(10.50 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Dovedu si těžko představit jiný model, i když budu korektní, když vám řeknu, že existuje v sousedním Slovensku, jenže tento model asi není optimální. Tam se může občan obrátit na Ústavní soud Slovenské republiky, aby Ústavní soud stanovil lhůtu pro obecný soud a ještě stanovil obecnému soudu, aby zaplatil tomu účastníku morální zadostiučinění za průtahy. To je sice hezké, ale soud žádné peníze nemá a neprodukuje, takže to stejně zaplatí daňoví poplatníci. To tedy nemá ve skutečnosti zvláštní význam.
Tolik k předložené materii. Jsem si vědom toho, že to je materie zásadní, důležitá. Není časté pro Parlament, aby se vypořádal s tak rozsáhlým nálezem Ústavního soudu, a proto jsem považoval za nezbytné, abychom o této věci diskutovali půl roku v rámci pracovní společné skupiny. A proto vám také mohu říci, že předložený návrh je návrhem, který získal většinovou podporu.
Problém je v tom, že když nepřijmeme tyto osnovy ať v té, či pozměněné podobě a nebudou publikovány do 1. července t. r., tak se dostaneme do podobné situace, v jaké jsme díky nálezu Ústavního soudu s obchodním zákoníkem, tou velkou technickou novelou, a proto v tomto případě vás prosím o zkrácení lhůty o 35 dnů, tak aby tato osnova mohla být ještě projednána v obou komorách. Troufám si to učinit jenom proto, že jsme opravdu šest měsíců společně nad principy této právní úpravy diskutovali a pracovali.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi vlády za úvodní slovo a žádám zpravodaje, aby se vyjádřil.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, já se v úvodním slově vyslovím zároveň k oběma tiskům. Jak k ústavní změně, tak k novele zákona o soudech a soudcích.
Jak již předkladatel uvedl, reaguje se zde na nález Ústavního soudu, který zrušil značnou část zákona o soudech a soudcích pro rozpor s ústavou. Za prvé je zde reagováno na to, že nadále bude zachován model, kdy státní správu u soudu vykonávají funkcionáři soudu, kteří jsou soudci, ale aby to bylo možno, mění se ústavní znění, které to výslovně umožňuje. Nadále zůstává zachováno, že výkon funkce je kromě těchto výjimek neslučitelný s další funkcí ve veřejné správě.
Je pravdou, že v mnoha zahraničních státech mají soudci účast na odborných a jiných poradních orgánech Ministerstva spravedlnosti, ale je také pravdou, že před přijetím zákona o soudu a soudcích z roku 2002 fungoval předchozí zákonný stav takový, že umožňoval, aby soudci byli překládáni k Ministerstvu spravedlnosti a podíleli se především na přípravách návrhů zákonů, na legislativních pracích. Je ovšem také pravdou, že Ústavní soud rozhodoval za situace - a zde bych se ho poněkud zastal - kdy tato původní zákonná možnost, která podle mě, byť to výslovně nebylo textově vyjádřeno v zákoně, směřovala právě k tomu, aby se soudci podíleli na odborných pracích na Ministerstvu spravedlnosti, a to především dovnitř justice, tzn. především na přípravě zákonů. Toto ustanovení bylo využito ve skutečnosti k tomu, že soudci zastávali i funkci náměstka ministra, tedy funkci, kterou přímo rozhodovali ve státní správě, a to nejen pro oblast soudnictví, ale i státního zastupitelství, prostě pro další oblasti, které spravuje Ministerstvo spravedlnosti. To byl stav, který podle mne nebyl v Evropě obvyklý, a možná že nález Ústavního soudu reagoval na tento krajní výklad předchozí zákonné právy. Zase pak ovšem tato reakce byla krajní.
