(14.30 hodin)
(pokračuje Tlustý)
Takže opakuji - bod první - jedno jediné, přesně definované, srozumitelné, neměnné a ještě ke všemu v Evropské unii používané kritérium.
Za druhé. Při využití tohoto kritéria přesné definování jakési zelené, oranžové a červené zóny stavu veřejných financí, kdy zóna zelená říká: vše je v pořádku, není třeba se znepokojovat, není třeba nijak reagovat a vše může probíhat tak, jako to probíhalo dosud. Zóna oranžová, charakteristická výší onoho ukazatele nad 2 %, ve které již ten režim je trošku zpřísněn a požaduje se větší množství poslanců pro schválení takovéhoto deficitního hospodaření v této oranžové zóně. A poté zóna červená - nad 3 % dluhu veřejných financí v poměru k HDP, zóna, ve které by ke schvalování deficitního hospodaření byla potřeba ještě větší podpora poslanců.
Logika rostoucí podpory poslanců pro ty zóny oranžovou a zelenou je přece jasná. Vydává-li se společnost do rizikové sféry svého hospodaření, mělo by zodpovědnost za toto hospodaření nést více zvolených zástupců lidu, protože toto rizikové hospodaření se v konečném důsledku s vysokou pravděpodobností dotkne právě všech občanů příslušné země, a proto je logické, aby s takovým hospodařením souhlasilo více jejich zástupců a ti se z takovéhoto hospodaření občanům zpovídali.
Třetí věcí, kterou tento návrh zavádí, je povinnost, aby veřejnost byla informována o tom, jak se veřejné finance v ČR budou vyvíjet v nejbližších čtyřech letech, a to proto, aby bylo eliminováno nebezpečí, že během tohoto období dojde k nepředvídanému vývoji, dojde ke zlomovému vývoji, dojde k tomu, čemu se říká ekonomická krize. Jde o to, aby vláda povinně informovala veřejnost o tom, zda si je vědoma nebo není vědoma, zda připravuje nebo nepřipravuje reakce na vývoj, který v tomto období očekává.
Myslím, že z těch tří bodů, které jsem zatím řekl, ani jeden nemá charakter jakéhokoliv nařizování. To, že existuje kritérium, to, že kritérium má nějaké mezní body, to že vláda informuje vás i veřejnost, to přece není žádné nařizování.
Čtvrtý princip a prvek jsem popsal a ani ten nemá charakter nařizování. Má pouze charakter spojování práva a zodpovědnosti těch, kteří hospodaří způsobem, který vytváří ono nebezpečí, onu červenou, případně oranžovou zónu, a tím principem je právě princip rostoucího kvora pro schvalování státního rozpočtu.
A posledním, pátým prvkem navrhovaným tímto zákonem je opět prvek zodpovědnosti, mimochodem zodpovědnosti absolutně běžné v celém světě, zodpovědnosti za to, že vláda nesplní ani to, co sama sobě naplánovala. Jinými slovy, tím pátým prvkem je jakási sankce nebo vynucování toho, aby vláda nesla zodpovědnost za to, že nedokáže naplnit hospodaření tak, jak ho sama sobě naplánovala, že nedojde ke schválení státního závěrečného účtu, že hospodařila jinak, než jak ona sama sobě navrhla a schválila v návrhu zákona o státním rozpočtu.
To je prosím vše, takto je to jednoduché . Očekávám, že ti z vás, kteří na tom budou cokoliv kritizovat, budou předkládat alternativu, budou říkat, proč nechtějí, aby náš dluh byl měřitelný, budou říkat, proč nechtějí, abychom my nesli zodpovědnost za naše rozhodování, aby říkali, proč nechtějí, aby vláda měla plnit zákon o státním rozpočtu, aby se měla zodpovídat z toho, že nedodržuje to, co sama sobě určila, a aby hlavně říkali, co nabízejí této zemi pro příštích pět let, kdy, pokud nedojde ke zvládnutí růstu veřejného dluhu, nečeká nás nic pěkného.
