(16.20 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Polemizuji pouze s tím, že církev vzniká až registrací. To je skutečnost, se kterou já polemizuji, a to proto, že článek 16 Listiny základních práv a svobod říká: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní, zřizují řeholní a jiné instituce nezávisle na státních orgánech. To říká ústava. Takže respektuje, že zřízení instituce, ustavení duchovního - a teď se vracím k dojemné péči pana poslance Filipa o farnosti, jejich velikost a jeho volání po tom, aby diecéze a farnosti kopírovaly územní uspořádání státu, protože to je dojemná starost o něco, co veřejné moci vůbec nenáleží - si dle ústavy mohou církve a náboženské společnosti dělat samy, podle své vlastní potřeby. Doufám, že budeme toto právo církví a náboženských společností tolerovat a respektovat.
Je pravda, že právní řád České republiky nezná pojem apoštolské poslání, ale mohl bych vám najít v mnoha mezinárodních smlouvách, že se užívá pojem, který zná mezinárodní smlouva, a ten pojem nenajdeme v českém právním řádu. Přestože to je v mezinárodních vztazích obvyklé a stává se tak velmi často.
Ale důležité je to, co se tady zpochybňovalo ohledně výuky náboženství na státních školách, že by se někdo mohl obrátit k soudu, kdyby neměl souhlas církve k výuce náboženství. To tady musím také vysvětlit, protože to je opět nedorozumění, které se uměle šíří ve společnosti. O co jde? Náboženství může učit kdo chce, v tom mu nikdo nebrání, má-li k tomu kvalifikaci a je-li způsobilý učit, ať učí. Důležité tady je to, že katolická církev říká, kdo má od ní souhlas, resp. pověření, aby učil katolické náboženství jakožto ten, který učí jménem katolické církve. Církev říká: My máme právo a chceme mít možnost o tom rozhodovat, kdo je ten, který to dělá naším jménem. To ale vůbec nebrání v tom, že by někdo nemohl učit katolické náboženství nebo náboženství vůbec - nebo problém vztahu státu a církví apod. - aniž by se ptal katolické církve, protože jsme ve svobodné společnosti a každý to může učit. Protože ta smlouva říká, že ten, kdo vyučuje, může tak činit podle programů stanovených příslušnou autoritou katolické církve. Není tam řečeno, že ten či onen smí, nebo nesmí a potřebuje souhlas, ale jde-li o výuku, která má být označena za výuku katolického náboženství jakožto reprezentanta katolické církve, katolická církev chce, aby měla jistotu, že ten člověk to dělá podle programů stanovených příslušnou autoritou katolické církve. Takže na mnoha školách učí jistě náboženství lidé, kteří nemají nic společného s katolickou církví, vyučuje se toto náboženství, je to docela možné, nicméně jde-li o výuku jménem katolické církve, je nutné, aby katolická církev měla tuto jistotu, o které tady mluvíme. Je to podle mě samozřejmé. Stejně tak jako když někdo vykonává nějakou jinou profesi, může tuto profesi vykonávat třeba se souhlasem své profesní organizace, aby byl jejím reprezentantem. Podle mě to ničemu nebrání a v žádném případě to neomezuje osobní svobodu člověka, ani svobodu člověka vyučovat to, k čemu je jinak kvalifikován.
K panu poslanci Vojtěchu Filipovi ještě tři poznámky. Poznámka číslo 1. Nejde tu o žádné omezení suverenity, že by se Česká republika stala v něčem jakoby podřízenou Svatému stolci nebo Vatikánu. To je normální smlouva, kde se dohadují dva subjekty na obsahu této smlouvy. V žádném případě to neomezuje suverenitu České republiky, že by se Česká republika stala nějakou podřízenou jakémukoli orgánu ve Vatikánu nebo Svatému stolci. Také nesouhlasím s tím, co říká ve vztahu k Evropské unii, že přenášíme suverenitu na orgány unie, přenášíme na Evropská společenství. Ale tam se asi také neshodneme.
