(18.10 hodin)
Poslanec Martin Říman: Paní předsedající, dámy a pánové, jak už bylo zmíněno, návrh novely zákona vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady, a je tudíž naší povinností jeho transpozice do našeho právního řádu v rámci určitých mantinelů.
Předložený návrh vychází však především z principu, na kterém je postaven projekt tzv. liberalizace síťových odvětví obecně, tedy energetiky, dopravy, telekomunikací, abych jmenoval alespoň ty hlavní, totiž na povinnosti vlastníků zpřístupnit své sítě konkurenčním operátorům. Zjednodušeno řečeno to znamená, že když se nějaký operátor dohodne s konečným uživatelem, je vlastník "drátu" povinen mu je za určitých podmínek přenechat, a to proto, aby zákazník mohl poskytovat své služby a nemusel kvůli tomu budovat nové připojení. Předpokládá se přitom, že se tak naruší monopol jednoho dodavatele a to v konečném důsledku povede ke snížení ceny pro konečného spotřebitele. To krátkodobě možné je. Koneckonců v situaci, kdy noví hráči na trhu chtějí přežít a politici, úředníci a regulátoři chtějí prokázat správnost a užitečnost své práce a myšlenek, nelze ani očekávat dost dobře něco jiného.
Už asi tušíte, že tento princip má také svá významná úskalí, která bychom neměli nevidět a která se projevují především v horizontu dlouhodobějším.
Za prvé je zde významným způsobem porušena zásada nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Vlastník sítě, který ji vybudoval, je ze zákona povinen nabídnout ji své konkurenci za cenu, kterou při nedohodě stanoví stát, tedy regulátor. Jde o úplně stejný hřích, o kterém zde diskutujeme, když vedeme spory tu o přístup na pozemky v rámci mysliveckého zákona, tu při diskusi o zákonu o nájmu bytu, či na jaké tituly lze nebo nelze uplatnit princip tzv. vyvlastnění pozemku a nemovitosti vůbec. Myslím, že je velmi důležité si při projednávání této novely uvědomit, že totiž nejde o jakousi technickou normu, o nespornou věc, jak zde v úvodním slově řekl pan ministr Mlynář, ale že jde o jeden ze zásadních průlomů do vlastnického práva.
Za druhé. Tento princip v dlouhodobém horizontu jednoznačně podvazuje technické inovace, protože ani noví, ani staří ekonomičtí hráči na trhu nemají žádnou motivaci nejen budovat novou infrastrukturu - proč také, když je díky rovnému přístupu přístupná všem a vybudování nové a lepší nevytváří žádnou komparativní výhodu proti konkurenci? - ale nevytváří také žádnou motivaci hledat nová technická řešení, která by obešla např. vysokou nákladnost při primárním budování sítě. Historie technických inovací dokazuje naprosto jasně, že to, co rozumíme pod pojmem technický monopol, se v čase mění, a pokud takový monopol není zároveň podpořen státem, zákonem, jako určený, je v drtivé většině případů jen otázkou času, kdy bude překonán. Tak např. technický monopol železnice 19. století byl zlikvidován automobily, monopol pevných telefonních linek mobily, monopol pošty je postupně ukrajován elektronickými maily atd. Je přece evidentní, že když stát přikáže majitelům Pony-Expressu, aby své koně povinně půjčovali každému, kdo chce přepravovat poštu, tak to nebude znamenat, že se služby vylepší. Vylepší se jedině tehdy, když ten konkurent bude majitelům Pony-Expressu konkurovat a vymyslí něco jiného a lepšího.
Stejně tak nemůže vést ke zlepšení poskytovaných služeb v telekomunikacích, když každý, kdo investuje a vybuduje telekomunikační síť, je okamžitě povinen ji pronajmout své konkurenci. To nemůže v dlouhodobém horizontu - opakuji dlouhodobém - vést nikam jinam než ke ztrátě motivace a ke stagnaci.
