(15.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Pamatuji, jak někdy v roce 1998 nebo 1999 za mnou přišel tehdejší exministr kultury, který právě nastupoval na post velvyslance ve Vatikánu, pan Stropnický, s tím, že chtěl parlamentní činitele seznámit s předpokládaným obsahem svého mandátu ve Vatikánu. Během rozhovoru vyplynulo, že za svůj nejdůležitější úkol považuje, aby byla odstartována a nějakým způsobem dokončena tato jednání, která povedou k uzavření takové bilaterální smlouvy. Tehdy jsem se pokoušel pana budoucího velvyslance Stropnického upozornit na to, že nás to může přivést do určitých obtíží ve chvíli, kdy se uvažuje o celé řadě nových právních úprav vztahů mezi státem a církvemi, kdy tyto zákony nejsou ještě zdaleka hotovy ani ve svém věcném záměru, kdy je tedy velmi na pováženou, zda za takových podmínek lze vůbec sjednávat smlouvu, která se v některých svých ustanoveních může dostat do situace, že bude předjímat budoucí vnitrostátní úpravu vztahu státu a církví.
Jak jistě víme, za minulé volební období se nám podařilo - a to velmi komplikovaným způsobem a po dlouhých jednáních - schválit jenom jeden takový zákon, což byl zákon o církvích a náboženských společnostech, zatímco v otázce třeba financování nebo ekonomického zajištění církví jsme se zatím daleko nedostali, resp. jsme se nedostali skoro nikam.
Myslím si, že pan velvyslanec Stropnický tehdy tyto výhrady slyšel, nicméně on tento vlak vzájemných jednání odbrzdil, a jak už to bývá paradoxem dějin, sice ho odbrzdil, ale v době, kdy ten vlak dojel do konce, pan velvyslanec Stropnický nejenže už nebyl velvyslancem, a to velvyslancem ve Vatikánu nebo kdekoli jinde, ale nebyl už ani zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí. To tak někdy bývá. - Je zaměstnancem na trvalé dovolené, jak mě tady upozorňuje pan ministr. - To ukazuje, jak to někdy bývá, když někdo odbrzdí takový vlak a potom už nedohlédne, v jakém stavu a jakou rychlostí vlak dojede do cílové stanice.
Potom byl náměstkem pověřeným vedením těchto bilaterálních jednání tehdejší náměstek Palouš, který se pak stal velvyslancem ve Spojených státech. Myslím, že za pana náměstka Palouše došlo ke sjednání takového textu, který by skutečně bylo možno označit za těžko přijatelný nebo vysloveně nepřijatelný. Tehdy došlo k celé řadě velmi zajímavých peripetií, např. k situaci, kdy jsem interpeloval pana ministra Kavana, abych se dotázal, v jakém stavu tato smlouva vlastně je, protože zahraniční výbor o tom žádné velké informace neměl. Tato interpelace byla za několik dní nato veřejně formou tiskového prohlášení napadena přímo tehdejším nunciem Coppou a vydávána za jakýsi důkaz toho, že tady někdo chce jednání zablokovat.
Jak je asi také známo, když pan náměstek Palouš odešel do USA jako velvyslanec, byl pověřen jednáním o této smlouvě nový náměstek Vošalík, který je právníkem profesí a znalcem mezinárodního práva. Myslím, že pan Vošalík odvedl velký kus práce na té smlouvě. V podstatě musel začít jednat ne snad od začátku, ale musel jít velmi hluboko do smlouvy. Myslím, že za pana náměstka Vošalíka došlo ke změnám v textu, které je z dnešního pohledu možno označit za pozitivní. Je jenom symptomatické, že ve chvíli, kdy došlo ke změně - tedy Palouš vystřídán Vošalíkem - tento náměstek byl také napadán některými kruhy jako osoba, která má údajně za úkol zbrzdit nebo úplně znemožnit dojednání této smlouvy. Já ještě dnes jsem schopen výroky dohledat, protože zpravidla to jsou výroky, které byly řečeny veřejně, takže se dají velmi dobře dohledat v archivu ČTK.
Přestože se podle mého názoru pan Vošalík velmi snažil a určitě celou řadu špatných a nepřijatelných formulací napravil, můj dojem - a asi to není jen můj dojem - který zůstává, je ten, že ve smlouvě je několik málo ustanovení, o kterých můžeme debatovat z hlediska jejich určité spornosti z hlediska toho, zda skutečně jsou tak úplně v souladu s českým právním řádem, také z hlediska toho, jestli jsou dostatečně konkrétní, aby nezavdávala příčinu právě k předjímání nějaké vnitrostátní úpravy např. ve věci financování církví. Myslím, že někteří kolegové se zde chystají vystoupit s preciznější právní analýzou, než kterou jsem schopen předložit já. Takže to dělat nebudu, pouze upozorňuji na to, že podle mého názoru několik takových ustanovení v té smlouvě beze sporu je.
Mám také určitý pocit, že by právě ve věci tohoto smluvního vztahu měla každá země vycházet ze svých specifických vlastních tradic, ze svých specifických vlastních zkušeností. Jsem přesvědčen, že argumentem pro vůbec existenci této smlouvy, pro to, zda máme mít takovouto smlouvu, nám nemůže být výčet zemí, které tuto smlouvu mají, nebo nemají, ať už v Evropě, nebo mimo Evropu. Rozhodně nám také nemůže být vodítkem smluvní úprava v té nebo oné zemi, abychom ji bezezbytku přejímali. Myslím, že jde o to, aby smlouva byla sjednána takovým způsobem, který bude vztahu státu a některých subjektů mezinárodního práva tohoto typu, s nímž právě smlouvu sjednáváme, řekněme místně obvyklý.
Jsem přesvědčen, že situaci samozřejmě nikoliv zkomplikovala, ale postavila určitě do nového světla tzv. euronovela ústavy, tedy novela ústavy, která mezinárodní smlouvy prezidentského typu v podstatě nadřadila vnitrostátnímu právu. A toto je mezinárodní smlouva prezidentského typu, takže k jejímu provádění ve vnitrostátním právu není nikterak zapotřebí přijímat v tomto parlamentu nějaké další předpisy, zákony nebo další prováděcí předpisy, ale tato smlouva je aplikovatelná přímo. Ve chvíli, kdy začne platit, má platnost zákona a je aplikovatelná přímo.
Samozřejmě určitě nebude žádným tajemstvím, že jakýmsi znejasněním celé situace kolem tohoto smluvního vztahu je rozhodnutí Ústavního soudu právě ve věci zákona, který jsme zde schválili v minulém volebním období, to znamená zákona o církvích a náboženských společnostech, který podle mého názoru poněkud znejasnil způsob zakládání právnických osob určitého typu, resp. když to mám říci velmi zjednodušeně - podle mého názoru tento nález zavedl jakýsi dvojí režim pro zakládání právnických osob, a to na jedné straně církevních, na druhé straně necírkevních.
***