Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2002 – 2006

(11.00 hodin)
(pokračuje Koudelka)

Nenarušil by se princip nutnosti subjektivního zavinění a přitom tato možnost by zřejmě výrazně podnítila soudce k tomu, aby zbytečně neodkládali svá rozhodnutí a konečně ve věci rozhodli.

Nicméně otázkou je, jestli takovéto věci, které jsou přece jenom podstatnějším zásahem do současného fungování, mohou být řešeny v této novele, nebo mají být předmětem nějaké bližší reformy soudnictví. Pravdou totiž je, že tuto novelu, pokud se nechceme dostat do určitého komplikovaného stavu, musíme schválit tak, aby nabyla účinnosti k 1. 7. tohoto roku.

Vzhledem k tomu, že příští schůze Poslanecké sněmovny se bude konat na začátku dubna, a vzhledem k tomu, že se domnívám, že by na této příští schůzi Poslanecké sněmovny mělo proběhnout druhé a třetí čtení, znovu využiji jako zpravodaj svého práva vystoupit přednostně v rozpravě a navrhnu obdobné zkrácení lhůty jako u předchozího zákona o provádění referenda. Je to proto, že je zcela možné, že bychom se dostali u tohoto zákona nebo vlastně u dvou zákonů do časové tísně. Znovu podotýkám, že je tam i ústavní zákon, kde Senát není vázán žádnou lhůtou k projednání. A nelze vyloučit ani to, že u toho obyčejného zákona Senát přistoupí k nějakému doplňku a vrátí nám tento pozměněný zákon k novému projednání v Poslanecké sněmovně. A vzhledem k tomu, že nelze vyloučit ani to, že dokonce snad budeme mít i prezidenta, který by se mohl v tomto legislativním procesu angažovat, dostali bychom se do situace, kdy bychom byli ve velké časové tísni, abychom toto opětovné schválení zákona vráceného ze Senátu nebo od prezidenta mohli realizovat právě do poloviny tohoto roku. A jinou cestu, jak se této časové tísni vyhnout, nevidím, než tu, že budou zkráceny lhůty k projednání ve výborech.

Tolik k tomu. Děkuji a znovu se hlásím do rozpravy.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji Zdeňku Koudelkovi za jeho zpravodajskou zprávu. Bod 53 přerušuji a zahajuji bod

s tím, že předpokládám, že ani navrhovatel, ani zpravodaj nechtějí vystoupit vzhledem k tomu, že sami prohlásili, že budou hovořit k oběma návrhům.

Přerušuji tedy bod 54 a zahajuji sloučenou obecnou rozpravu, o které jsme již rozhodli, do které je zatím pět přihlášených. Prvním z nich je pan zpravodaj Zdeněk Koudelka. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

Poslanec Zdeněk Koudelka: Děkuji. Navrhuji, aby pro oba tisky byla zkrácena lhůta pro projednání ve výborech o 35 dnů jako u předcházejícího návrhu zákona. Děkuji.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Ano. Děkuji. Nyní zde mám písemné přihlášky následujících kolegů a kolegyň: pana Jiřího Pospíšila, paní kolegyně Vlasty Parkanové, paní kolegyně Evy Dundáčkové a dalších. Slovo má tedy pan poslanec Jiří Pospíšil. Připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová.

Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se velmi stručně vyjádřil k předložené novele ústavy.

Předložená novela ústavy má reagovat na nález Ústavního soudu ze dne 18. června 2002, na jehož základě dochází ke dni 1. července 2003 ke zrušení všech ustanovení zákona o soudech a soudcích, která upravují mimo jiné výkon státní správy soudů jejich předsedy. Jak zde již řekl pan místopředseda vlády a jak též uvádí důvodová zpráva, z odůvodnění nálezu Ústavního soudu lze vyčíst, že současný model, kdy státní správu soudů realizují předsedové soudů, není v zásadním rozporu s principem nezávislosti soudnictví. Důvodem, proč Ústavní soud tento model správy soudů zrušil, je formální rozpor mezi modelem správy soudů svými předsedy upravený v zákoně o soudech a soudcích a ústavní zásadou neslučitelnosti funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Je též pravdou, že Ústavní soud ve svém odůvodnění explicitně konstatuje, že tímto svým rozhodnutím nemínil dát najevo, že by vedením a správou soudů měly být pověřovány jiné osoby než osoby z řad soudců. Jinými slovy, měl by být zachován model, kdy soudci se podílejí na správě soudů.

