(9.50 hodin)
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, jak pan ministr ve svém úvodním slově řekl, předložený návrh novely zákona o Ústavním soudu upravuje dvě základní otázky. Předem chci říci, že se jedná o materii z pohledu právní teorie velmi složitou, o materii, na kterou není v české právní teorii jednoznačný pohled a na kterou různě renomovaní právníci mají různé názory.
Nyní mi dovolte, abych okomentoval první problematiku, a to problematiku vztahu ústavních stížností a mimořádných opravných prostředků, jejichž přípustnost je vždy v každé věci posuzována a na které nemá účastník právní nárok. Konkrétně se v našem případě jedná o jednu z forem dovolání. Jak řekl pan ministr, vyčerpání takového prostředku není na vůli účastníka, ale vždy jde o rozhodnutí příslušného soudu. Důvodová zpráva podle mého názoru správně píše, že v praxi vznikaly - zdůrazňuji slovo vznikaly - problémy, jak postupovat, pokud dovolání nebylo povoleno, ale mezitím uplynula šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Je též pravdou, že u štrasburského soudu byly podány stížnosti, jejichž předmětem bylo právě porušení práva přístupu k Ústavnímu soudu.
Tuto otázku vztahu ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků v podobě dovolání je podle názoru možno řešit dvěma způsoby. První způsob, tak jak je navržen Ministerstvem spravedlnosti - když ho budu zjednodušovat - zní, že není třeba vyčerpat takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti. Druhý způsob - a to zde nebylo řečeno - upravený sdělením Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. říká, že ústavní stížnost bude Ústavním soudem považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Teprve od okamžiku rozhodnutí o dovolání, a to i tam, kde dovolání není připuštěno, začne běžet šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti.
Osobně se domnívám, že tato druhá alternativa, upravená ve sdělení Ústavního soudu, je z hlediska právně teoretického vhodnější a že lépe řeší vztah mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti jako zcela specifického právního instrumentu, na jehož základě se má přezkoumávat pouze ústavnost dané věci, nikoliv kompletní protiprávnost. Z tohoto důvodu bych doporučoval, abychom zvážili, zda přijaté usnesení Ústavního soudu č. 32/2003 dostatečně neřeší danou otázku a zda předložená novela v této části není nadbytečná, a případně, pokud bychom došli k závěru, že sdělení Ústavního soudu z důvodu právní jistoty účastníků není dostačující, tak abychom předložili novelu, která bude kopírovat obsah tohoto sdělení. Mám totiž obavu, že kdybychom přijali to řešení, které předkládá Ministerstvo spravedlnosti, pak dle některých právních teoretiků hrozí nebezpečí, že by mohly být paralelně podávány jak ústavní stížnosti, tak tyto mimořádné opravné prostředky, a bylo by možné dojít k tomu, že každý z těchto soudů nebo soudních instancí by došel k jinému závěru. Zdůrazňuji, že toto je názor pouze některých teoretiků, že daná dikce předložené novely není v tomto ohledu zcela zřejmá.
Tolik k první části předložené novely.
Ke druhé části opět velmi stručně, neboť zde byla panem ministrem podrobně okomentována. Jak bylo řečeno, novela zákona o Ústavním soudu chce zavést nový procesní institut obnovy řízení před Ústavním soudem. Podstata zde byla velmi podrobně vysvětlena. Spočívá v tom, že pokud účastník řízení uspěje u mezinárodního soudu, vzniká mu zde nové právo požadovat u Ústavního soudu, aby jeho právní věc byla znovu obnovena, znovu meritorně posuzována. Musím říci, že s takovým řešením, v podobě, v jaké bylo předloženo, nesouhlasím, a to z následujících důvodů:
Za prvé se domnívám, že tak jak je tato novela zpracována, bude znamenat výrazné posílení mezinárodního soudu ve vztahu k naší vnitrostátní justici. Víceméně bude platit, že na základě rozhodnutí štrasburského soudu bude moci nepřímo být meritorně znovu přezkoumávána již pravomocně rozhodnutá věc. Domnívám se, že takovéto řešení není zcela vyhovující, a to z důvodu právní jistoty účastníků. Právní teorie napsala štosy knih o dvou základních právních instrumentech či dvou základních právních hodnotách, a to právní jistotě na straně jedné a správném rozhodnutí věci. Tyto dvě hodnoty se v určité chvíli střetávají a vždy musí ten či onen procesní systém s jednotlivými instancemi tyto dvě hodnoty nějakým způsobem reflektovat, a to tak, že je určitý přezkum dané věci, ale v určité chvíli musí být řečeno, že věc je pravomocně rozhodnutá pro jasnost a jistotu účastníků řízení.Nemá být dále otevírána a nemá být dále relativizována.
