(9.10 hodin)
(pokračuje Špidla)
Na summitu v Kodani bylo rozhodnuto, že nový smluvní dokument, který vzejde z jednání příští mezivládní konference, bude odsouhlasen až všemi 25 členskými státy, včetně nových. To nám zaručuje plnoprávný hlas při diskusi o budoucí podobě Evropské unie a můžeme toto rozhodnutí považovat za jistý úspěch naší diplomacie, protože toto byla myšlenka, kterou jsme dlouhodobě a cílevědomě prosazovali.
Stojí před námi nicméně další důležité úkoly, bez jejichž splnění by naše dosavadní práce přišla nazmar. Jde především o ratifikaci smlouvy o přistoupení, která bude podepsána dne 16. dubna 2003 na zasedání Evropské rady v Athénách. Vláda navrhuje, aby se referendum po vstupu do EU uskutečnilo ve dnech 15. - 16. června 2003. Na základě znalostí dosavadních pozic jednotlivých politických stran v České republice i v otázce našeho vstupu do Evropské unie předpokládáme, že problematika objasňování historické dimenze členství České republiky v Evropské unii nebude úkolem pouze současné vlády, ale že se do uvedeného procesu zapojí aktivně zástupci obou komor Parlamentu České republiky i představitelé všech politických stran.
Ratifikace dohody o přistoupení není aktem, který ovlivní Českou republiku pouze v krátkodobé perspektivě, ale je to rozhodnutí o strategickém směřování a pozici České republiky přesahující rámec několika generací. Jsem přesvědčen, že pokud bychom odmítli vstup do Evropské unie v již nastíněných konkrétních termínech, zmeškali bychom historickou příležitost, přičemž není vůbec zřejmé, kdy by se naskytla příležitost další a zda by se vůbec naskytla. Dovoluji si vyjádřit přesvědčení, že podmínky vstupu by později nebyly tak výhodné jako dnes a výhody, které nám vstup přinese, bezpochyby vysoce převáží nad případnými dílčími nevýhodami, které je nutné akceptovat. Tak tomu bylo ostatně při všech dřívějších rozšířeních unie.
Před odjezdem do Kodaně jsem v českém tisku a následně i zde ve sněmovně zaznamenal šířící se názor, že Česká republika vyjednala špatné podmínky vstupu do Evropské unie, neboť získá méně peněz v přepočtu na jednoho obyvatele než ostatní nové členské státy. Pro případ, že tato bublina ještě zcela nesplaskla, nabízím pohled pod tento neuvěřitelně povrchní soud a věřím, že podstata fungování EU bude pak snáze pochopena.
Za prvé je mi líto, že musím sdělovat takovou banální věc, ale peníze z unijního rozpočtu se mezi členské státy nerozdělují podle počtu obyvatel. (Předsedající: Prosím o klid.) Peníze se rozdělují podle jiných kritérií. Unie vynakládá téměř polovinu svého rozpočtu na zemědělství, neboť jedním z cílů jejích členských zemí je umožnit zachování života na venkově, včetně kultivace krajiny. Lze samozřejmě vést diskuse o cílení a míře podpory venkova v rámci společné zemědělské politiky, a členské státy je budou vést a Česká republika bude mezi nimi. O to teď však nejde.
Jde o to, že z logiky věci členská země dostává prostředky do zemědělství v závislosti na jeho rozměru a charakteru. Země se širokým agrárním sektorem tak získá více prostředků než stejně lidnatá země, kde je tomu jinak. Jsou známy ukazatele České republiky, pokud jde o podíl zemědělství na tvorbě hrubého domácího produktu, o podíl zemědělství na práceschopném obyvatelstvu atd. Proto Česká republika nemůže jednoduše získat stejně prostředků do zemědělství jako hypotetická stejně lidnatá země s rozsáhlejším zemědělským sektorem. Když rozpočteme prostředky do zemědělství např. na jednoho obyvatele, pak samozřejmě u stejně lidnatých zemí dostáváme různá čísla. Česká republika v porovnání s ostatními kandidátskými zeměmi nemá rozsáhlý agrární sektor. Zdůrazňuji však, že i tak jsme zájmy našich zemědělců hájili do maximální možné míry.
Určitou analogii lze provést i u strukturální politiky Evropské unie, která je druhou finančně nejnáročnější politikou a kde v souladu s jedním se základních principů unie, principem solidarity, profitují nejchudší oblasti. Tady je Česká republika jedinou ze zemí, která uzavřela jednání, jež nebude mít vnější schengenské hranice. Na jejich vybudování a střežení, které je v zájmu všech členských zemí, dostávají nové členské země významné prostředky. Myslím, že i toto lze pochopit. Také lze říci, že platí i určitý zvýhodňující efekt pro menší země, lépe řečeno země s menším počtem obyvatel. Kdybychom např. převedli i počty hlasů na hlasy v Radě či poslanců Evropské unie, vidíme, že neodpovídají přesně počtu obyvatel a že méně lidnaté země jsou určitým způsobem relativně posíleny. Diskriminací by ovšem bylo, kdyby stejně velké země byly zastoupeny jiným způsobem.
Připomínám, že v návaznosti na summit v Nice členské státy připravily negociační pozici, která navrhovala České republice a Maďarsku menší počet členů Evropského parlamentu než třem srovnatelně velkým stávajícím členským zemím. Výsledek, který se nám pak podařilo sjednat, je stejný počet poslanců, tj. 24. Je možné vést dlouhé diskuse, zda je členství v Evropské unii výhodné spíše pro jednoduše řečeno více agrární země, nebo pro země více průmyslové, k nimž patří Česká republika, zda pro chudší, či bohatší, měřeno HDP na hlavu. Když se omezíme pouze na úzké finanční hledisko, můžeme říci, že popsaný princip solidarity a přerozdělování působí ve prospěch první skupiny. Nicméně za dobu trvání unie je již zřejmé, že země více průmyslové a bohatší velmi intenzivně využívají výhod vnitřního trhu pro umístění svých výrobků a pro zhodnocení svých investic. Každá země je specifická a unikátní, a proto je i jejich soužití v unii pečlivě vyvažovaným kompromisem, v němž se každý najde.
Z chování členských států vidíme, že členství je pozitivem pro všechny, i když se omezíme jen na hospodářsko-finanční aspekt. A jinak to nebude ani v případě České republiky.
V Kodani se mimo jiné vedla dvoustranná jednání s rakouským kancléřem panem Schüsselem k vazbě závěrů melkského procesu a následných opatření, které 29. listopadu 2001 v Bruselu podepsali kancléř Wolfgang Schüssel, tehdejší předseda vlády ČR Miloš Zeman a komisař Günter Verheugen, a přístupové smlouvy. Jak známo, závěry melkského procesu obsahují vyjádření shody Rakouska a České republiky na společném cíli zahrnout dvoustranné závazky obsažené v závěrech do protokolu k přístupovému aktu. Forma protokolu byla některými členskými státy odmítnuta, a tak jsme se s kancléřem Schüsselem nakonec shodli na společném prohlášení, které bude vloženo do závěrečného aktu přístupové smlouvy. V prohlášení se přihlašujeme k plnění dvoustranných závazků vyplývající ze vzájemně přijatých závazků v závěru melkského procesu a následných opatření.
***