(11.30 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Pokud se týče komunikovaných stížností, u nichž víme, že budou předmětem řízení a že je Evropský soud považuje za přijatelné, je počet vzestupnější. V roce 1995 byly tři, v roce 1996 jedna, v roce 1997 čtyři, v roce 1998 šest, v roce 1999 jedenáct, v roce 2000 šest, v roce 2001 šestnáct a v roce 2002 padesát.
Pro vaši informaci, celkem bylo podáno proti členským státům Rady Evropy v loňském roce 30 828 stížností, proti České republice 50. Je to tedy zlomek. Prvenství, mám-li použít tento termín, má Polsko. Proti Polsku bylo v loňském roce podáno 4173 stížností. Na druhém místě je Ruská federace - 4006 stížností, na třetím místě Turecko - 3036 stížností, na dalším místě možná k vašemu překvapení Francie - 2789 stížností. Zajímavé je, že se velmi snížil počet stížností na zemi, která dlouhá léta měla prvenství, a to je Itálie. Všichni víme, že tomu tak je proto, že Italská republika přijala vnitřní opatření, kterými vyřizuje stížnosti na délku řízení a kompenzuje a poskytuje zadostiučinění dříve, než jsou stížnosti podány do Štrasburku.
Já si nemyslím, že moje argumentace může být přesvědčivá, protože shodně s vámi předpokládám, že relativně malý počet stížností směřujících na Českou republiku je dán zatím relativně nízkým stupněm informovanosti a právního uvědomění českých občanů, a nepochybuji o tom, že zejména poté, co v některých sporech byla Česká republika odsouzena, informovanost se rozšíří, a předpokládám, že počet stížností směřujících proti České republice bude spíše stoupat.
Chtěl bych říci, že z těch v tuto chvíli padesáti projednávaných stížností, komunikovaných české vládě, je absolutní většina stížností na nepřiměřenou délku řízení před českými soudy. Musím říci, že některé jsou opravdu takového druhu, že vyvolávají potřebu používat velice emociální a silná slova, jaká jsem zde použil v případě té čtyřleté umučené holčičky. Například Evropský soud projednává stížnost na Českou republiku, že spor o úpravu styků s nezletilým dítětem trvá 13 let, jinými slovy spor ztrácí jakýkoliv význam, protože dítě se mezitím stalo zletilým.
Chtěl jsem tedy říci, že problém české justice je problémem společným i pro ostatní země, není českým specifikem. Přesto opakovaně prohlašuji, že není možné se s tímto stavem smířit a že nespokojenost ať už paní poslankyně, Poslanecké sněmovny, české veřejnosti, se stavem českého soudnictví, je i nespokojeností mou.
Chtěl bych vám říci, že je dobré, abyste vydrželi alespoň krátkou statistiku, která ještě dokreslí stav české justice.
V tuto chvíli je před českými soudy v běhu neukončených 443 tisíc sporů. Je samozřejmé, že toto číslo říkám velice hrubě, protože každý den jsou podávány nové žaloby a každý den jsou snad některé spory ukončeny. Vedle 443 tisíc řízení před soudem, která jsou v běhu, je dalších 455 tisíc otevřených exekučních řízení, to je podaných návrhů na výkon rozhodnutí, o kterých ještě nebylo rozhodnuto. To je dohromady jeden milion sporů v běhu.
Dále je dobré říci číslo, které je mnohem důležitější, a to je počet sporů, které již trvají déle než tři roky, to znamená, že jsou za tou hranicí, kterou judikatura Evropského soudu zpravidla považuje za horní limitní hranici pro přiměřenost soudního řízení. Přes tři roky k 31. 12. uplynulého roku v České republice trvalo 77 tisíc neukončených sporů. Důležité je říci, že 25 tisíc, to znamená jedna třetina z nich, je před okresními soudy, zatímco 52 tisíc je před soudy krajskými. Za důležité to považuji proto, že ve svém dalším vystoupení se dopustím velmi odvážné myšlenky, že mám pocit, mám-li hodnotit soustavu českého soudnictví, že čím je soud vyššího stupně, tím je situace horší. Dokonce nejvíce oceňuji práci okresních soudců, soudců v první linii, kde je nejmenší počet nedodělků a kde je největší vůle rozhodovat.
Musíme si položit otázku, zda příčinou tohoto neutěšeného stavu je třeba nedostatečný počet soudců. Musím říci, že ne. Počet soudců se během deseti let ztrojnásobil a v tuto chvíli má Česká republika 2700 soudců. Plánovaný stav do plného stavu je 2950. Chybí tedy zhruba 250 soudců, ale máme už 390 justičních čekatelů, takže tady máme dokonce rezervu.
Kdybychom se snažili porovnat počet soudců v České republice s jinými zeměmi, tak naopak zjistíme, že máme nesrovnatelně více soudců než jakákoliv jiná evropská země. Na 100 tisíc obyvatel má totiž Česká republika dnes už 27 soudců a po naplnění stavu jich bude mít 29, zatímco Francie jich má pouze 11, Belgie 12, Finsko 18 a Polsko 20. Je proto třeba si právem položit otázku, jaká je příčina toho, že české soudnictví neodpovídá potřebám vyspělé demokratické země.
Potřeby se dají vyjádřit dvěma základními požadavky na fungování soudnictví. Prvním požadavkem je rozhodování v reálném čase. Soud, který není schopen poskytnout ochranu právům a svobodám účastníka v době, kdy to ještě pro něj má význam, je soudem, který nemá smysl. Druhým požadavkem, který je třeba klást na soudnictví, je požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ten, kdo se obrací na soud, musí mít alespoň elementární jistotu, že ví, jak v takové věci soud rozhodne. To je základem fungování spravedlnosti, a bohužel musím konstatovat, že ani jeden z těchto dvou požadavků kladených na výkon soudní moci není v České republice uspokojivým způsobem řešen. Domnívám se, že je proto potřeba pokusit se pojmenovat příčiny tohoto stavu.
***