(11.10 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Jde o model správy soudnictví, ve kterém má dosavadní pravomoci Ministerstva spravedlnosti převzít reprezentativní orgán soudní moci. Teprve jeho vytvoření podle ústavních soudců vyloučí případnou možnost - cituji - nepřímého ovlivňování soudní moci mocí výkonnou např. prostřednictvím přidělování rozpočtových prostředků a kontrolou jejich využívání. Konec citace.
Ústavní soud v závěru odůvodnění svého nálezu uvádí, že mu sice nepřísluší rozhodovat o tom, jakým způsobem by měla být řešena otázka správy soudů, současně však vyzývá zákonodárnou moc k tomu, aby při řešení této otázky důsledně respektovala separaci státních mocí. Návrat k poněkud modifikované podobě státní správy soudnictví tomuto požadavku přirozeně příliš neodpovídá. Já se přesto domnívám, že bychom měli státní správu soudnictví podpořit a předloženou ústavní novelou zajistit její formální soulad s ústavou. Jako ústavodárný sbor na to máme nezadatelné právo.
Dovolte mi připomenout některé argumenty, které mě k tomuto závěru vedou. Oddělení státních mocí nikdy není absolutní a sama právní teorie připouští jejich omezenost. Nic takového ostatně neměli na mysli ani političtí filozofové jako Locke a Montesquieu, kteří se v této souvislosti v Ústavním soudu v jeho rozhodnutí odvolávají - resp. na které se Ústavní soud odvolává. Všechny tři státní moci fungují vždy ve vztazích vzájemných kontrol a rovnováh, ve vzájemné interakci. I v našem ústavním systému je možné, aby člen vlády byl současně členem Parlamentu, vláda má zákonodárnou iniciativu, a dokonce předkládá drtivou většinu zákonodárných předloh. Prezident, který je součástí moci výkonné prostřednictvím milostí, abolic a amnestií, zasahuje do moci soudní a stejně tak zasahuje Parlament do této moci přiznáním imunity svým členům. Z toho vyplývá, že požadavek na oddělení státních mocí ani principy státní právního státu nelze interpretovat tak, že jsou a priori vyloučeny jejich vzájemné vazby nebo částečné překrývání. Soudní moc je především mocí soudit a právě v této oblasti nesmí docházet k ničemu, co by rozhodovací činnost soudů ovlivňovalo.
Rozhodování o rozpočtových a dalších otázkách správy soudnictví však vlastním výkonem soudní moci není. Souvislost mezi nezávislostí a správou soudnictví je jen velmi volná a v žádném případě nelze jedno podmiňovat druhým. V demokratické zemi je totiž těžko představitelné, aby moc výkonná prostřednictvím finančního nebo jiného nátlaku chtěla resp. mohla ovlivňovat rozhodování soudů. Možný rozpor mezi státní správou soudnictví a nezávislostí soudnictví je proto pouze hypotetickou konstrukcí, která nemá žádné opodstatnění v reálné události nebo v odborné teorii.
Naskýtá se tedy otázka, proč by vlastně Parlament potažmo vláda měly trvat na státní správě soudnictví. Já myslím, že je na to docela jednoduchá odpověď. Jsou totiž za stav justice odpovědné. Jejich prostřednictvím si občané uchovávají kontrolu nad jejich fungováním - zdůrazňuji fungováním, nikoli rozhodováním - a jsme to my politici, kdo musíme občanům za stav soudnictví skládat účty. Žádný samosprávný soudní orgán z nás toto břemeno nesejme. Stejně jako žádná soudcovská rada nezaplatí za stát, tedy za daňové poplatníky, vysoké sumy, které nám za fungování naší justice může vyměřit Evropský soud pro lidská práva.
Základním problémem našeho soudnictví není nedostatek nezávislosti, ale nedostatečná kapacita. Řešení je do značné míry možné hledat právě ve správě soudnictví. Já jsem přesvědčena, že státní správa soudnictví nepředstavuje žádné ohrožení nezávislosti, a proto bych považovala za absurdní, abychom se zbavili i těch několika málo nástrojů, kterými ve vztahu k tomuto problému disponujeme. Teoreticky se sice pravomocí vzdát můžeme, odpovědnosti však nikoliv.
