(11.10 hodin)
(pokračuje Němcová)
Neměla jsem tedy jinou možnost, než obrátit naši pozornost k tomuto tématu formou písemné interpelace.
Dovolte mi, abych se nyní rámcově dotkla toho, co se podle mého názoru v našem soudnictví děje a co je potřeba změnit a na co jsem bohužel v odpovědi pana ministra konkrétní stanoviska postrádala.
To první, o čem chci mluvit, jsou průtahy v soudním řízení. Tohoto tématu se týkala jedna z mých interpelací. Bylo to na základě informace, že řada českých občanů poté, když ztratila víru, že jejich věc bude vyřešena českými soudy, se obrací do Štrasburku. V tuto dobu je tam projednáváno 48 žádostí českých občanů. Škoda, která z toho poplyne pro český stát, se bude pohybovat kolem 20 milionů korun. To není podstatné, to jistě není ten největší důvod. Jde zejména o to, co může následovat, protože Evropský soud odsuzuje český stát proto, že jeho soudy nekonají, nekonají tak rychle, jak by konat měly. A protože nás odsoudí v těchto 48 případech, je důvodné, že můžeme očekávat postihy další.
Pan ministr Rychetský mi ve své odpovědi sám přiznal, že v tuto chvíli je podobných postižených občanů ČR, kteří se domáhají svého práva u českých soudů, více než 70 tisíc. Chápu, že nemůžeme automaticky přijmout to, že všech 70 tisíc se odvolá ke Štrasburku a bude tam žádat vyřízení svých věcí, ale kdybychom jenom pro matematickou konstrukci si to zkusili představit a promítli si náklady, které nás bude stát 48 žalob, do toho, kdyby to udělalo oněch 70 tisíc, bude to, vážené dámy a pánové více než 30 mld. korun. Ale kdyby to udělala polovina, i kdyby to udělala jenom desetina těch lidí, kterých se to týká, je to pořád věc, která nás nemá nechat klidnými, a i když to nebudeme počítat pouze na peníze, tak to, že definitivně ztratí prestiž Česká republika v zahraničí, to by nás opravdu nemělo nechávat v klidu. Myslím, že tato představa by měla být noční můrou vlády a pana ministra zvláště.
Když se bavíme o konkrétních případech, co se děje, ráda bych zde uvedla jiný případ. Mluvila-li jsem o těch průtazích lidí, kteří se odvolávají do Štrasburku, nyní bych ráda uvedla příklady dvou podnikatelů, kteří díky české justici přijdou o svou živnost, a pravděpodobně to bude mít velmi závažné následky na jejich rodiny. Jedním z těchto případů je případ podnikatele Šebelíka, který v roce 1999 podal žalobu na to, že mu nebylo zaplaceno zboží, na svého dlužníka. Soudy tak dlouho konaly - nekonaly přes opakované stížnosti tohoto pana podnikatele - až se jeho dlužník dostal do konkursu a pan podnikatel pravděpodobně již nikdy své peníze neuvidí. A přitom stačilo tak málo. Kdyby se soud začal zabývat touto pohledávkou a včas donutil dlužníka zaplatit, bylo by to v době, kdy dlužník na to ještě měl.
Kvůli chybě státu skončí zřejmě i další podnikatel na ulici, protože chyba úředníků mu ničí živnost a on nemůže splácet svůj úvěr. Chci dodat, že tento případ se vleče již devět let. Začal v roce 1994, kdy do obchodu pana Pevného soudní exekutoři přišli, poslal je tam finanční úřad, a zabavili mu zboží v hodnotě přes půl milionu korun. Poté vše prodali v dražbě. Jenomže ve skutečnosti tento muž nic nedlužil, ale teprve v roce 2001 tedy po sedmi letech, soud rozhodl o tom, že jak finanční úřad, tak i exekutoři jednali protizákonně. Soudkyně odůvodnila rozsudek slovy, že exekuce byla vedena pro pohledávku, která nikdy nemusela být uhrazena. Proto stát dle soudkyně odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tento verdikt je však to jediné, co se panu Pevnému podařilo získat. Příslušný odbor ministerstva odmítá zaplatit, a to ani část odškodného nechce zaplatit, a tak se pan Pevný soudí opět. Jenomže je docela možné, že než si poslechne rozsudek, může přijít úplně o všechno. Má v zástavě dům, může zkrachovat firma atd.
Příklady, které jsem uvedla, jsou jedním alarmujícím důkazem toho, co se u našich soudů dnes děje.
