(16.00 hodin)
(pokračuje Filip)
Musím se tedy zeptat, jestli je opravdu v zájmu více jak dvou třetin obyvatelstva ČR podřizovat se Svatému stolci. Návrh smlouvy v předložené podobě by nepochybně znamenal např. omezení moci zákonodárných orgánů. Každá změna zákonů, jež se dotýká církví a náboženských společností, by musela být předem projednána, ne-li schválena, Svatým stolcem. Režim plnění smlouvy by patrně spadal - a předřečník už tady uvedl otázku té právní teorie - pod režim upravených článků 10 a 49 novely Ústavy ČR, která nabyla platnosti 1. 6. 2002.
Když už mám říci celou skutečnost, tak se musím zeptat nejen na ty, kteří nejsou věřící, ale musím se zeptat na to, jestli je opravdu v zájmu věřících dalších, ex lege registrovaných církví v ČR a náboženských společností podle zákona 3/2002 Sb. smluvně zvýhodňovat církve římsko- a řeckokatolické. Považuji totiž návrh smlouvy za minimálně rozporný s článkem 2 Listiny základních práv a svobod.
Předložený návrh smlouvy překračuje rámec obvykle se Svatým stolcem uzavíraných smluv, kterých je podle nejčerstvějších údajů celkem 174. Informační studie č. 5185 našeho Parlamentního institutu popisuje pouze 10. Chybí zde pro nás velice zajímavé uspořádání vztahů mezi Francouzskou republikou a Svatým stolcem, není zde zmínka o zemích, jež zcela nedávno - a v tom může být jejich postup inspirativní pro ČR -a provedly odluku církve, např. Švédské království nebo Slovinská republika.
Předložený návrh smlouvy značně připomíná konkordát. Dovolte mi malou odbočku. Konkordáty, počínaje historicky prvním konkordátem wormským z roku 1122, byly vždy znamením prohry moci světské a posilovaly moc církevní. Jejich přijetí bylo často ze strany církve vynucováno hrozbou různých trestů - klatba, interdikt, exkomunikace, ale i ohněm i mečem, např. křižácké války. Já jsem schválně uvedl tyto pojmy, protože bych mohl citovat, co např. interdikt znamená z pohledu kanonického práva.
Z citované studie vyplývá, že některé státy uplatnily při jednání se Svatým stolcem výjimky z kodexu kanonického práva. Papež má dle tohoto kodexu jako jediný právo jmenovat biskupy. Například sousední Rakousko však uplatnilo požadavek předběžného posouzení vybraných osob z politického hlediska, Polákům bylo přiznáno právo uvést do souladu diecéze s územním členěním státu a závazek, že biskupem bude jmenován pouze polský občan.
Porovnejme ale současný stav v ČR. Zajímavým způsobem ho popsal pan místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí. Já ho popíšu stejným způsobem, ale z jiného úhlu pohledu. Ze 16 členů biskupského sboru byli pouze dva biskupové jmenováni a později vysvěceni na základě jednání zástupců československého a nyní českého státu s papežem Janem Pavlem II. Jeden biskup byl vysvěcen v emigraci a jeden tajně. Zbývající biskupové byli instalováni bez předchozího souhlasu českého státu.
Pokud jde o úpravu hranic, tak tento závazek, který Svatý stolec přijal v roce 1928, nebyl splněn až do roku 1977 a dnes už zase plněn není, protože v roce 1993 plzeňská a v roce 1996 ostravská diecéze byla ustavena bez ohledu na správní uspořádání státu a samozřejmě bez jednání se státem. Členění na farnosti neodpovídalo a samozřejmě ani neodpovídá územnímu členění. Například v městské části Praha 1 existuje osm farností, v městské části Praha 4 devět farností, a nadále jsou de iure vykazovány farnosti, které ve skutečnosti neexistují.
Problémy jsou i jazykové a doufám, že mi odpustíte, že budu citovat tentokrát z Katolického týdeníku číslo 6/2003, kde pan Bohuslav Blažek píše: "Připadá mi neuvěřitelné, že dnes mnohdy hovoří od oltáře kněz, který nejenom mluví mizerně česky, ale evidentně nemá o češtinu zájem." Babylonem jazyků a národností jsou četné řády a kongregace, jež byly po roce 1989 obnoveny jen díky - promiňte mi to slovo - internacionální pomoci. Důvodem této pomoci byla zpravidla účast takto obnovených řádů na restitucích, např. u řádu augustiniánů.
Úprava vztahů mezi státem a církvemi je především rozhodnutím suverénního státu, je možná formou smluv. Například Italská republika uzavřela smlouvu nejen se Svatým stolcem, ale dalších pět smluv s církvemi, jež působí na území Italské republiky. Ale je také možná a v případě a v zemi, kde působí větší množství církví, i jednodušší formou církevního zákona. To je případ ČR, kde v současné době působí celkem 21 církví a náboženských společností. Jednu církev jsem si vzal k ruce, abych ocitoval, že ten problém vztahu církve a státu řeší všechny církve, nejen řeckokatolická nebo římskokatolická.
Zákon č. 3 z roku 2002, o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, po mnoha peripetiích byl přijat a jeho konečná podoba zůstala i po nálezu Ústavního soudu. Víte, že tento zákon byl napaden skupinou 21 senátorů. Skupina požadovala jednak zrušení tohoto zákona jako celku, jednak v případě neúspěšného návrhu na jeho zrušení zrušení některých jeho paragrafů. Ústavní soud si vyžádal samozřejmě stanoviska a nakonec rozhodl. Například při požadavku na zrušení § 6, kde byl požadavek na zrušení celého, byl zrušen jen odstavec 2. Stejně tak dopadl § 21, 27 apod. Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze dovodit, že zákon č. 3/2002 Sb. poskytuje dostatečnou záruku svobody náboženského vyznání a dává dostatečný prostor pro činnost církví a náboženských společností v ČR. V nálezu Ústavní soud dokonce vyslovil přesvědčení, že rozsah těchto práv je daleko větší, než zaručují mezinárodní smlouvy o lidských právech.
Nyní budu citovat z nálezu Ústavního soudu: "ČR je založená na principu laického státu. Podle článku 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Je tedy zřejmé, že ČR musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, to znamená, především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů." Asi bych těžko mohl vyjádřit přesněji vztah mezi státem a církvemi v ČR, než to udělal Ústavní soud. Vyplývá z toho, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.
První zprávy o přípravě smlouvy, a já se nebudu o tom rozšiřovat, byly poznamenány v roce 1999. Například Hospodářské noviny tenkrát zveřejnily 29. 12. kusou zprávu o setkání mezi čtyřma očima apoštolského nuncia Giovanniho Coppy s náměstkem ministra zahraničí Martinem Paloušem. Tiskový odbor ministerstva pak sdělil, že připravovaná smlouva by měla upravovat vztahy mezi ČR a římskokatolickou církví, které jsou z hlediska mezinárodního práva velmi složité. Problémy spočívají v tom, že hlava církve má sídlo v zahraničí, na což národní právo nebere příliš ohledů.
Nebudu zlehčovat tu debatu a jenom připomenu, že zákon č. 3/2000 Sb. nebrání katolické církvi v ČR v udržování velice čilých styků nejen se Svatým stolcem, ale i s církvemi v zahraničí, ať už jde o čilé styky s katolickou církví v Německu, nebo Rakousku. Připomenu, že jako zastupitel města Českých Budějovic a tehdy i člen zahraniční komise, komise zahraničních styků města České Budějovice, jsem schvaloval konkrétní částku vyplácenou do Pasova na spolupráci mezi Českými Budějovicemi a Pasovem.
***