Poznámka číslo 2 je, že se mi zdá, že není vhodné tady komentovat okolnost, zda využije ta či ona organizace, včetně katolické církve, toho, že v jejích řadách působí lidé, kteří přicházejí ze zahraničí a nemluví třeba úplně dokonale česky. Zdá se mi, že i toto tady zmiňovat není úplně korektní, protože já jsem přesvědčen, že jsme ve svobodném světě, kde je volný pohyb osob. Když kdokoli pobývá na území České republiky a pobývá zde v souladu s naším právním řádem, má právo i na svobodné vyjadřování. Kdybychom zašli do mnoha institucí a podniků, možná se ve vedení těch podniků nedomluvíme česky, a nikoho to neuráží, protože takový už je ten globální svět, že řada i bankovních domů jsou domy, kde se musí mluvit nějakým cizím jazykem, aby se vůbec management těch firem dohodl. Takže to nevidím jako překážku a už vůbec ne jako něco, co bychom tady měli zmiňovat s ohledem na tuto smlouvu, protože to spolu vůbec nesouvisí.
A už vůbec se mi nelíbí slovo, že jde o něco jako internacionální pomoc. Nezahrávejme si s tímto slovem. Internacionální pomoc v dějinách Československa je spojována s něčím úplně jiným, s něčím, co je těžkou skvrnou minulého režimu, totiž internacionální pomoc Varšavské smlouvy. Nejde o nic takového.
Kolegyně a kolegové, ještě třetí poznámka, a to ke sňatkům. To je také mýtus, který se tvoří ve společnosti, že se tady nějakým způsobem omezuje osobní svoboda nebo že se jde proti budoucí právní úpravě, jejíž obsah samozřejmě neznáme, protože nevíme, jak dopadne budoucí právní úprava. Ale dovolím si tady ocitovat opět z článku té smlouvy: Katolická církev vykonává obřady, při nichž je uzavíráno manželství. To je klíčová věta. Manželství neuzavírá někdo s Českou republikou nebo s katolickou církví. Manželství uzavírají snoubenci. Dále se tady pokračuje: Takto uzavřený sňatek, splňující podmínky pro uzavření manželství stanovené právním řádem České republiky, má stejnou platnost a stejné právní důsledky jako občanský sňatek. To znamená, že podmínky musí být splněny podle českého právního řádu. Důsledky jsou podle českého právního řádu. Jediné, co je na volbě snoubenců, je, zda obřad vykonají na půdě té či oné církve, mluvím-li o obecné úpravě, nebo na půdě katolické církve, nebo zda učiní tento sňatek před orgánem pověřeným vedením matrik. Zdá se mi, že i to je projev liberální a projev velkorysý, respektovat to, že jsou mezi námi ti, kteří dají přednost tomu, aby tento sňatek byl uzavřen na půdě církve. Nikoho to podle mě neuráží, nikoho to nenutí, aby tak činil, žádný sňatek to nečiní nerovnoprávným, v žádném případě to není nic, co by mělo urážet někoho, kdo nechce na půdě církve uzavřít sňatek. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Na druhé straně je projev velkorysosti uznat, proč by ti, pro které to má význam i mravní nemohli tento obřad vykonat na půdě té či oné církve.
Zdá se mi, že sněmovna je stejně rozložena na toto téma, je rozložena politicky. Tady neexistuje vážný právní důvod, proč by tato smlouva měla být zamítnuta. Neexistuje takový vážný důvod. To je zkrátka rozdělení naší sněmovny, zda tuto smlouvu chceme, nebo nechceme. Podle mě je to postoj politický, není odborný, protože kdyby šlo o právní problém, tak proč by to sněmovna nepostoupila Ústavnímu soudu k posouzení.
Takže já doporučuji - samozřejmě nemohu nikoho omezit - spíše směřovat k hlasování, protože jinak tady povedeme dlouhou debatu, a zřejmě mluví přesvědčený k přesvědčeným. Nechci nabádat k tomu, aby nevystoupil někdo, kdo chce vystoupit, ale myslím si, že bychom si celkově ulehčili situaci, kdybychom přistoupili k hlasování.
***