Na základě těchto skutečností se domnívám, že lze připustit v zásadě velmi netradiční postup, kdy na nález Ústavního soudu je reagováno tím, že se mění ústavní pořádek, nikoliv a pouze jen napadený a přezkoumaný zákon.

Nutno však říci, že předložená novela, ač se na první pohled tváří, že jejím jediným posláním je odstranit problém se státní správou soudů,obsahuje rozsáhlou novelu článků 82, 91 a 93 ústavy. Jinými slovy, upravuje otázky, které přímo s předmětným nálezem Ústavního soudu nesouvisejí. Novela tak relativně podrobně upravuje problematiku nezávislosti a nestrannosti soudce, problematiku vysílání soudců k výkonu soudnictví mimo území České republiky či podle některých právníků nepříliš šťastným způsobem možnost zániku funkce soudce po dosažení určitého věku. K odstranění problémů souvisejících s nálezem by však stačila pouze drobná úprava článku 82 odst. 3 ústavy, to znamená, upravit neslučitelnost funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě vložením určité výjimky.

Důvodová zpráva píše, že k takto dle mého názoru rozsáhlé novele vedla navrhovatele snaha odstranit - cituji - "případné aplikační nejasnosti". O jaké aplikační nejasnosti se však jedná, není v předložené novele podrobně pojednáno. Domnívám se, že každý, byť sebemenší zásah do ústavního pořádku by měl mít zřejmý a pádný důvod. Mám však obavu, že tyto zřejmé a pádné důvody u této novely, s výjimkou úpravy státní správy soudů, chybějí.

Jediné, co předložená novela, pokud bude přijata, přinese, bude jistá nevyváženost textu ústavy, a to tak, že některé ústavní instituty budou upraveny velmi obecně s odkazy na podrobnou úpravu v zákonech, zatímco jiné instituty - a podle mého názoru se jedná o tento případ - budou upraveny v ústavě relativně podrobně. Takovýto důsledek dle mého názoru povede jednoznačně ke snížení kvality ústavy jako právního dokumentu, který by měl být, co se týče vztahu obecného a konkrétního, vyvážený.

Domnívám se, že pokud vláda chce předložit takovouto podle mého názoru podrobnou novelu ústavy, bylo by vhodné, aby tuto novelu nejprve projednala komise pro změnu ústavy, která snad bude zřízena na této schůzi Poslanecké sněmovny, a teprve poté takováto věc byla dána na naše plénum.

Dámy a pánové, dovolte mi proto, abych závěrem své řeči navrhl zamítnutí předloženého návrhu. Děkuji.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo má paní poslankyně Parkanová. Připraví se paní kolegyně Dundáčková.

Poslankyně Vlasta Parkanová: Pane předsedající, dámy a pánové, problematika správy soudnictví, postavení soudců, jejich vzdělání či kvalita rozhodování jsou témata, která vyvolávají mnoho polemik a rozporů, a to nejen mezi politiky, ale možná ještě intenzivněji mezi politiky a samotnými soudci. Obšírné diskuse, které jsme nad touto problematikou vedli v minulém volebním období, ukázaly, že politici kladou akcent především na rychlost soudního řízení, zatímco soudci spíše na nezávislost soudní moci. Oba tyto principy - nezávislost i rychlost soudního řízení - jsou přitom něčím, bez čeho si nelze demokratický právní stát představit. Otázkou tedy je, jaký je mezi nimi vzájemný vztah a nakolik může být jeden v rozporu s druhým.

Ústavní soud svým nálezem z 18. června 2002 zrušil všechna ustanovení zákona č. 6 z loňského roku, o soudech a soudcích, která upravovala výkon státní správy soudů prostřednictvím jejich předsedů, jmenovaných, s výjimkou Nejvyššího soudu, ministrem spravedlnosti. V důvodové zprávě k vládnímu návrh novely ústavy, kterou právě projednáváme, se praví, že Ústavní soud k tomuto rozhodnutí nevedlo jednoznačné přesvědčení o zásadním rozporu tohoto ustanovení s principem nezávislosti soudnictví, ale formální rozpor mezi ústavní úpravou neslučitelnosti funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě.

Já považuji za poctivé říci, že tomu tak úplně není. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu v této věci je totiž naprosto zřejmé, že ústavní soudci, kteří toto rozhodnutí přijali, zcela jednoznačně upřednostňují jiný systém správy soudnictví než ten, který reprezentoval Parlamentem přijatý zákon o soudech a soudcích.

***