(15.40 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Jsem přesvědčen, že tady v této oblasti se dostáváme do velmi citlivého hodnocení vztahu vnitrostátního a církevního nebo kanonického práva, toho, zda tady existuje jakási superiorita vnitrostátního právního řádu, nebo zda tyto dva právní řády jsou si rovnocenné, anebo zda dokonce za určitých okolností ten kanonický může být nadřazen tomu vnitrostátnímu.
Myslím, že nejlepším možným řešením by bylo bývalo prostě to, kdyby ti, kdo se domnívají, že Česká republika má mít uzavřenu takovou smlouvu, byli bývali vyčkali, až vnitrostátní úprava vztahu státu a církví bude dokončena, bude zkompletována, a potom jednoznačně vycházeli z vnitrostátních českých právních předpisů. Mám dojem, že se tady dostáváme do rozporu, který je velmi těžko odstranitelný, nebo spíše neodstranitelný, protože samozřejmě do jednou sjednané mezinárodní smlouvy žádné zásahy, ať už kterýmkoliv výborem Poslanecké sněmovny nebo Poslaneckou sněmovnou samotnou, prostě nejsou možné. Jsme postaveni před rozhodnutí tuto smlouvu buďto pustit do druhého čtení a nechat ji projít druhým čtením, nebo ji zamítnout teď nebo později.
Nechci předjímat, k jakému rozhodnutí dnes dospějeme. Já osobně, a to teď říkám sám za sebe, nikoliv za jakýkoliv politický subjekt, jsem spíše stoupencem toho názoru, že tento bilaterální smluvní vztah, tuto bilaterální smluvní úpravu ani tak nutně nepotřebujeme, že žádným výrazným způsobem v tom kvalitativním smyslu slova neovlivní vztah státu a církví v České republice. Jsem přesvědčen, že pokud budeme mít kvalitní vnitrostátní legislativu, která bude upravovat vztah státu a církví, pak je tato smlouva do značné míry nadbytečná. Já tento názor samozřejmě nikomu nevnucuji. Myslím si dokonce, že názory na tento smluvní vztah, který je nám předkládán v podobě tohoto tisku, nejsou ujednoceny ani uvnitř jednotlivých politických stran. Myslím si, že názory na to jdou v některých případech napříč politickými stranami, a myslím si, že když už jsme se dostali do této situace, tak sněmovna vydá svůj konečný verdikt. Mám ale obavy, že styl, kterým smlouva byla předložena, přece jenom lze označit když ne přímo za konfrontační, to bych považoval přece jenom za trochu silné slovo, tak za styl, kterým by tak složité a delikátní diplomatické záležitosti, jako je bilaterální smlouva, být předkládány neměly.
Z této Poslanecké sněmovny, a konkrétně ze zahraničního výboru této Poslanecké sněmovny, zaznívala, a to i v minulém volebním období, celá řada apelů směrem k vyjednavačům, aby zahraniční výbor byl průběžně informován o stavu příprav této smlouvy, aby byl průběžně informován právě vzhledem k delikátnosti celé věci o některých konkrétních ustanoveních a aby se i zahraniční výbor mohl svým způsobem, byť třeba nějakou konzultativní formou, na přípravě podílet. K tomu bohužel, musím konstatovat, nikdy nedošlo. Myslím si, že by to bylo bývalo dobré řešení, protože zahraniční výbor by jistě dokázal předpřipravit půdu v Poslanecké sněmovně pro takové jednání.
Místo toho jsme konfrontováni se situací, kdy, jak tady pan ministr upozornil, v červnu loňského roku, tedy v atmosféře výrazně volební, byla jednání dokončena a v červenci, to znamená v atmosféře povolební, kdy nová vláda vlastně teprve vznikala, byla podle mého názoru velmi urychleně panem ministrem podepsána. Teď tedy stojíme v situaci, ve které stojíme. Myslím, že i na neformální bázi od celé řady poslanců této sněmovny, od celé řady členů zahraničního výboru, zaznívalo směrem k Ministerstvu zahraničí varování, že v této podobě tato smlouva může spadnout pod stůl, že to určitě z diplomatického hlediska nemusí být dobré řešení a dobrý signál, ale že je to možná lepší řešení než mít ve svém právním řádu takovouto smlouvu v nedobrém stavu.
