(17.10 hodin)
(pokračuje Zralý)
Současně se na rozdíl od současné dikce zákona navrhuje stanovit maximální hranici, do které se odůvodněně vyšší příjem pro přiznání sociální potřebnosti započítává.
Za třetí. V § 3 odstavec 3 bodu B se slova "uvedených v § 14 odstavci 1 písm. d) až f)" nahrazují písmeny d) až e) a pokračuje "zákona číslo 1/1991 Sb., o zaměstnanosti".
Zdůvodnění: Navrhuje se vypustit současný bod f), který má dle zákona o zaměstnanosti vázat přiznání sociální potřebnosti na vlastní odpovědnost zaměstnance uchovat svůj zaměstnanecký poměr. Tato dikce zákona má ale jednostranný charakter, který zásadním způsobem znevýhodňuje postavení zaměstnance na trhu práce. V tržním prostředí je nepřípustné, aby stát zásadním způsobem vstupoval do smluvních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a jednostranně zvýhodňoval zaměstnavatele nepřímo rozhodovat o sociálním zabezpečení nespokojeného zaměstnance. V praxi již bylo mnohokrát prokázáno zneužití dikce zákona také při propouštění zaměstnanců. Uchazeč o zaměstnání, který byl propuštěn z organizačních důvodů a neuváženě podepsal dohodu o skončení pracovního poměru, ve které organizační důvody výslovně uvedeny nebyly, tak nejenže nedostal podporu v nezaměstnanosti, ale ani dávky sociálního zabezpečení. Nedokonalý zákon tak byl hlavní příčinou, proč nezaměstnaný zůstal šest měsíců zcela bez prostředků. Z uvedených důvodů se navrhuje současnou legislativní anomálii vypustit.
Za § 4 vložit nový § 4a tohoto znění:
Sociální minimum. Dávky sociální péče opakovaně poskytované déle než 6 měsíců se zvyšují na 1,15násobek životního minima.
Zdůvodnění: Současné dávky sociální péče jsou nastaveny k poskytování minimální ochrany pouze před dočasnou příjmovou nedostatečností, to je pro uspokojování pouze krátkodobých základních životních potřeb. Příjmová nedostatečnost sociálně potřebných seniorů, invalidů a zejména velkého počtu dlouhodobě nezaměstnaných má ale nikoliv (?), ale trvalý charakter. Tedy chybějí prostředky nejen na uspokojování krátkodobých, ale též dlouhodobých potřeb. To znamená, chybějí prostředky na nákup potřebného ošacení, obuvi i na nákup opotřebovaného, případně nezbytného vybavení domácnosti. Tento stav naše legislativa stále neošetřuje, přestože nedokonalost konstrukce současného životního minima pro uspokojování dlouhodobých potřeb je známá již od dob jeho zavedení, to je dvanáct let. Cílem navrženého řešení je proto krátkodobý propad do stavu hmotné nouze a dlouhodobé setrvání v takové situaci rozlišit a záchrannou sociální síť rozšířit o dlouho chybějící institut sociálního minima. Jeho úroveň vychází z odborné diskuse a také z dlouhodobého sledování minimálního spotřebního koše české rodiny. Při poskytování dávek sociální péče déle než šest měsíců se proto navrhuje automatické navýšení o 15 procentních bodů.
Další návrh. Paragraf 8 odstavec 1 nahradit následujícím textem:
Od osoby povinné vyživovat příjemce dávky sociální péče, jejíž poskytnutí je podmíněno sociální potřebností, se nepožaduje úhrada nákladů, jestliže příjem této osoby nepřesahuje součet částek, které se podle zákona o životním minimu považují za potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občanů žijících ve společné domácnosti a nezbytných nákladů na domácnost.