Jiným typem prodlevy s jinými následky je případ, který jsem zde interpelovala, a to byl případ brutálně utýraného dítěte. V tomto případě soudy tak dlouho jednaly nejednaly, přehazovaly si mezi sebou tuto kauzu devět let, až nakonec se shodly na jediném - že pachatele, kterého policie usvědčila, nic nebylo zpochybněno, osvobodí, protože podle Listiny základních práv a svobod má nárok na řádně trvající proces, a protože tento nárok už překročil rozumné meze, bude osvobozen. Naštěstí se tak nakonec nestalo a definitivní - doufám že definitivní - rozsudek nad tímto brutálním vrahem byl vynesen nedávno v dubnu, před týdnem, ale byl vynesen v téměř poloviční sazbě, než jak zněly rozsudky předchozí. Pachatel Ježek byl totiž několikrát odsouzen k 15letům, poté ke 12letům a nakonec výrok soudu zní 8,5 roku, a to proto, že soud byl příliš dlouhý. Jinými slovy proto, že my, soudci, jsme nekonali.
Kdybych sehrála roli povrchního opozičního politika, byla bych spokojena s tím, že na mou interpelaci ministr vlády přiznává neutěšený stav svého resortu. Chci říci a říkám to naprosto vážně, že věty pana ministra o "otřesném stavu české justice" mi v žádném případě radost neudělaly. Celou debatu nad takto vážným problémem nelze zúžit na konstatování, že je česká veřejnost nespokojena s prací justice. Od začátku nebylo mým cílem vyslechnout si potvrzení, že situace je vážná a délka soudních řízení nepřiměřená. Mým cílem bylo nastartovat debatu o tomto stavu a přispět k tomu, abychom se s tímto neutěšeným stavem pokusili něco udělat.
Ve druhé části bych se chtěla věnovat trochu jinému problému a tím je naprosto rozdílné rozhodování a přístupu justice k "typově" stejným případům. Jedná se o případy, kdy soud chtěl, a proto dokázal rozhodnout velmi rychle. Zarážející chování soudu pak podtrhuje zvláště srovnání s kauzou naprosto opačnou, kdy soud naopak nekoná, protože zřejmě konat nechce. Shrnutí nechť si provede prosím každý zvlášť.
Prvním příkladem je příklad nejčerstvější a tím je příklad Petra Macha, podnikatele a bývalého představitele fotbalové Sparty, který byl začátkem minulého týdne odsouzen k pokutě 400 000 korun nebo ke čtyřem letům vězení za to, že v novinovém rozhovoru pro Lidové noviny, v rozhovoru starém dva roky, označil svůj původní proces, jehož předmětem byl celní delikt, za politický zmanipulovaný. Mach dokonce tvrdí, že jeho odsouzení mělo být jedním z úspěchů vládní akce "čisté ruce". Verdikt soudu zněl: Petr Mach spáchal útok na státní orgán, a soudce ve svém odůvodnění uvedl, že Mach "mohl ve veřejnosti vzbudit dojem, že soudní moc není nezávislá, mohl ohrozit důvěryhodnost soudu". Máme tedy tomuto výroku soudu rozumět tak, že kdokoliv teď pronese o našich soudech to co odsouzený Mach, kdokoliv teď bude kritizovat naše soudy veřejně, bude za to potrestán pokutou či odnětím svobody? Výjimkou dosud budeme my, poslanci, chránění imunitou, naši občané budou vystaveni tomuto riziku.
Ovšem chci říci, že podobné rychlé a účinné rozhodování justice zažil i Milan Šrejbr, když byl k soudu předveden přímo z nemocnice krátce po operaci.
Oproti těmto případům stojí jiná kauz, kauza Aloise Grebeníčka, obžalovaného z mučení politických vězňů, který se už šest let nedostavuje k soudu. Dostává sice domů obsílky, ale světe div se - ještě ho před soudem nikdo nespatřil. Svědci postupně umírají, případ je však dokonale zdokumentovaný, existují spisy a výpovědi. Avšak mnoho občanů naší země je přesvědčeno, že není v moci naší justice popohnat Aloise Grebeníčka k soudu. Otázka zní, je vůči Aloisu Grebeníčkovi soudní moc skutečně bezmocná, nebo příslušná soudkyně Veselá jen nevyužívá svých možností. Odpověď nabídl Ústavní soud, jenž koncem března zamítl Grebeníčkovu stížnost, že soudní proces ohrožuje jeho zdraví. V nálezu Ústavního soudu je napsáno, že trestní řád nabízí dost prostředků, od předvedení až po uvalení vazby.
***