(18.20 hodin)
(pokračuje Boháčková)
Výsledek šetření Ministerstva spravedlnosti může mít i nedoporučující závěr, kterým se tento útvar dále zabývá, a provádí další šetření právě pro doplnění všech souvislostí, zejména s přihlédnutím k morálnímu a občanskému aspektu dané kauzy. Z těchto důvodů má milost jako taková velmi individuální charakter a je posuzována právě jedinečnost dané žádosti. Prezident ze zákona není povinen zdůvodňovat udělené milosti, avšak důvody udělení té které milosti jsou věcí veřejnou a k informaci o nich má přístup každý občan republiky, a to jak formou mediální, tak i formou osobní přijetím pracovníky výše uvedeného útvaru Kanceláře prezidenta.
Uvedený pojem amnestie jako hromadné milosti považuji za pojmovou nedokonalost právě proto, jak jsem již výše zdůraznila, že podstata pojmu milost má právě charakter jedinečnosti a individuálnosti, zatímco amnestie je udělována plošně, podle jasně definovaných trestných činů. Není přihlíženo k jedinečnosti a dalším souvislostem trestného činu a rozhodně se individuální řízení v rámci udělování amnestie neprovádí.
Prezident Havel za dobu výkonu funkce prezidenta, to je téměř za 12 let, udělil třetinu milostí ve srovnání s komunistickým prezidentem Husákem v období tří let. Pokud budu adekvátně srovnávat, tak za období tří let prezident Havel udělil v průměru 482 milostí, což je necelá desetina milostí udělená Husákem. Z analýzy 61 udělených milostí za rok 2002, resp. od 5. 2. 2002 do 13. 9. 2002 vyplynulo: 29 milostí bylo uděleno na základě řízení Ministerstva spravedlnosti, tudíž jsou milostmi opodstatněnými, z toho udělených 21 milostí bylo ministrem spravedlnosti doporučeno. Lze udělat závěr, že tyto milosti se týkají podmíněných trestů, popř. nepodmíněných trestů nižších než jeden rok. Udělení sedmi milostí bylo nedoporučeno. Je zajímavé, že lze shrnout, že tyto milosti se týkají nepodmíněných trestů vyšších než jeden rok. Udělení 32 milostí bylo vyhrazenou agendou prezidenta a ve zveřejněných zdůvodněních odpovídají zákonné normě.
Na základě vlastní zkušenosti, kdy jsem byla oslovena zmocněncem obcí a vstoupila jsem do procesu žádání o milost, je pro mě vyřizování žádosti o milost transparentní a nevyvolává ve mně vážné pochybnosti o jejich správnosti ani nespokojenost. Výroky uváděné ve čtvrtém a pátém odstavci důvodové zprávy mě jako občana pobuřují a považuji je za populistické, neseriózní a podložené pouze dojmologií, kterou na nás chrlí některé sdělovací prostředky. Dobře si pamatuji, že nejvíce diskusí a nesouhlasu s rozhodnutím prezidenta Havla vyvolala první amnestie v roce 1989, která se týkala i závažných trestných činů. Pokud je mi známo, tak se na její přípravě podíleli pánové Rychetský, Otakar Motejl, pan Uhl, paní Dagmar Burešová a další. Závěry z výzkumu ukázaly, že tato amnestie měla smysl a z celkové kriminality spáchané v roce 1990 bylo 9 % trestných činů spáchaných propuštěnými na základě této amnestie.
Změnu jakéhokoli článku či odstavce Ústavy ČR považuji za velmi závažnou systémovou změnu, která vyvolává řetězec změn dalších zákonných norem, tudíž se laicky domnívám, že by jakákoli změna naopak vyžadovala nejen administrativní, ale i finanční nároky. Navíc jakési mechanické přesunutí jednoho odstavce jednoho článku ústavy do druhého článku je podle mého názoru velmi naivní pohled. Ujišťování předkladatelů, že uvedená změna nebude nic vyžadovat, pro mě zní velmi nevěrohodně, protože argumentace, kterou využívají, je pro mě nepřesvědčivá právě v přístupu a zpracování podkladů tohoto návrhu. Velmi postrádám analýzu provedenou týmem odborníků na toto téma. Pro mě jako občana je aktuálnější a významnější téma volba prezidenta a osobnosti hlavy státu.
