(9.40 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Od roku 1989 se určitě pro děti s postižením mnohé změnilo k lepšímu a nepochybně dnes mají mnohem větší šance. Určitě se i pomalu mění pohled společnosti na děti a dospělé s postižením, přestože jsme zatím udělali spíše jen první kroky. O integraci lidí s postižením se hodně mluví a navrhované řešení je i v souladu s usnesením vlády č. 459 ze dne 29. května 2002, které ukládá ministru školství, mládeže a tělovýchovy do roku 2003 "zajistit legislativně přítomnost asistenta".
V praxi je ovšem stav spíše tristní. Přestože tu jistě existuje skupina dětí s postižením, která bude spíše inklinovat ke speciálním školám, je tu také část těch, pro které to z mnoha důvodů není ani vhodné, ani šťastné řešení. Kromě toho, co integrace dětí s postižením přináší jejich zdravým vrstevníkům, tj. učí je pomoci slabším, solidaritě a zbavuje je strachu z jinakosti, tedy rozvíjí nejlepší stránky jejich osobnosti, dává naopak možnost dětem, jejichž život rozhodně není jednoduchý, a jejich rodičům žít jako hodnotná lidská bytost.
Každý má přece právo na vzdělání a výběr druhu vzdělání. Absence institutu asistentů v dnešních zákonech uplatnění tohoto práva minimálně ztěžuje, ale spíše znemožňuje velké skupině dětí i jejich rodičů, které občas dostává opravdu do neřešitelných situací. Rodiny dětí s postižením většinou nemají možnost volby, chtějí-li si dítě s postižením nechat u sebe a umožnit mu návštěvu školy v místě bydliště. Narazí na neprostupnou zeď, a nakonec skončí ve speciální škole s internátem a dítě je zbaveno domova.
Dovolte mi uvést příklad, na němž se dá jasně demonstrovat, jak současná právní úprava komplikuje život jak dětem s postižením, tak ale i samotným školám. Žákyně 6. třídy po autonehodě je odkázána na vozík. K návratu do školy potřebuje asistenta, aby mohla pokračovat ve studiu. Na asistenta však nemá právní nárok, finanční prostředky, ani možnost ho získat jinak. Škola ovšem na druhé straně nemá právní ani morální právo přeřadit ji jinam, ale zároveň nemá ani možnost, ani prostředky zajistit jí asistenta.
Na závěr mi dovolte uvést malou statistiku. Dětí, které v současné době využívají pomoci asistenta při návštěvě běžného typu škol, je zhruba 500, a všechny žijí víceméně v právní a ekonomické nejistotě. Zhruba dalších 300 dětí asistenta postrádá. Z toho vyplývá, že finanční nároky této novely zákona na státní rozpočet jsou přece jenom minimální. A na druhé straně nejméně 800 lidských osudů a jejich rodin je číslo vysoké.
Proto vás prosím, abyste tento návrh, který vychází z ověřené praxe vyspělých států, podpořili a propustili do dalšího čtení. Anebo zvolíme-li řešení návratu zpět do vlády, podporuji tedy jakékoliv řešení, které povede k jakémukoliv vyřešení této problematiky. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Hovořit bude paní poslankyně Michaela Šojdrová a připraví se pan poslanec Jaromír Kohlíček.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, jak se ukazuje, téma školních asistentů a integrace zdravotně postižených žáků je téma žhavé a je dobře, že se tady o tom tato diskuse vede. Domnívám se, že stejně jako já i vy jste adresáty různých stížností rodičů dětí i ředitelů a také žádostí o pomoc pro zajištění jiného legislativního řešení, jak umožnit ředitelům zajištění těchto asistentů.
Domnívám se, že zastupitelstvo Olomouckého kraje navrhuje řešení, o kterém stojí za to vést diskusi. A my jsme tuto možnost nevyužili již v loňském roce, kdy Poslanecká sněmovna zamítla návrh školského zákona a kdy podobné řešení školních asistentů do zákona bylo navrhováno v rámci pozměňovacích návrhů. Možná, že jsme si mohli ušetřit tu dnešní debatu.