Dámy a pánové, ze všeho, co jsem uvedla, vyplývá, že podporuji předložený vládní návrh, který podle mého názoru nejlépe odpovídá trendu, kterým se má české soudnictví ubírat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní kolegyni Parkanové. Nyní má slovo paní poslankyně Eva Dundáčková, připraví se paní poslankyně Marie Rusová.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane místopředsedo, paní místopředsedkyně, členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych ve sloučené rozpravě reagovala na dva předložené tisky, tisk č. 208 a 209, které nejsou ničím jiným než nezbytnou reakcí na nález Ústavního soudu.
My se na tomto plénu již podruhé dostáváme do situace, kdy se snažíme řešit následky rozhodnutí Ústavního soudu, a já když jsem poslouchala svoji předřečnici paní Vlastu Parkanovou, tak mě napadla jedna docela zajímavá věc. A sice vzhledem k tomu, že v tomto případě opravdu v podtextu nálezu Ústavního soudu můžeme cítit vyjádření vlastního názoru soudců na to, jakým způsobem by reforma soudnictví v České republice měla být řešena, napadla mě otázka, zdali náhodou konkrétně tento nález Ústavního soudu není nepřípustným nátlakem moci soudní na moc zákonodárnou. To ale není to, o čem jsem ve svém vyjádření chtěla mluvit.
Chtěla jsem mluvit o tom, jakým způsobem se vyrovnala vláda s nálezem Ústavního soudu, a dovolíte-li mi, vezmu to postupně od novely Ústavy České republiky a budu pokračovat stanoviskem k zákonu o soudech a soudcích.
V důvodové zprávě v tisku č. 208 se dozvídáme, že z odůvodnění nálezu Ústavního soudu lze dovozovat, že základním důvodem zrušení ustanovení zákona o soudech a soudcích upravujících výkon státní správy soudů jejich předsedy není jednoznačné přesvědčení, že tento způsob výkonu státní správy soudů je v zásadním rozporu s principem nezávislosti soudnictví, ale že hlavní příčinou, která brání takovéto zákonné úpravě, je existence formálního rozporu mezi ústavní úpravou neslučitelnosti funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Já to zjednoduším - v tomto duchu se nesla i zpráva pana ministra.
Myslím si, že s tím lze souhlasit. Patřím mezi ty, kdož se domnívají, že výkon státní správy soudů jejich předsedy je cesta správná, má svou tradici v našem zákonodárství v oblasti soudnictví a že opravdu není zásahem moci výkonné do moci soudní. O tom jsem hluboce přesvědčena. Zároveň jsem ale přesvědčena, že k tomu, abychom naplnili tuto myšlenku, nám pravděpodobně stačí jedna jediná věta, kterou bychom vložili do Ústavy České republiky, a všechny ostatní můžeme ponechat podle mého názoru v dosavadní dikci.
To, s čím se nemohu smířit z důvodové zprávy, je poslední věta na první stránce, kde se dozvídáme, že se rovněž navrhuje podrobněji upravit ta ustanovení ústavy, která jsou rozhodující pro zajištění nezávislosti a nestrannosti soudnictví a neodvolatelnosti soudců, a to především s ohledem na posílení právní jistoty při výkonu funkce soudce a odstranění aplikačních nejasností.
Dovolte mi připomenout, že tato sněmovna se v uplynulém volebním období několik let zabývala tím, jakým způsobem si poradit s nízkou vymáhatelností práva v České republice, že návrh zákona, který jsme posléze přijali, byl, a teď nevím, zda třetím či čtvrtým návrhem, který jak předchozí vláda, tak skupina poslanců předložila v uplynulém období, že to byl návrh, nad kterým se shodla drtivá většina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a od něhož jsme si slibovali, že po jeho uvedení do praxe se přece jenom soukolí soudnictví pohne a že vymáhatelnost práva v České republice se zlepší. Teď bohužel díky nálezu Ústavního soudu jsme znovu na začátku a návrh, který nám předkládá vláda, není ničím jiným než rezignací na jakékoliv reformní kroky. Já vím, můžete říci, že máme krátkou dobu a že v této krátké době není možné o žádných reformních krocích diskutovat a že se nemůžeme dostat do situace, kdy by správa soudnictví nebyla řešena způsobem žádným. Přesto se mi zdá, že po všech těch letech po dlouhém úsilí rezignovat na reformní kroky je špatné.
***