(15.50 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Konstatuji, že článek 3 odst. 1 nepovažuji za rozporný s vnitrostátním právem, ale bylo by dobré diskutovat, zda se jedná o posun ve vztahu k současné platné právní úpravě, či zda toto ustanovení posunem není. Já osobně se domnívám v souladu s tvrzením některých právních teoretiků, že k určitému posunu zde dochází.
Dalším problémem, který je často namítán, je otázka určitých dá se říci neurčitých či nejasných právních pojmů, které jsou převzaty z kanonického práva a které tato smlouva obsahuje. Poukazuji například na článek 6, kde je napsáno, že Česká republika svým právním řádem zaručuje katolické církvi právo, aby svobodně vykonávala své apoštolské poslání. Upozorňuji, že pokud chce takováto mezinárodní smlouva, dvoustranný právní akt, obsahovat takové pro jednu stranu neurčité právní pojmy, respektive pojmy, které vnitrostátní právo nezná, pak by to mělo být podrobněji vysvětleno. V souladu s názorem profesora Pavlíčka se domnívám, že pokud stát přijímá takový závazek - a je to závazek, pokud zaručuje někomu vykonávat apoštolské poslání - pak by takovýto závazek měl být lépe specifikován, tak aby v případě jeho aplikace v praxi nedocházelo k problémům.
Moje třetí poznámka se týká skutečnosti, že podle mého názoru není pravdou to, že tato smlouva neposouvá právní postavení katolické církve, respektive nemění její právní pozici. Osobně se domnívám, že je pravda, jak řekl pan ministr, že tato smlouva nepřináší katolické církvi žádná nová veřejnoprávní oprávnění. Mezi tato veřejnoprávní oprávnění například patří právo uzavírat manželství či zajišťovat výuku katolického náboženství ve školách, v předškolních a školních zařízeních. Toto je upraveno v článku 11 smlouvy. Mám však za to, že současná platná vnitrostátní úprava modeluje jinou podobu, respektive jiný právní režim realizace těchto práv. Současná platná právní úprava, konkrétně pak § 7 zákona o církvích, říká, že tato práva se realizují v režimu tzv. zvláštních práv registrovaných církví a náboženských společností, to znamená, že církev je může vykonávat, pokud tak rozhodne stát, a v případě, že církev postupuje protiprávně, porušuje určité podmínky specifikované v tomto zákoně, může být zahájeno řízení a tato práva mohou být odejmuta. Já se ptám, zda přijetím této smlouvy celý tento režim nezměníme a zda bude možné tato ustanovení platné právní úpravy platného zákona o církvích a církevních společnostech dále realizovat. Osobně zastávám názor, že tato ustanovení v zákoně se na katolickou církev již nebudou vztahovat a že stát ztratí právo kontroly a možnosti odejmout výkon těchto práv. Osobně proti tomu nic nemám, ale mám obavu, že toto právě zakládá určitou nerovnost mezi církvemi, protože ostatní církve dále budou moci být kontrolovány se strany státu, dále budou moci v případě, že budou porušovat podmínky stanovené v zákoně, o svá speciální práva, respektive zvláštní práva přijít, zatímco katolická církev podle mého názoru nikoliv.
Poukazuji též na tu skutečnost, že předložená osnova občanského zákoníku nepočítá s respektováním principu církevních sňatků. I tato věc by měla být zde na půdě Poslanecké sněmovny diskutována.