Za třetí. Monopol, o kterém se ovšem právě v případě telekomunikací už dá mluvit jen stěží, jak uvedu dále, je zde nahrazován velmi tuhou státní regulací. Lze se samozřejmě přít o to, co je horší nebo co je lepší. Jsem pevně přesvědčen, že horší je regulace. Monopol totiž, jak už bylo řečeno, pokud jde o technický monopol, což je tento případ, dříve nebo později padne, ale státní regulace, jak nás přesvědčuje dnes a denně zkušenost, ta když se jednou zavede, je navěky.
A teď z opačného konce. Co je tedy argumentem pro tento přístup, který se aplikuje v rámci síťových odvětví všeobecně, jak jsem řekl. Argument je v podstatě jen jediný, totiž to, že stávající monopolista má díky monopolu nezasloužený náskok. Má nezasloužený náskok před ostatními novými hráči, kteří v době, kdy monopol byl určen státem, byli bez šancí, aby nějakým způsobem byli schopni s monopolistou závodit. To například relativně značně ještě dnes platí v případě energetiky, ale už zdaleka méně v případě telekomunikací. Vidíme sami v dnešní době, v posledních deseti letech, úžasně rychlý a úspěšný nástup alternativních telekomunikačních technologií. To je důkazem, že když se do toho neplete stát, tak se řešení vždycky najde. Ještě jinak řečeno, to že dnes nemáme obecně moc rádi tzv. dominantní operátory, protože služby, které poskytují, nepovažujeme za dostatečně kvalitní a jejich cenu za přiměřenou kvalitě, není způsobeno tím, že by neplatil zákon, o kterém tady dnes hovoříme, ale tím, že stát kdysi zavedl monopol a nikdo neměl sebemenší šanci a možnost poskytovat konkurenčně lepší služby.
Jako příklad, že trh telekomunikací za poměrně krátkou dobu, která uplynula od opuštění tuhého státního dirigismu, kdy opravdu byl připuštěn jen jeden a žádný jiný, uvedu to, že od té doby, to je v průběhu několika málo let, působí na území České republiky na 40 provozovatelů telekomunikačních sítí, 40 velkých operátorů, poskytujících komplexní telekomunikační služby, a zhruba tisíc malých, poskytujících různé služby parciálního charakteru. Donedávna monopolní operátor - a horizont několika let je donedávna, je to krátkodobá věc - dnes pokrývá zhruba 40 % všech telekomunikačních služeb.
Opravdu lze na základě těchto čísel jen stěží hovořit o tom, že by trh nefungoval a že je nutno jej nějak administrativně vylepšovat. Nicméně budiž. Přestože na základě uvedeného se domníváme, že v tomto případě přichází nařízení Evropské unie jednoznačně takzvaně s křížkem po funuse, prostě v době, kdy to bylo diskutováno a přijímáno, tedy na konci 90. let, si mnoho lidí ještě neuvědomilo, co v krátké době bude znamenat technologický rozvoj, respektujeme toto nařízení s tím, že jde řekněme o pokus urychlit etablování nové konkurence. Pak to ale znamená, že je třeba tento projekt koncipovat jako dočasný, jako projekt transformační, nikoliv jako projekt trvalý. Ano, dejme novým hráčům na trhu příležitost, ať se chytnou, ale nedopusťme, aby takto vzniklé měkké prostředí znamenalo zmrtvění navždy a konec toho, co posunuje vývoj kupředu, tzn. snaha být lepší než ti druzí, lepší než konkurenti.
Proto budeme v dalších čteních navrhovat takové úpravy zákona, které na jedné straně, jak už bylo řečeno, vyrovnají současně handicap nových ekonomických hráčů, ale na druhé straně ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nepodváží konkurenční prostředí. Znamená to například, že není důvod, aby uvedená povinnost platila i pro nově vybudovaná zařízení, protože na ně už se samozřejmě ta výtka, totiž že někdo má nezasloužené výhody, nemůže v žádném případě vztahovat.
***