Dámy a pánové, tímto končím své vystoupení, aniž bych ho uzavřel nějakým návrhem. Myslím si, že teď přichází chvíle pro to, aby se vyjádřili další poslanci, kteří k tomu chtějí hovořit. Jako zpravodaj si počkám na sérii těchto vystoupení.
Prozatím vám děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu zpravodaji, panu poslanci Janu Zahradilovi.
Než otevřu obecnou rozpravu, dovolte dvě informace a jednu žádost. První informace. Upřesňuji pro stenozáznam na žádost jednoho z předkladatelů, že jsme jako druhý bod zítřejšího odpoledního jednání zařadili nikoliv bod č. 77, ale bod č. 74. Tisk byl uveden správně, tisk č. 120, ale bod byl uveden chybně. To je toto upřesnění.
Druhé. Dovolte, abych zde také na žádost klubu sociální demokracie uvedla omluvu, kterou předložil pan poslanec Jan Kavan, který musel odletět do New Yorku v souvislosti se situací v OSN. Omlouvá se z dnešního jednání.
Třetí je žádost ke Kanceláři Poslanecké sněmovny, aby nám co nejrychleji vytiskla a předložila nově upravený aktuální program jednání, tak abychom věděli a mohli se lépe orientovat, v jaké chvíli se právě nacházíme.
Promiňte prosím přerušení jednání, které jsme zahájili vystoupením místopředsedy vlády a zpravodaje. Vracíme se k právě projednávanému bodu č. 67, sněmovní tisk 17, prvé čtení. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám v tuto chvíli dvě písemné přihlášky. První z nich pan poslanec Jiří Pospíšil se nyní prosím ujme slova. Druhou přihláškou je přihláška pana místopředsedy sněmovny Vojtěcha Filipa. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, projednáváme zde mezinárodní smlouvu, o které pan zpravodaj správně řekl, že je mezinárodní smlouvou velmi atypickou. Jedná se totiž o mezinárodněprávní závazek, který v zásadě upravuje právní pozici domácí právnické osoby - katolické církve. Jedná se o velmi složitý právní problém, kde se prolínají jak aspekty mezinárodního práva, tak aspekty práva vnitrostátního.
Upozorňuji, že česká právnická obec na tento problém nemá jednotný názor, že jsou zde různé názory. Musím říci, že nemalá část české právnické obce zaujímá názor velmi kritický. Dovolím si zde zmínit pana profesora Pavlíčka, vedoucího katedry ústavního práva pražské právnické fakulty, kdy on a jeho tým na tuto smlouvu vypracovali několik studií, z nichž jedna byla otištěna například v našem Parlamentním zpravodaji.
Dámy a pánové, já bych ve svém vstupu, který bude relativně krátký, chtěl uvést některé právní aspekty, které česká právní teorie ve vztahu k vatikánské smlouvě řešila či řeší a které dle mého názoru minimálně vrhají na tuto smlouvu pohled takový, že by se o této smlouvě mělo velmi podrobně diskutovat, a minimálně říkají, že tato smlouva v některých částech ne že je přímo v rozporu s českým právním řádem, ale že postavení katolické církve určitým směrem posouvá.
Když dovolíte, na prvním místě bych chtěl zmínit otázku týkající se subjektivity katolické církve. Tato otázka je v dané smlouvě, o které zde dnes jednáme, upravena v čl. 3 odst. 1. Zde je napsáno, že církev římskokatolická a též církev řeckokatolická jsou právnickými osobami v České republice v souladu s vnitřními předpisy katolické církve a právním řádem České republiky. Chci upozornit na ten fakt, že někteří právní teoretikové se domnívají, že toto ustanovení posouvá určitým způsobem pohled, tak jak česká právní věda a vnitrostátní právo chápe subjektivitu církví. České právo podle platného zákona pohlíží na církve jako na právnické osoby zakládané dle vnitrostátního práva na základě registrace. Registrace je akt, jímž církev vzniká. Musím říci, že zákon ani jiný vnitrostátní předpis o otázkách vnitřních předpisů církve nemluví. Nepovažuje je za kumulativní podmínku pro vznik právnické osoby.
***