Zdůvodnění: Minimální příjem osoby povinné plně nebo částečně přispívat na služby nebo dávky sociální péče sociálně potřebné osobě umístěné v ústavu sociální péče byl stanoven v listopadu 1991. Jeho výše tehdy dosahovala dvojnásobku životního minima u jednočlenné rodiny povinného, 1,61násobku životního minima u dvojčlenné rodiny povinného, 1,42násobku životního minima u tříčlenné rodiny povinného a 1,36násobku životního minima u čtyřčlenné rodiny povinného. Od listopadu 1991 byly částky životního minima devětkrát valorizovány a výše minimálního příjmu, od kterého je příslušný státní orgán oprávněn požadovat úhradu nákladů za dávku nebo službu sociální péče, poklesla z dvojnásobku na 0,83násobek životního minima u jednočlenné rodiny, z 1,61 na 0,70násobek životního minima u dvojčlenné rodiny povinného, z 1,42 na 0,64násobek životního minima u tříčlenné rodiny povinného a z 1,36 také na 0,64násobek životního minima u čtyřčlenné rodiny povinného. Došlo tak k zásadní deformaci původního záměru zákonodárce, kdy příspěvky na úhradu nákladů ústavu sociální péče mohou být vyžadovány nejen od rodin s nízkými příjmy, ale dokonce od rodin pod úrovní životního minima.
Zachování původního záměru zákonodárce, to je původní hodnotu relace minimálního příjmu povinného k životnímu minimu, by při současné konstrukci zákona vyžadovalo taxativně stanovenou částku minimálního příjmu povinného přiměřeně zvyšovat při každé valorizaci životního minima. Tato praxe je ale legislativně náročná a také nebyla ani jedenkráte od přijetí zákona o sociální potřebnosti, to je od 6. listopadu 1991 realizována. Proto se navrhuje současnou dikci zákona zkvalitnit a pevně stanovené částky minimálního příjmu, do kterého se nevyžaduje participace povinného na úhradě nákladů ústavů sociální péče, nahradit hodnotou částek životního minima. Stát tedy nebude mít právo požadovat úhradu nákladů na služby nebo dávky sociální péče od povinných osob a jejich rodin, jejichž příjmy jsou na nebo pod úrovní životního minima. Oproti původnímu záměru zákonodárce jde sice o podstatnou újmu, ale oproti současné praxi naopak o významný progres. Navržený kompromis je tedy v podstatě pouze legislativně technickým, ale nezbytným upřesněním dikce zákona k uchování jeho původní úrovně. Pozměňovací návrh je též věcně v souladu s § 92 odstavec 3 zákona o sociálním zabezpečení.
Za šesté. Další návrh je takový, že za § 8a se vkládá nový § 8b, který by měl následující znění:
Dočasné a podporované bydlení.
1. Sociálně potřebné rodině s nezaopatřeným dítětem (dětmi) a sociálně potřebné rodině částečného invalidního důchodce se po přiměřenou dobu, nejdéle však tři léta, poskytuje dočasné bydlení a nezbytné sociální služby.
2. Sociálně potřebné rodině plného /?/ invalidního a starobního důchodce se poskytuje podporované bydlení.
3. Za sociálně potřebnou rodinu se pro účely dočasného a podporovaného bydlení považuje rodina splňující podmínky tohoto zákona, které po ukončení nájemního vztahu nebyl poskytnut náhradní byt nebo ubytování.
4. Dočasné a podporované bydlení se pro účely tohoto zákona rozumí obecní byt nebo pokoj v ubytovně nebo byt nebo pokoj v domě s pečovatelskou službou s regulovaným nájemným do výše 25 % příjmu rodiny.
5. Nezbytné sociální služby se podle tohoto zákona rozumí bezplatné právní poradenství a pomoc, sociální poradenství, psychoterapie, zprostředkování zaměstnání a další služby sociální péče.
Zdůvodnění: S ohledem na narůstající počet sociálně potřebných rodin v nouzových obydlích a bez přístřeší se nově navrhuje rozšířit pomoc sociálně potřebným o služby sociální péče dočasného a podporovaného bydlení.
***