Svoji další poznámku bych chtěl učinit k tématu přezkumu tzv. vrchnostenských veřejnoprávních oprávnění církve. Může se nám zdát, že na první pohled jde o problém, který je ryze akademický. Chci však upozornit, že zahraniční právnická literatura, zvláště pak literatura západní Evropy, se touto otázkou v poslední době velmi výrazně zabývá a velmi výrazně se ji snaží řešit. Co mám touto otázkou přezkumu vrchnostenských oprávnění církve nezávislými soudy na mysli? Jde o to, že církev má například podle článku 11 odst. 6 této smlouvy právo vydávat povolení pro výuku náboženství učitelům na státních školách. Osobně proti tomuto oprávnění nic nemám, ptám se však, jestli by nebylo správné v rámci ducha tradice demokratického právního státu uvažovat o tom, že pokud takovéto oprávnění - je to de facto vrchnostenský akt sui generis - nebude vydáno, zda by osoba, která tím bude dotčena - učitel náboženství - neměla mít možnost obrátit se na nezávislý soud, který by posoudil, zda nedošlo k zásahu do její právní pozice. Platí totiž dle smlouvy ustanovení, že ten, kdo nebude mít toto povolení, nebude moci náboženství na státních školách vyučovat. Domnívám se, že jde o tak zásadní zásah do právního postavení soukromoprávní osoby, k tomu našich občanů, že by takový občan měl mít právo obrátit se na nezávislý soud, aby posoudil, zda oprávnění mu bylo odejmuto po právu.
Na závěr chci říci ještě jednu poznámku. Předložená smlouva, respektive důvodová zpráva k této smlouvě je podle mého názoru spíše politickým dokumentem než dokumentem, který by určité podle mého subjektivního názoru sporné právní aspekty řešil. Myslím si, že i toto je důvod k tomu, aby tato věc zde na půdě Poslanecké sněmovny byla podrobně diskutována.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Jiřímu Pospíšilovi a prosím, aby se slova ujal místopředseda sněmovny Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážení páni ministři, paní a pánové, já jsem si dnes s sebou vzal na pomoc dvě knihy, a to učebnici kanonického práva a zajímavou knihu "Islám, dialog a občanská společnost" od íránského prezidenta Chátamího. Použil bych tuto knihu jen dvakrát, abych citoval určitou pasáž z obrovského dialogu, který probíhal na úrovni UNESCO, a také kvůli tomu, abych nebyl obviňován, že jsem snad zaujal postoj vycházející pouze z teorie marxismu.
Chtěl bych se vyjádřit vlastně k tomu, co se od této smlouvy očekává a co není součástí důvodové zprávy. Na tom zasedání UNESCO byla řečena tato slova: "Před námi stojí otázka, jaké jsou podmínky náboženství v současném světě a jakým výzvám a obtížím čelí náboženský věřící. To platí o všech náboženských věřících, ať jsou to muslimové, křesťané či judaisté."
Z toho vycházela i celá debata, která se tam odvíjela. Zajímavé bylo, že prezident Chátamí, který byl dlouhou dobu duchovním a nyní čelí sporu s vlastní armádou a s vlastními duchovními v Íránu, řekl, že dějiny se týkají vývoje představ a domněnek o světě, že lidská mysl zůstala stejná v průběhu dějin. Všechny rozdíly mezi různými tradicemi, názory a náboženstvími, a dokonce i mezi sektami téhož náboženství jsou důkazem toho, že nikdo si nemůže činit nárok na pochopení celé reality ze všech úhlů.
Ano, nikdo si nemůže činit nárok, aby vykládal svět jediným způsobem. A tady se dostávám k tomu, co je vlastně předmětem této smlouvy. Shrnu to, co možná opomenul říci pan ministr zahraničí. K ratifikaci předložený návrh smlouvy byl podepsán 25. července 2002 naším panem místopředsedou vlády Cyrilem Svobodou a panem Ervínem Josefem Enderem, titulárním arcibiskupem germánským. - Já cituji přesně jeho titul. Myslím, že to není k smíchu a že je třeba říkat věci zcela vážně.
Svým rozsahem návrh smlouvy výrazně zasahuje do vnitřních záležitostí České republiky, je mnohem vstřícnější ke Svatému stolci než smlouvy, jež uzavřely se Svatým stolcem státy, v nichž je podíl vyznavačů katolické církve mezi obyvatelstvem mnohem větší než v České republice. Nebudu unavovat Poslaneckou sněmovnu jednotlivými čísly.
V důvodové zprávě k návrhu smlouvy se tvrdí, že uzavření tak rozsáhlé a suverenitu České republiky omezující smlouvy je v zájmu České republiky.
***