(9.40 hodin)
(pokračuje Rychetský)
V případě, že tímto prostředkem nápravy, což je drtivá většina případů, je řízení před obecnými soudy, máme v obou procesních předpisech, tj. v občanském soudním řádu i v trestním řádu, jeden řádný opravný prostředek - odvolání proti meritornímu rozhodnutí - a jeden mimořádný opravný prostředek - dovolání k Nejvyššímu soudu. Musím ovšem konstatovat, že dovolání k Nejvyššímu soudu v našich procesních předpisech je konstruováno ve dvou podobách. Jednak zákon jmenovitě říká, kdy účastník má právo podat dovolání a Nejvyšší soud se jím musí zabývat. Klasickým příkladem je spor před soudem. V prvém stupni vyhraje jedna strana, při odvolání vyhraje druhá strana, to znamená odvolací soud změní rozsudek, a pak má samozřejmě ten účastník právo předložit k dovolání věc Nejvyššímu soudu.
Vedle těchto - promiňte mi to, že použiji výraz nárokových - dovolání jsme ovšem tady v Parlamentu vložili do procesního předpisu i dovolání nenárokové, které může použít každý účastník, který má pravomocně ukončený soudní spor. Ale musím namítat, že v daném případě jde o posouzení otázky zásadního právního významu a až Nejvyšší soud rozhodne, jestli to opravdu je otázka zásadního právního významu, a jestli tedy byl na dovolání nárok a jestli bylo podáno oprávněně.
Myslím si, že si mohu dovolit vám říci, co se stalo a proč jsme byli ve Štrasburku odsouzeni.
Už v sedmi případech se stalo, že ten, kdo neměl nárok na dovolání, tedy ve lhůtě stanovené zákonem, protože měl pocit, že pravomocným rozsudkem byla porušena jeho lidská práva, se obrátil na náš Ústavní soud stížností ve lhůtě 60 dnů. A Ústavní soud ji odmítl jako předčasnou, neboť vyslovil závěr, že má zkusit dovolání, a až když ho neuzná Nejvyšší soud, pak má teprve začít běžet šedesátidenní lhůta a má podat stížnost k Ústavnímu soudu.
Bohužel jsou ale případy i opačné, a to jsou ty, kde jsme byli odsouzeni, že občan se neobrátil na Ústavní soud, ale použil dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud mu za nějakou dobu, třeba za půl roku, sdělil, že to není otázka zásadního právního významu a že dovolání neuznává. On se obrátil na Ústavní soud a Ústavní soud mu zase tu věc zamítl, tentokrát, že je opožděná. Dokonce je před Evropským soudem pro lidská práva konkrétní spor proti České republice, kde se obojí stalo témuž občanovi, že využil oba prostředky a v obou případech mu Ústavní soud jeho návrh zamítl.
Jistě chápete, že je naprosto vyloučeno tuto situaci ponechat bez změny zákona a neřešit ji. I když musím říci, že Ústavní soud samozřejmě ví, co se stalo před Evropským soudem pro lidská práva, a snaží se sjednotit svou judikaturu, protože o tom rozhodují jednotlivci, zpravodajové, eventuálně tříčlenné senáty. Přesto je evidentní, že je potřeba předloženou novelou zákona prostě Ústavnímu soudu uložit, aby jednal. A když zjistí, že současně jedná Nejvyšší soud, aby řízení přerušil a vyčkal výsledku jednání Nejvyššího soudu.
Druhá část předložené novely zákona o Ústavním soudu je ještě významnější. Já vám ji plasticky ukážu na klasickém příkladu. Někdo bude v České republice odsouzen třeba k pěti letům trestu odnětí svobody. Odvolá se, vrchní soud tento rozsudek potvrdí. Dovolá se, Nejvyšší soud to buďto odmítne, že nejde o otázku zásadního právního významu, anebo také potvrdí. Podá stížnost k Ústavnímu soudu, že byla porušena jeho lidská práva, třeba právo na obhajobu. Ústavní soud ji odmítne. Podá stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a on mu dá za pravdu. A dokonce mu přizná proti České republice nárok na odškodnění, třeba ve výši půl milionu korun. Budete se divit, ten člověk těch dalších pět let ale musí ve vězení zůstat, protože podle našeho právního řádu je to takzvaně res iudicata. A neexistuje právní prostředek kromě obnovy řízení, a to jenom pro důkazní, a nikoliv pro právní skutečnosti, jak tuto věc změnit.
