(15.20 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Ale vycházím z toho, že si otázku spíš klademe politicky, zda ji vůbec chceme, nebo nechceme.
Sděluji, že v Evropě má mnoho zemí tuto smlouvu uzavřenou již i v poslední době a jsou to i země, které nemůžeme označit i z hlediska historického za země katolické. Smlouvu se Svatým stolcem má např. celé Německo a jednotlivé německé spolkové země, nově uzavřené smlouvy mají Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, ale smlouvu má např. uzavřenou i Estonsko, kde je registrováno toliko pět tisíc katolíků, což je argument, že to není dáno počtem katolíků, aby došlo k mezinárodnímu a mezistátnímu dojednání, protože v Estonsku je pouze pět tisíc katolíků a smlouva uzavřena byla. Tuto smlouvu má také Kazachstán, Tunisko nebo Maroko. Ani tyto země nemůžeme označit za země typicky katolické. To znamená, že toto je důkazem skutečnosti, že tyto smlouvy jsou uzavírány proto, že se respektuje navzájem mezinárodní autorita obou dvou subjektů a uznává se autorita Svatého stolce a vztahy se takto uzavírají. Tato pochybnost by podle mne by také neměla být na naší straně.
Dojdeme-li k úvaze nad obsahem smlouvy, tak znovu opakuji, že smlouva svým obsahem ve všech svých článcích vyhovuje českému právnímu řádu a ústavnímu pořádku, a navíc namítat obsah této smlouvy, totiž že tento obsah je pro nás nebo pro některé z nás těžko přijatelný, znamená, že namítáme obsah celé dosavadní politiky vztahu státu a církví, neboť tento dosažený status, kterého jsme dosáhli po roce 1990, je vtělen do této smlouvy, to znamená, že zpochybňování obsahu této smlouvy znamená, že tím máme pochybnost o samotných principech církevního vztahu státu a církve v České republice.
Tato smlouva samozřejmě nezakládá žádné - opakuji - žádné výlučné postavení katolické církve. Nezakládá, a to z toho důvodu, protože v žádném svém článku nejde nad stávající právní úpravu. Exkluzivitu nebo nějakou preferenci by získala katolická církev jenom v případě, kdyby touto smlouvou bylo přiznáno něco, co není přiznáno jiným registrovaným církvím a náboženským společnostem. Proto si myslím, že i tato smlouva má být motivací pro to, aby Česká republika - myslím tím exekutivu - uzavřela obdobné smlouvy s jinými církvemi, které jsou registrovány, ne sice na této mezinárodní úrovni, protože neexistuje mezinárodní subjekt podobného charakteru u jiných církví a náboženských společností, tak aby obdobná smlouva byla sepsána, aby byla politickým závazkem, že Česká republika je rozhodnuta dávat stejná práva a povinnosti všem registrovaným církvím a náboženským společnostem.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, tato smlouva možná vzbudí tady vášnivou debatu, v Poslanecké sněmovně, možná, že k sobě mluví přesvědčení k přesvědčeným, je možné, že již je rozhodnuto o osudu této smlouvy, přesto si vás dovolím požádat o velkorysost a o schopnost podpořit další proces vyslovení souhlasu s ratifikací této smlouvy, neboť je to projevem jisté dobré kultury a dobrých vztahů a dobrého jména České republiky, že tuto smlouvu, která byla tak pracně a po mnohaletém úsilí vyjednána, že má být také dokončena ve svém procesu vyslovení souhlasu s ratifikací.
Dovolím si vás znovu požádat o to, aby vaše hlasování bylo kladné. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane místopředsedo vlády. Chtěla jsem nyní vyzvat, zda se chce vyjádřit a v úvodu také vystoupit ministr kultury Pavel Dostál, ale protože ho zde nevidím, prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jan Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji vám, paní předsedající. Dámy a pánové, pokusím se nehovořit dlouho. Nevím, jestli se mi to podaří, protože předpokládám, že řada přispěvatelů možná bude trochu delší.
Projednáváme tisk, který je sice z hlediska struktury našeho programu zařazen mezi mezistátní bilaterální smlouvy, ale myslím si, že všichni chápeme, že se nejedná o běžnou mezistátní bilaterální smlouvu nebo nějakou běžnou smlouvu mezi dvěma subjekty mezinárodního práva, kterých tady projednáváme bez velkých problémů desítky.
Myslím, že asi všichni víme, že jde o uzavírání smlouvy mezi dvěma subjekty, z nichž jedním je náš stát, tedy Česká republika, a druhým je subjekt velmi komplikovaný, který má několik rovin, jimiž může být uchopen. Je to subjekt mezinárodního práva ve smyslu definice státu, je to také entita nadstátní nebo nadnárodní a je to zároveň entita nadnárodní, která paradoxně působí uvnitř jednotlivých států. Myslím, že zmatení pojmů je docela dobře ilustrovatelné i tím, že na světelných displejích po obou stranách jednacího sálu se nachází zkratka, která, kdybychom ji vzali doslova, tak by označovala svým názvem jinou smlouvu, než tady projednáváme. Tam je napsáno "smlouva Česká republika - Vatikán", ale my neprojednáváme smlouvu České republiky s Vatikánem, my projednáváme smlouvu České republiky se Svatým stolcem a z hlediska právního obsahu je Svatý stolec něco jiného než Vatikán. Myslím, že i pan ministr Svoboda si to uvědomil, když tady dnes hovořil výhradně o Svatém stolci a tím poněkud opravil to, co tady říkal minule na prosincovém zasedání, kdy říkal, že tato smlouva je smlouva, která poutá pozornost, a to právem, protože je to poprvé v dějinách našeho státu, kdy bychom měli uzavřenou smlouvu mezi Českou republikou a Vatikánem.
Takže já znovu upozorňuji, že to není smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem, ale mezi Českou republikou a Svatým stolcem, a samozřejmě to neříkám proto, abych tady rozehrával nějaké důmyslné právní kličky okolo pojmosloví, ale říkám to zcela záměrně proto, abych dokázal, že z hlediska samotného pojmu toho, s čím vlastně smlouvu uzavíráme, se můžeme dostat do určitých obtíží. Vatikán je stát, a je dokonce tak definován. Můžeme definovat dokonce datum jeho vzniku a jednotlivé jeho atributy. Svatý stolec je symbolem jedné konkrétní církve.
Já bych teď, dámy a pánové, protože toto jednání a způsob, jakým jsme došli k závěrečnému výsledku, sleduji poměrně dlouho, se pokusil o malou a doufám, že velmi krátkou retrospektivu.
***