(15.00 hodin)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Tolik pan poslanec Maštálka. Nyní se přihlásil o slovo pan poslanec Jiří Pospíšil a další bude paní poslankyně Lucie Talmanová. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, podrobně jsem prostudoval zprávu paní ministryně zdravotnictví. Když dovolíte, rád bych se ve svém krátkém vstupu věnoval té části předložené zprávy, ve které se paní ministryně zabývá právními otázkami řešení dluhů okresních nemocnic.
Aby nedocházelo k následným dezinterpretacím, budu nejprve z předložené zprávy citovat. Cituji: "Pro interní potřebu chci sdělit, že na otázku řešení zadlužení nemocnic existují v současné době dva právní názory, které jsou v zásadě rovnocenné a shodně věcně zdůvodnitelné. Jedním z názorů je ten, že za závazky nemocnic, které přešly na kraje, budou primárně odpovídat pouze samostatné příspěvkové organizace kraje a ručení státu k 1. 1. 2003 zanikne. Druhý naopak potvrzuje skutečnost, že za závazky příslušných nemocnic bude dále ručit stát zastoupený Ministerstvem financí, a to v návaznosti na ustanovení § 74 zákona 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát. V obou případech se jedná o závazky vzniklé před 1. 1. 2003 a během roku 2002 neukončené či nevypořádané. Závazný výklad v této otázce může ale poskytnout pouze soud v konkrétní věci."
Když dovolíte, dámy a pánové, nyní bych tento odstavec okomentoval několika drobnými poznámkami. Za prvé, má první poznámka se bude týkat právního postavení věřitelů nemocnic. Mám výraznou obavu, že prohlášení paní ministryně výrazně snižuje právní jistotu věřitelů nemocnic, neboť těm v tuto chvíli nemůže být jasné, jakým postupem se mají domáhat svého práva, resp. na který subjekt se mají obrátit, zda pouze na zadlužené nemocnice, či případně též na stát. Věřitelům tak mohou vznikat zcela zbytečné náklady za právní zastoupení. Celá tato situace může vést k oslabení víry věřitelů v právo, resp. ve vymáhatelnost práva, a může je donutit k tomu, aby při obhajobě svých zájmů užili i mimoprávních prostředků.
Má druhá poznámka se týká teze paní ministryně, že v takovémto nejasném právním prostředí poskytne závazný výklad soud. Chci podotknout, že daná věc není vůbec tak jednoduchá, jak se na první pohled může jevit. V našem soudním systému totiž neexistuje něco na způsob tzv. precedenčního práva, to znamená, že rozhodnutí soudu v určité věci je závazné i pro rozhodování jiných soudů ve stejných či obdobných případech. Může se proto stát, že jeden soud zaujme právní stanovisko, že stát za závazky ručí, a jiný soud v obdobné či stejné věci zaujme stanovisko, že stát za dané závazky neručí. Jsem zvědav, jak si Ministerstvo zdravotnictví v takovém případě poradí, či resp. který právní názor bude brát v potaz. V tomto případě samozřejmě mluvím o soudech první instance. Lze předpokládat, že soudy vyšší instance (by se?) rovněž potom na jednom právním názoru sjednotily, ovšem to může trvat dlouhou dobu.
Má třetí poznámka se týká hypotetické situace, že by soudy opravdu přijaly právní názor, že stát ručí za dluhy příspěvkových organizací, které přejdou dnem 1. ledna 2003 na kraje. Dovolím si tvrdit, že i takováto právní interpretace, která se na první pohled jeví ve vztahu ke krajům jako velmi příznivá, má svá úskalí a může krajům způsobit četné problémy. K tomuto tvrzení mě vedou následující důvody.