Já osobně se domnívám, že zavedením tohoto institutu výrazně poškodíme právní jistotu účastníků. Nesmíme totiž zapomenout, že vedle stěžovatele, který uspěje u štrasburského soudu, mohou být v řízení ještě ostatní účastníci, kteří si třeba ve Štrasburku nestěžovali, ale jejich právní věc bude též znovu otevřena, jejich právní pozice bude též zrelativizována a o jejich věci též bude znovu jednáno. Domnívám se, že to není dobré.
Osobně se domnívám, že by bylo možné uvažovat o zavedení tohoto institutu, ale pouze v tom případě, který zde pan ministr uváděl, to znamená ve věcech trestněprávních, kdy opravdu dané zadostiučinění poskytované štrasburským soudem asi nikomu nepomůže, pokud bude např. vykonávat trest odnětí svobody, ale v občanskoprávních věcech a jiných věcech bych opravdu zvažoval, zda přiměřené zadostiučinění poskytované štrasburským soudem není dostatečnou náhradou a daná věc nemá být tímto ukončena.
Je totiž nutno říci ještě jednu věc, že pokud - jak uvedl pan ministr případ - bude věc znovu otevřena a znovu meritorně posuzována, pak účastníkovi řízení není nikde zaručeno, že se svou věcí uspěje. Meritorní právní názor štrasburského soudu na posouzení dané věci totiž není závazný pro naše soudy. Může se totiž nakonec stát, že věc bude opět rozhodnuta v neprospěch účastníka, a může se opět stát, že věc opět skončí u štrasburského soudu. To znamená, že zde hrozí výrazné nebezpečí, že daná věc nebude ukončena novým meritorním rozhodnutím vnitrostátního soudu, ale opět může být posuzována.
Poslední poznámka, kterou v dané věci chci učinit, spočívá v tom, že - jak jsem se snažil velmi rychle získat komparatistiku a bohužel důvodová zpráva ji neuvádí, byť u podobných věcí komparatistika vždy bývá doplněna - takovýto institut v takovémto rozsahu většina evropských států zatím nemá. Pokud některé evropské státy zavádějí tuto možnost, pak se to týká převážně oné trestněprávní roviny, ale v oblasti občanskoprávní je většina zahraničních států, členů Rady Evropy, zdrženlivá.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Jiřímu Pospíšilovi. Prosím, aby se nyní ujala slova paní poslankyně Marie Rusová, která je v tuto chvíli poslední písemně přihlášenou do obecné rozpravy.
Poslankyně Marie Rusová: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, předložený návrh upravuje dva aktuální problémy vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v českých kauzách:
a) Podle platné zákonné úpravy počíná současně běžet lhůta k podání dovolání i ústavní stížnosti od doručení pravomocného rozsudku krajského soudu, jestliže přípustnost dovolání závisí na rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože se vyžaduje, aby účastník občanského soudního řízení duplicitně podal jak dovolání, tak ústavní stížnost. K odstranění tohoto nedostatku se navrhuje, aby ústavní stížnost bylo možné podat ve lhůtě 60 dnů, počínající až od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, viz § 72 odst. 4.
b) Zavádí se obnova řízení před Ústavním soudem v případech, kdy Evropský soud pro lidská práva v české kauze zjistil, že orgán veřejné moci České republiky, to je Ústavní soud, porušil Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
***