Ještě vážnější to je v restitučních sporech. Jak dobře víte, prohráli jsme, Česká republika, restituční spor s rodinou Ottů - Rakona Rakovník, známá kauza. Ale evropský soud jenom konstatoval, že naše soudy včetně ústavního rozhodly špatně. Mám-li být přesný, v tomto případě právě konkrétně Ústavní soud se dopustil podle evropského soudu pochybení, když prováděl dokazování bez účasti stran. Ale oni mají jenom papír, že se to stalo, ze Štrasburku. Ale vůbec nemají možnost obnovit řízení a domáhat se svých práv, protože máme tzv. překážku věci rozhodnuté. Na území České republiky je to res iudicata. Proto druhá část předložené novely zákona o Ústavním soudu říká: je-li to ještě potřeba - protože to vždycky není - může Ústavní soud na základě evropského soudu zrušit v obnoveném řízení své rozhodnutí a celou tu věc oživit, aby se znovu projednávala.
Předpokládám, že všichni, bez ohledu na to, zda jste poslanci a poslankyně vládní koalice, nebo opozice, pochopíte, že tato změna je potřebná, protože není ani pro koalici, ani pro opozici - je pro občany této země. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji, pane místopředsedo. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Stanislav Křeček. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Stanislav Křeček: Vážená paní místopředsedkyně, členové vlády, kolegyně a kolegové, snad výhoda nebo i nevýhoda zpravodaje u vládních návrhů zákona, které za vládu předkládá pan ministr Rychetský, spočívá v tom, že pan ministr Rychetský odůvodní tento vládní návrh tak vyčerpávajícím způsobem, že zpravodajovi nezbývá už nic jiného, co by dodal, nechce-li opakovat to, co již bylo řečeno.
Takže mně nezbývá, než konstatovat, že jde o jeden z nejvýznamnějších zákonů, které projednáváme na této schůzi sněmovny, byť si to mnozí neuvědomují, který patrně vzbudí méně pozornosti než souzení mladistvých, kterému zřejmě rozumí kdekdo, ale tyto věci, které se dotýkají zásadního postavení České republiky, našich občanů, před evropskými soudy patrně tak frekventovány nebudou. Uvědomme si, že jde o zásadní změnu spojenou s naším postavením v Evropě, kdy pro naše soudy nejen jsou závazná rozhodnutí nečeských nadnárodních evropských soudů, to už dosud v Listině práv a svobod máme, ale tento zákon vytváří praktické možnosti pro to, jak se ten, kdo se dostal do sporu nebo jehož věc byla posouzena odlišně našim Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva, jak se svých práv podle rozhodnutí evropských soudů může dovolat.
Byli bychom jistě rádi, kdyby takovýchto případů bylo málo, ale žel rozhodnutí našeho Ústavního soudu se dostává do rozporu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva. Poměry v Evropě jsou odlišné, než se často náš Ústavní soud domnívá. A proto je třeba, aby naši občané i v těch nečetných případech měli možnost práva se před Ústavním soudem dovolati, pokud jejich právo bylo dotčeno a toto dotčení jejich práv, obecně v Evropě uznávaných, bylo evropským soudem uznáno.
Velice doporučuji, abychom propustili tuto zákonnou předlohu do druhého čtení a pokračovali v jejím projednávání. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Stanislavu Křečkovi. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám dvě písemné přihlášky - od pana poslance Jiřího Pospíšila a od paní poslankyně Marie Rusové. První jmenovaný pan poslanec Pospíšil má v tuto chvíli slovo. Prosím, pane poslanče.
Oznámím pro steno, že pan poslanec Doktor má náhradní kartu číslo 27.
***