Kritiky jsme k tomu četli a slyšeli již mnoho, alternativy jsme zatím neviděli žádné. A proto mi v závěru dovolte odpovědět ještě na jednu otázku, kterou určitě dostaneme: a proč to ODS navrhuje v roce 2003, proč to nenavrhla v roce 1993, 1994, 1996 nebo 1997? OdpovědĄ je velmi prostá: protože v roce 1992 až 1997 české veřejné finance žádné měření podobného stavu nepotřebovaly. Tehdy podíl veřejného dluhu na HDP byl zlomkem jeho dnešního stavu a úplně zanedbatelným zlomkem stavu, do kterého se ČR blíží v nejbližších čtyřech letech.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé části jednacího sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Vlastimilu Tlustému. S přednostním právem se dále přihlásil ministr financí Bohuslav Sobotka. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr financí ČR Bohuslav Sobotka: Pane místopředsedo, dámy a pánové, já se domnívám, že má cenu, aby Poslanecká sněmovna o tomto návrhu debatovala. Myslím si, že by nebylo užitečné, abychom ho na začátku nějakým způsobem paušálně odmítli s tím, že je to návrh, který je zcela mimo realitu, a s tím, že je to návrh, který vůbec nic neřeší, že je to návrh, který přichází pozdě, nebo že je to návrh, který je legislativně zcela špatný. Myslím, že takto paušálně tento návrh odsoudit nemůžeme. Tato debata je užitečná a může být užitečná mimo jiné také proto, že si můžeme říci a zargumentovat skutečnost, která je myslím zřejmá většině této Poslanecké sněmovny: totiž že tudy cesta skutečně nevede.
Jsou návrhy, které mohou přinášet řešení. Jsou návrhy, které se tváří, že přinášejí nějaké řešení. Myslím si, že tento návrh patří spíše k té druhé kategorii. Tento návrh se tváří, že má velmi dobré úmysly - konsolidovat veřejné rozpočty, snížit tempo zadlužování, bránit tomu, aby vlády předkládaly deficitní rozpočty do Poslanecké sněmovny; navrhuje celou řadu nových procedurálních pravidel, která by tomuto měly zabránit. Já se domnívám, že toto nemůže být a není skutečné řešení stavu, ve kterém se nyní nacházíme.
Tím skutečným řešením může být pouze systematická usilovná snaha o reformu veřejných rozpočtů v ČR, snaha, která bude vycházet z opatření, která se zaměří na ta nejproblematičtější místa, která dnes v našich veřejných rozpočtech existují. Těchto míst je několik, ale tento návrh se jimi nezabývá. Tento návrh se nezabývá věcnou podstatou problému, který dnes v ČR máme. A pokud zde zazněly otázky pana předsedy Tlustého, tak musím říci, že říkám: ano, české veřejné finance nejsou v nejlepší kondici a dokázal bych si představit, že jejich situace může být lepší. Dokázal bych si tu situaci představit, pokud bychom neměli a stále nenesli a stále neplatili zátěž transformace, která byla nutná, ale transformace, která byla podle mého názoru příliš a zbytečně drahá, transformace, která proběhla v 90. letech. A ať chceme nebo nechceme, tak my si tuto tíhu neseme s sebou i do začátku 21. století a musíme se s ní vypořádat a musíme ji splácet.
Myslím si, že tato kondice veřejných rozpočtů v ČR by byla rozhodně lepší, pokud by u nás nedocházelo k autonomnímu poklesu naší daňové kvóty a pokud by příjmy veřejných rozpočtů byly nastaveny přiměřeně té kvalitě a rozsahu veřejných služeb, které jsou dnes v ČR poskytovány a které drtivá většina našich občanů, ať už se řadí k pravicovým, nebo levicovým voličům, pokládá za samozřejmost, kterou jim přece stát musí garantovat bez ohledu na to, že - jak opakuji - české daňové příjmy a příjmy veřejných rozpočtů neodpovídají těmto standardům, které naši občané za samozřejmé pokládají. Rozhodně by kondice našich veřejných rozpočtů mohla být v lepším stavu a působily by přehlednějším a sevřenějším dojmem, pokud bychom naše veřejné rozpočty neměli příliš fragmentovány, měli vyšší počet mimorozpočtových fondů nebo byli schopni tyto fondy integrovat do určitého svázaného celku veřejných rozpočtů, pokud bychom tady měli silnější svorníky, jež by držely naše veřejné rozpočty pohromadě.
***