(10.00 hodin)
(pokračuje Rusová)
Za druhé. Návrh novely zachovává povinnost vlády podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, v nichž spočívalo porušení lidského práva nebo základní svobody, pokud zrušení nebo změnu nemůže - myslí se tím vláda - zajistit jiným způsobem, viz § 118.
Za třetí. V důvodové zprávě vláda uvádí, že navrhovaný zákon nevyvolá dodatečné nároky na státní rozpočet ani na nárůst pracovních sil. Vláda se v důvodové zprávě nezmiňuje o tom, že Ústavní soud už sám svým usnesením z 21. ledna 2003, publikovaným pod č. 3/2003 Sb. "legislativně" rozhodl, že se v případě podání mimořádného opravného prostředku ústavní stížnost považuje za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, takže 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet až dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Citované usnesení Ústavního soudu a podaný vládní návrh dokazují, že jak občanský soudní řád, zejména tedy v ustanoveních o dovolání, tak zákon o Ústavním soudu nezabezpečují bezproblémovou ochranu práv, zejména majetkových.
Návrh novely řeší jen část problému a novelizovat je též třeba dle našeho názoru občanský soudní řád. Podle platné úpravy ve většině případů rozhoduje o přípustnosti dovolání nikoli krajský, ale až Nejvyšší soud, který též může, ale nemusí odložit vykonatelnost napadeného pravomocného rozhodnutí. Vzhledem k běžným průtahům nejsou ovšem ojedinělé případy, že pravomocný rozsudek je vykonán např. "vydáním" nemovitosti, "restitučních věcí" dříve, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud a po něm Ústavní soud. Takto vzniklý nezákonný vztah je podle českého práva prakticky neřešitelný. To znamená náhrada za odňatý majetek je jen symbolická. Zákon o odpovědnosti za škodu č. 82/98 Sb. se neuplatňuje a není divu, že osoby, které mají dostatek finančních prostředků, hledají ochranu u Evropského soudu pro lidská práva.
Za druhé. V návrhu nového ustanovení o obnově řízení před Ústavním soudem, čl. 119, se delikátně uvádí, že návrh na obnovu lze podat tehdy, jestliže mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánů veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v českých kauzách a ze samotného vládního návrhu je ovšem zřejmé, že orgánem veřejné moci je v tomto případě sám Ústavní soud, který porušil mezinárodně garantované lidské právo. Protože se Česká republika zavázala, že se bude řídit konečnými rozsudky Evropského soudu, čl. 46 ústavy, a že zabezpečí obnovení právního státu před jeho porušením, je nepochopitelné, proč se má obnova konat jen na návrh poškozeného podaný do šesti měsíců od vyhlášeného konečného rozhodnutí mezinárodního soudu. V navrženém § 119b se dokonce připouští možnost, že Ústavní soud návrh na obnovu zamítne, jestliže dospěje k názoru, že jeho nález není v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.
Navržená ustanovení o obnově řízení před Ústavním soudem jsou dle našeho názoru zbytečně komplikovaná a kromě toho činí z Ústavního soudu "zachránce práv", která on sám svým nálezem porušil. Česká republika je při vyřizování stížností před Evropským soudem pro lidská práva zastoupena Ministerstvem spravedlnosti, takže zná výsledek řízení a odpovídá za jeho provedení. Je proto logické, aby návrh na obnovu řízení ex offo podal určený státní orgán České republiky, jestliže nejsou do šesti měsíců od doručení konečného rozsudku evropského soudu Ministerstvu spravedlnosti odstraněny následky porušení lidského práva nebo základní svobody nebo nejsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění, samozřejmě podle rozhodnutí mezinárodních soudů, popřípadě nebylo-li nápravy dosaženo jinak - viz navržený § 119a odst. 1. Teprve pro případ, že určený státní orgán nepodá za uvedených podmínek návrh, je třeba toto právo poskytnout poškozené osobě. Protože jde o pouhou implementaci rozhodnutí mezinárodního soudu, je na místě stanovit, že Ústavní soud o návrhu na obnovu řízení podaném za podmínek stanovených zákonem rozhodne do šesti měsíců a že se náklady, které vzniknou navrhovateli, hradí z rozpočtu Ústavního soudu.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v českých kauzách a samotný vládní návrh poskytují přesvědčivé argumenty pro naléhavé změny v pravomoci Ústavního soudu. Především je nepochopitelné, proč má Ústavní soud poté, kdy sám svým nálezem porušil mezinárodně garantované lidské právo, rozhodovat o návrhu vlády o zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení odporujících mezinárodním závazkům. Zásadám legislativní tvorby odpovídá požadavek, aby vláda podala příslušný návrh Parlamentu, jde-li o zákon, nebo sama uvedla vadnou právní normu do souladu s mezinárodním závazkem, jde-li o vládní nařízení, nebo přijala potřebné ustanovení pod § 21 organizačního zákona.
Oprávněně je kritizována pravomoc Ústavního soudu vykonávat "negativní zákonodárnou moc". Ústavní soud však ve skutečnosti vykonává též "pozitivní zákonodárství", a to svévolnou formou "ústavně korektního výkladu" právních norem. Klasickým příkladem pozitivního zákonodárství Ústavního soudu je jeho výklad ustanovení § 58 odst. 4 zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které zní. "Odst. 4. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává."
***