Ovšem na rozdíl od kolegy Waltra Bartoše se nedomnívám, že toto je návrh, který je diktovaných představiteli speciálních škol. On sám nám zde řekl, že normativ je výrazně vyšší pro žáky ve speciálních školách. Nedomnívám se tedy že by to byl zájem právě těchto škol, i když bych na tom neviděla nic špatného, kdyby oni tuto iniciativu podporovali. Naopak se domnívám, že je to zájem základních škol, rodičů a samotných postižených dětí.
Podporuji proto propuštění tohoto zákona do druhého čtení, abychom tak mohli nalézt optimální řešení, které by tento - jak je vidět všeobecné podporovaný - požadavek integrace dětí se zdravotním postižením umožnilo. Vzhledem k finančním nárokům, které takovéto řešení má, je možné v rámci jednání ve školském výboru navrhnout odložení účinnosti tohoto zákona tak, aby nový státní rozpočet již mohl s tímto počítat. Rovněž tak je možné navrhnout určitou provázanost s financováním. Tady jistě by byl prostor pro financování, které zmiňoval pan poslanec Bartoš. V každém případě považuji tento návrh za způsobilý pro jednání ve školském výboru a podporuji jeho propuštění do druhého čtení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Michaele Šojdrové. Hovořit bude pan poslanec Jaromír Kohlíček, připraví se pan poslanec Petr Bratský.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji za slovo, pane předsedající. Milí kolegové, milé kolegyně, dovolte mi, abych deklaroval, že jsem osobně zainteresován na této věci, protože můj otec skoro neslyší, a požaduji pro lidi, kteří jsou postiženi, ať už jakýmkoli způsobem, aby měli pokud možno rovné podmínky ke svému životu.
Po této deklaraci bych chtěl říci, že se domnívám, že řešení, které nabízí předloha předkládaná zastupiteli Olomouckého kraje, je pouze malým dílčím řešením, které řeší opravdu relativně malý úsek, který je na pomezí zdravotní, sociální a školské problematiky. Nám chybí komplexní řešení této celé problematiky.
Jenom abyste si uvědomili, jak velký je rozsah tohoto problému, tak např. lidí, kteří špatně slyší, je u nás 400 tisíc. Z toho určitá část jsou děti školního věku a je naprosto pochopitelné, že tyto děti vyžadují při školní docházce určité zvláštní podmínky.
Druhou velkou skupinou jsou naši spoluobčané, kteří jsou motoricky hendikepováni. Víte, že v řadě našich zákonných předpisů máme zakotveno, že při rekonstrukcích, při přestavbách, při opravách máme těmto hendikepovaným umožňovat přístup do veřejných prostorů. A uvědomme si, kolik našich starších škol tento bezbariérový přístup nemá, jak je obrovský problém pro člověka na vozíčku, pokud jste někdy s takovým vozíčkářem absolvovali jakékoliv jednání, dostat se jenom do blízkosti některých úředníků, jejichž přítomnost ovšem je naprosto nezbytná pro to, aby hendikepovaný mohl získat příslušná potvrzení, která potřebuje mnohdy ke svému životu.
V našich školách je ta situace opravdu kritická. Uvědomuji si, a říkala to tady moje kolegyně, že je naprosto nezbytné tento problém řešit. Na druhé straně si uvědomuji, že jsou zde relativně velké nároky na finanční prostředky a zároveň že nám chybí legislativní úprava celé této oblasti, protože v současné době máme u nás nejen školy, které se snaží integrovat hendikepované mezi ostatní žáky, ať už mají kterékoli ze čtyř základních postižení, a na druhé straně máme i specializované školy, které je do určité míry vyřazují z kolektivu normálních zdravých studentů. Domnívám se, že perspektivně bychom měli chtít, aby všechny děti měly stejné možnosti, aby všechny mohly studovat, a uvědomuji si možná na rozdíl od některých kolegů, jak drahé je takové specializované pracoviště pro slabozraké dítě, jaký je problém se stavebními úpravami, aby vozíčkář mohl chodit třeba na vysokou školu.
***