstvo spravedlnosti.
***