Ručení státu může mít ve vztahu k dluhům budoucích krajských nemocnic význam pouze v takovém případě, kdy věřitelé budou ochotni i přes nejednoznačnost právních výkladů postupovat pořadem práva a dále budou poskytovat nemocnicím smluvně ošetřené služby, poskytovat léky, energie atd. V praxi však - a jsme toho svědky - bude mnohem pravděpodobnější, že věřitelé nebudou dále ochotni nemocnicím poskytovat smluvená plnění, a to do doby, než staré závazky budou uhrazeny. Kraje jako zřizovatelé tak budou v takovém případě nuceny, pokud nebudou chtít riskovat kolaps nemocnic, s věřiteli vyjednávat a dluhy ze svých vlastních rozpočtů uhradit. Samotné ručení státu pak v takovémto případě bude mít pouze teoretický význam a v praxi nebude mít žádný dopad.
Připustím-li však situaci, že věřitelé nebudou chtít sáhnout po tak razantních prostředcích, jako je přerušení smluvních dodávek, a budou chtít postupovat pořadem práva, pak poté co zjistí, že nemocnice jako samostatné právnické osoby nejsou schopny dluhy uhradit, obrátí se na stát a ten snad tyto dluhy uhradí. Avšak v tomto okamžiku dle právního mínění většiny expertů na tuto oblast správního práva se stát sám stane věřitelem nemocnic, dluhy tudíž nezaniknou a budou dále trvat. Jediné, k čemu tak dojde, bude to, že se změní osoba dlužníka. Místo soukromoprávních subjektů, dodavatelů nemocnic, se do pozice věřitelů dostane sám stát, stát, který dluhy nemocnic způsobil. Bude pak tudíž na státu samotném, zda v určitém případě bude či nebude dluhy nemocnic po krajích požadovat či zda tyto dluhy nemocnicím či krajům odpustí.
Takovou situaci však, dámy a pánové, považuji za krajně nežádoucí, neboť v takovémto případě může dojít k ještě větší ekonomické závislosti krajů na státu a může též dojít k zesílení etatizace územních samosprávných celků. Nezapomínejme prosím, že kraje jsou partnerem státu, jsou samostatným subjektem, nikoli pouhou složkou státní moci.
Dámy a pánové, musím proto trvat i přes výklad paní ministryně na své původní tezi, kterou jsem zde řekl při zařazování tohoto bodu do programu dnešní schůze, a ta teze zní, že převod okresních nemocnic na krajskou samosprávu za určitých okolností může způsobit krajům výrazné problémy a může způsobit zadlužení krajských samospráv. Pokud se tak stane, pak dle mého názoru zákon, na základě něhož přejdou nemocnice na kraje, je nutno vnímat jako zákon, který je v rozporu s ústavou, konkrétně pak s čl. 8 ústavy, který zaručuje a garantuje existenci územních samosprávných celků. K charakteristice územních samosprávných celků vedle toho, že tyto celky mají určité pravomoci a působnosti, patří též jejich jasná a jistá ekonomická nezávislost a ekonomické zajištění plnění jejich aktivit. Toto též říká mezinárodní závazek Charta místní samosprávy, kterou je naše republika vázána, kde samospráva není definována pouze okruhem pravomocí, ale též jako schopnost tyto pravomoci realizovat.
Dámy a pánové, toto je víceméně stručný rozbor daného ustanovení nebo daného odstavce z projevu paní ministryně. Osobně bych doporučoval, abychom celou situaci přehodnotili a zvážili, nakolik tento postup, který nabude účinnosti 1. lednem, je v souladu s ústavou a nakolik je možné ještě v tuto chvíli zvolit postup jiný.
Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já také. O slovo se teď přihlásila paní poslankyně Lucie Talmanová, další bude Milada Emmerová.
Poslankyně Lucie Talmanová: Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, dámy a pánové, Poslanecká sněmovna přerušila před týdnem bod, který pojednává o stavu zadluženosti státních nemocnic, o řešení těchto dluhů a právním zajištění převodu nemocnic na kraje z důvodu žádosti o předložení zprávy vlády se stejným obsahem, jako je tento zařazený bod.
Nevím, kolik z vás tuto zprávu četlo. Jedná se totiž o téměř identický text, který zde přednesla paní ministryně zdravotnictví při zahájení projednávání tohoto bodu. Jsem přesvědčena, že Poslanecká sněmovna nežádala přepis stenozáznamu, ale zprávu vlády obsahující fakta, tedy příčiny stavu zadlužení a návrhy jejich řešení.
***