(11.20 hodin)
(pokračuje Němcová)
Žádnou z uvedených možností však soudkyně Veselá dosud nevyužila. Je nepochybné, že soudní moc je nezávislá a má být pečlivě oddělena od moci výkonné či vedlejších politických vlivů. Ovšem politik je zástupcem občanů své země, kteří od něho právem očekávají, že bude hledat obecná řešení problémů, problémů, které jednotlivec nemůže nebo není schopen řešit samostatně.
Dovolte mi nyní citovat některé věty, které pan ministr použil a které měly doložit, že otřesný stav české justice se snaží řešit. Osobně tyto věty považuji za nedostačující a spíš rozšiřující okruh dalších otázek. Pan ministr mě ve své odpovědi mj. odkázal na sněmovní tisk č. 209, tedy novelu zákona o soudech a soudcích, který v současné době projednáváme. Vnímám tento prostředek jako snahu urychlit soudní řízení, avšak již v průběhu prvního čtení tohoto zákona někteří poslanci upozorňovali na to, že zřejmě tento krok české soudnictví nespasí. Jsem si jista, že v době, kdy rozhodování soudů trvá dlouho, kdy velká většina občanů tento stav kritizuje, v době, kdy někdo je za kritiku vlastního procesu dokonce trestán, v době, kdy soudy rozhodují a chovají se naprosto protichůdně, v době, kdy se české soudnictví dostalo skoro na pokraj anarchie, musí vláda reagovat jinak. Bohužel se tak neděje.
Z písemné odpovědi pana ministra nejsou zřejmé konkrétní nástroje, kterými chce vzniklou anarchii řešit. Pan ministr sice spatřuje společnou odpovědnost vlády i Parlamentu v tom, že práci soudů komplikují často nekvalitní, málo přehledné a rychle se měnící zákony, ale škálu možných možností a možných řešení nám nenabízí. Mluví sice o připravovaných rekodifikacích, ale vede o těchto nutných změnách širokou diskusi, hledá podporu pro připravované změny. Pro začátek kromě systémových návrhů postrádám viditelné kroky pana ministra na kauzy konkrétní, které zmiňuji a které jsou - a o tom jsem přesvědčena - pouze vrcholem ledovce. Ráda bych znala jednoznačné odpovědi na otázky, které se vnucují. Například otázky, zda je normální v naší demokratické společnosti trest pro pana Macha dle výroku soudu kvalifikovaný jako útok na státní orgán s pokutou 400 tis. korun či čtyř měsíců vězení, zda je omluvitelný dvojí přístup soudů k nemocným obviněným, tedy to, co jsem porovnávala ve věcech Šrejbr - Grebeníček, zda je normální, aby podnikatelé dopláceli na to, že naše soudy nekonají. Zajímal by mě názor pana ministra na trest, který byl nakonec uložen, a snížen tím trest vrahovi malého dítěte.
Chápu ale, že odpovědi na tyto konkrétní otázky nejsou jednoduché, ale přesto byly nahrazeny spíš obecným konstatováním a popisem neutěšeného stavu v odpovědi, kterou na mou interpelaci jsem od pana ministra dostala, a proto dávám návrh na usnesení sněmovny, který zní: "Poslanecká sněmovna vyslovuje nesouhlas s odpovědí pana ministra Rychetského na interpelaci ve věci alarmujícího stavu českého soudnictví, sněmovní tisk č. 276. Současně žádá pana ministra a vládu, aby na příští schůzi Poslanecké sněmovny předložil Zprávu o stavu českého soudnictví a současně navrhl možná řešení tohoto neutěšeného stavu."
Na závěr bych ještě chtěla zmínit trochu jiný názor čestného předsedy Soudcovské unie pana Viklického, který nedávno v novinách upozorňoval na skutečnost, že - cituji - na reformní zákonné novoty je čas. Dnes stačí vůle soudců a politiků, přičemž někteří politici k tomu mají blíže než soudci, vůle ke změnám.
Proto se vás, vážení kolegové, nyní ptám: máme tuto vůli i my v tomto sále?
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní místopředsedkyni Miroslavě Němcové. Chci se ujistit v tom, že si rozumíme, že usnesení na závěr této interpelace bude pouze o nesouhlasném postoji. Ta část vašeho vystoupení, která se týká předložení Zprávy o stavu soudnictví, je v pozici výzvy vládě. O tom v rámci tohoto bodu nelze dát hlasovat. - Ano. Je tomu tak. Děkuji.
Prosím, aby se slova ujal místopředseda vlády a ministr spravedlnosti pan Pavel Rychetský.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, připravte se prosím na to, že má odpověď bude pokusem o předložení toho, po čem paní poslankyně Němcová volá, že má odpověď bude mým hodnocením stavu české justice. Bude tedy zprávou o stavu české justice, kterou opakovaně paní poslankyně požaduje, a bude tomu tak proto, že jsem rád, že stav české justice netrápí jenom mě, ale neméně i paní poslankyni Němcovou. Jsem jí vděčný za interpelaci a byl bych rád, kdyby Poslanecká sněmovna skutečně odstartovala jakýsi proces vedoucí k hledání východisek ze současného stavu.
Svou odpověď rozdělím do tří části. V prvé se pokusím velmi stručně charakterizovat stav české justice. Ve druhé se pokusím pojmenovat příčiny tohoto stavu. Ve třetí se pokusím nastínit východiska a řešení. Jsem si vědom, že třetí část bude nejpolemičtější, a předpokládám, že otevře prostor pro to, abychom v příštích letech, protože je to problém na léta, tato východiska řešení se snažili přesněji pojmenovat, zpřesnit a realizovat.
Když jsem odpovídal na ústní interpelaci paní poslankyně Němcové v případě utýrání čtyřleté holčičky, neřekl jsem, že stav české justice je otřesný, ale že tato kauza je otřesným příkladem stavu české justice. Co tím chci říci. Chci tím říci, že není dobré paušálně tvrdit, že čeští soudci a české soudnictví jsou jakousi hanbou české společnosti. Bylo by to nefér a nebyla by to pravda.
Fungování soudnictví není specificky českým problémem. Mohu vás ubezpečit, že byť v různé intenzitě, je problémem všech moderních vyspělých sofistikovaných společností, délka soudního řízení není ani zdaleka pouze problémem České republiky. Dokonce stojí za to, abych vám sdělil, že kdybychom za měřítko kvality soudnictví té či oné země se rozhodli použít řízení vedené proti těmto zemím před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, tak dokonce Česká republika z toho vychází velmi dobře.
Jenom několik informací. K Evropskému soudu pro lidská práva mohou být na členské státy Rady Evropy podávány stížnosti směřující proti porušování lidských práv, jehož nápravu nebylo před soudy členských států možné zjednat, přičemž je třeba rozlišit dva údaje. Počet podaných stížností, mimochodem, ten se nezjišťuje lehko, protože Evropský soud pro lidská práva komunikuje stížnosti až v okamžiku, kdy rozhodne je prohlásit za přijatelné a projednávat. Na Českou republiku bylo podáno v roce 1999 283 stížností k Evropskému soudu, v roce 2000 453 stížností, v roce 2001 458 stížností a v roce 2002 465 stížností. Poslední tři roky je stav setrvalý.
***