V souvislosti s udělováním milostí se nabízí téma novely trestního zákona a trestního řádu. Veškerá trestnost je posuzována podle trestního zákona z roku 1961 a trestního řádu z téhož roku, samozřejmě doplněná a aktualizována dílčími zákonnými úpravami. Dovoluji si zdůraznit historický kontext vzniku obou zákonných norem.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji paní poslankyni Jarmile Boháčkové. Jako další vystoupí pan poslanec Miloslav Výborný a poté se připraví pan poslanec Karel Kühnl.
Poslanec Miloslav Výborný: Paní předsedající, dámy a pánové, nepustím se do diskuse s důvodovou zprávou předloženého tisku, protože bych to považoval za zbytečné, a jen krátce musím konstatovat, že důvodová zpráva je v tomto případě spíše politickým dokumentem než zdůvodněním toho, proč má parlament přistoupit k této navrhované ústavní změně. Ale je věcí navrhovatelů, jak důvodovou zprávu koncipují, a s podivem konstatuji, že předkladatel ve svém úvodním slově necitoval ani tolik důvodovou zprávu jako se spíš přidržel právní argumentace.
Ústava byla přijata před deseti lety, je ústavou rigidní, i když zdaleka ne tak rigidní jako jiné evropské nebo světové ústavy. A to, že je rigidní, neznamená, že je posvátným textem, k němuž není třeba se vracet. K ústavě je třeba se vracet a je třeba znovu a znovu promýšlet, zda všechny instituty ústavním textem nastavené jsou nastaveny správně, zda jsou správně nastaveny působnosti a pravomoci, a není možné vyjmout z tohoto promýšlení a rozmýšlení i čl. 62 a 63 ústavy, to je ty články ústavy, které hovoří o pravomocích prezidenta republiky. Takovou diskusi je třeba vést a doufám, že bude vedena, že bude vedena i v tomto volebním období, že však nebude vedena tím způsobem, kdy vždy jen několik poslanců, zpravidla jen z jedné politické strany, předloží návrh, který může být opodstatněný nebo nemusí být opodstatněný, a tím vyvolá snahu vést diskusi pouze parciální, o jednom jediném problému. Velmi bych se přimlouval za to, aby diskuse měla mnohem širší zázemí nejen odborné, ale i politické. To se bohužel v daném případě nestalo.
Je pravdou, že prezident republiky na rozdíl od udělování amnestie u individuálních milostí rozhoduje zcela samostatně, ať už jde o rozhodnutí agraciační, to je odpouštění a zmírňování trestu, nebo aboliční, kdy nařizuje, aby se trestní stíhání nezahájilo nebo se v něm nepokračovalo, či rehabilitační, kdy zahlazuje odsouzení. To všechno jsou jeho individuální práva ústavou daná, aniž by výkon této pravomoci prezidenta republiky podléhal schválení kohokoli. To je pravda a bylo to také i teorií kritizováno, ale bylo také shledáváno, že na tomto modelu kromě momentů hodných kritiky jsou i momenty, které prostě kritiky hodné nejsou. To, že individuálně udělená milost nemusí být odůvodňována, je pravda. Já bych dokonce dodal, že by neměla být odůvodňována a už vůbec by neměla být odůvodňována způsobem, který vyvolává jisté pochybnosti, to je způsobem, který naznačuje, jako by milost byla nějakým dalším opravným prostředkem, jako by se milostí hodnotila práce justice ve všech stupních, jako by cestou milosti se nalézaly jiné důkazy nebo vytýkaly nějaké vady řízení nebo se hledalo porušení zákona. To je samozřejmě špatně, ale to není chyba ústavy. Dokonce ani tím řešením, které předkladatelé navrhují, by k nápravě takovýchto chyb vůbec nedošlo. Naopak by ovšem došlo k tomu, že každé rozhodnutí o individuální milosti by podléhalo kontrasignaci předsedy vlády, tudíž také schválení vládou, a tudíž by docházelo k tomu, že individuálně udělená milost by byla de facto politické rozhodnutí vlády.
***