Nově se také zavádí to, že by ministr spravedlnosti, resp. u předsedů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu prezident sice mohli jmenovat předsedu příslušného soudu, ale již je nemohli odvolávat, aby v podstatě odvolání bylo pojato jako kárné řízení. Tím se má zajistit určitá nezávislost soudců nejen v rozhodovací funkci soudců, ale i v pozici soudního funkcionáře vykonávajícího státní správu soudů. Je samozřejmě nutné, aby v případě tohoto odvolání byly stanoveny takové zákonné podmínky, které budou mnohem měkčí než případně odvolání soudce jako takového, a to z toho důvodu, že někdo může být určitě kvalitním soudcem, stane se předsedou soudu, a posléze se zjistí, že by to nikoliv vykonával špatně, že by se něčím provinil nebo porušil zákon v některém konkrétním ustanovení, ale nemá prostě lidské vlastnosti k tomu, aby byl dobrým manažerem, který by například dobře zvládl funkci například toho, kdo staví novou soudní budovu, toho, kdo dělá rekonstrukci soudní budovy. To znamená, že takovéto odvolání z funkce musí být lépe uskutečnitelné tak, aby funkcionáři soudu věděli, že mohou být z této funkce odvoláni, byť dále zůstanou soudci, nejenom pro výslovné porušení konkrétního zákona, ustanovení, ale prostě proto, že ne zcela splňují tyto lidské vlastnosti, které má mít dobrý manažer.
Ústavní soud se dále vyslovil ke vzdělávání soudců. Myslím, že je správné zachovat určitou povinnost sebevzdělávání soudců, ale postavil se proti tomu, aby monopol na toto vzdělávání měla Justiční akademie jako jediné středisko Ministerstva spravedlnosti, přičemž východisko z toho není to, že se bude zřizovat více justičních akademií, ale to, že o vzdělávání soudců budou muset pečovat i jiné instituce, které již fungují v našem systému, především právnické fakulty. Koneckonců i předchozí zákon to umožňoval pro Nejvyšší soud. V tom by tedy měla být zajištěna určitá pluralita vzdělávání.
Za zvlášť významné pro obyčejného občana - protože zákon o soudech a soudcích a změna ústavní, které projednáváme, jsou spíše určeny dovnitř soudnictví, zvláště do vztahu mezi soudci, funkcionáři soudů a Ministerstvem spravedlnosti - tak za nejzávažnější pro občana považuji právě to, že zákon zavádí možnost určení lhůty k provedení procesního výkonu. Za nejdůležitější považuji, že při takovémto určení bude rozhodovat nadřízený soud, a v poměrně krátké lhůtě. Od podání návrhu do konečného rozhodnutí nadřízeného soudu zákon stanoví pevnou lhůtu 25 dnů. Problémem trochu zůstává to, že tohoto procesního výkonu bude moci být použito teprve po vyčerpání stížností k předsedovi soudu, a někdy se v praxi stává, že samotná stížnost na průtahy vůči předsedovi soudu se vyřizuje s velkými průtahy. Nicméně považuji to za velmi významný krok vpřed.
Co se týká našeho postavení ve Štrasburku, uvedl bych, že zřejmě rozhodnutí, která odsoudila Českou republiku k zaplacení určitých zadostiučinění, tedy finančních náhrad, nebudou jediná. Pokud se nevypořádáme s délkou řízení v naší justici, tak takových stanovisek štrasburského soudu bude ještě více. Je možné potom zvážit to, když pan místopředseda vlády hovořil o nedostatečnosti sankcí vůči nekvalitním soudcům, co se používá ve státní správě a co by snad šlo použít v rámci soudní moci na základě zákona o odpovědnosti státu a způsobenou škodu: jestliže stát nahradí někomu škodu, kterou způsobil úředník buď na základě rozhodnutí, nebo nesprávným úředním postupem - tento nesprávný úřední postup spočívá i v průtazích řízení - má stát možnost přenést tuto náhradu, kterou zaplatil konkrétnímu občanovi nebo právnické osobě, na příslušného úředníka. Samozřejmě je možné, aby v rámci těchto sankcí mohla být uplatněna tato přenositelnost povinností k náhradě škody, kterou nám určí zahraniční soud, anebo v případě, že by byl u nás zaveden slovenský model, i náš vnitrostátní soud, a bylo jasně deklarováno a v rámci kárného řízení např. zjištěno, že to byly zaviněné průtahy na straně soudce, aby i on byl povolán jako každý k uhrazení alespoň části této náhrady, jak stanoví zákoník práce do 4,5násobku svého platu. Myslím, že tím by se nijak nenarušila nezávislost soudců, to, že to bylo konstatováno jinými soudy.
***