(18.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Předložená novela, tak jak o ní hovořil zástupce navrhovatelů, se zabývá otázkou přesunu pravomocí prezidenta v oblasti individuálních milostí z článku 62 písmeno g) ústavy do článku 63 ústavy. Pravomoci prezidenta v této oblasti by tak byly přesunuty z nekontrasignovaných pravomocí do pravomocí, k jejichž realizaci prezident potřebuje kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Ostatními pravomocemi prezidenta, jež nespadají do tzv. kontrasignačního režimu, se však předložený návrh novely ústavy nezabývá. Řešíme-li však otázku kontrasignovaných či nekontrasignovaných pravomocí prezidenta, pak bychom ji měli řešit ve vztahu ke všem jeho pravomocím, nikoliv pouze k jedné z nich. Jinak se totiž bude jednat o krok dle mého názoru zcela nesystémový.
Pokud se navrhovatelé chtějí zabývat otázkami, jež souvisejí s oprávněním prezidenta udělovat milost, pak by též neměli pominout otázky související s šíří této pravomoci, protože, jak řekl můj předřečník, v tuto chvíli do této pravomoci patří jak agraciace, to znamená právo promíjet či zmírňovat trest, tak ratihabice, to znamená právo zahladit odsouzení, ale i také takzvaná abolice, právo nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm dále nepokračovalo.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu zpravodajovi a otevírám nyní obecnou rozpravu, do které se mi písemně přihlásila paní poslankyně Jarmila Boháčková a poté pan poslanec Miloslav Výborný. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jarmila Boháčková: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážení kolegové, celý návrh na mě dělá dojem, že se jedná pouze o koncept. Ve zjednodušujícím a mechanickém pohledu na problematiku udělování milostí postrádám úctu a respekt k individuálním zájmům občana v celém jeho lidském rozměru. V procesu udělování milosti jde v konečném důsledku o rozhodování o osudu člověka, který se jistým způsobem provinil vůči normám společenského soužití, nicméně je to pořád člověk.
Formulace ve třetím, čtvrtém a pátém odstavci jsou uváděny bez seriózních analýz a solidních argumentů. Text mě spíše vedl k zamyšlení o motivech navrhovatelů. Mám pocit, že navrhovatele něco trápí, že mají snahu něco změnit a chtějí na sebe upozornit. A využívají k tomu téma, které je podle mého názoru spíš tématem okruhu některých politiků než tématem dnešních dnů.
Návrh mohu vnímat jako iniciativu, která by zasloužila podrobnou odbornou analýzu filozofů, etiků, psychologů, sociologů, historiků a odborníků na právo.
V první řadě je třeba upozornit na zásadní chybu na samotném začátku vládního návrhu skupiny poslanců. Nejedná se o zákon č. 1/1993 Sb., ale o ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR v platném znění. Toto upozornění je zcela na místě s ohledem na požadavky uvedené v čl. 39 odst. 4 ústavy, kde je stanoven požadavek kvalifikované třípětinové většiny pro schválení ústavního zákona.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Paní poslankyně, promiňte, já vás na chvilinku přeruším. A je to jenom proto, že chci poprosit všechny své kolegyně a kolegy, aby se ztišili a aby umožnili paní kolegyni Boháčkové pronést její příspěvek. Děkuji. Pokračujte.
Poslankyně Jarmila Boháčková: Děkuji. Tedy většině vyšší než u běžného zákona Parlamentu ČR.
Další podstatný fakt pro samotnou formu navrhovaného vládního zákona je ta skutečnost, že ústavní zákon, tedy ústavu, lze změnit pouze a jedině opětovně ústavním zákonem. V tomto smyslu vykazuje vládní návrh změny Ústavy ČR hned jak formální, tak hmotně právní chybu.
Za podstatný nedostatek důvodové zprávy považuji to, že není provedeno jasné a srozumitelné vydefinování základních pojmů, které jsou podstatou návrhu - milost a amnestie. Z hlediska občanského a ryze lidského shledávám, že pojem milost, odpuštění má hlubokou etickou, filozofickou, psychologickou a náboženskou podstatu v kontextu obecně platných právních norem a historických souvislostí. Z těchto důvodů vidím argumentaci uvedenou ve třetím odstavci důvodové zprávy jako velmi omezenou a zúženou pouze na pohled právní.
Z podstaty své profese a přístupu k člověku jsem schopna také tak na problém milosti nahlížet. Z těchto důvodů mě napadají tyto otázky: O co vlastně a koho žádá odsouzený, když žádá o milost? Odsouzený žádá hlavu státu o odpuštění. Proces odpuštění je ve své podstatě morálním a občanským dvoustranným aktem, přirozeně realizovaným v právním rámci. Na jedné straně stojí ten, kdo odpouští, kdo zvažuje a vyhodnocuje situaci v celém lidském rozměru. Na druhé straně je ten, který vysvětluje, nabízí záruky a zodpovědnost. To znamená, že žádost o milost v samotném počátku není žádostí o revizi činnosti soudních orgánů, zpochybňováním výroků soudu, odmítáním trestu, nepřijetím viny.
Zákony jsou právní normy upravující život ve společnosti. Jsou tu pro občany. Jsou součástí etického a morálního kontextu, bez něho jsou pouhými abstrakty. Nelze opomenout, že mají své limity jak ve výkladu, tak i v rozsahu. Ze samé podstaty jejich účelu a ve svých konečných výrocích nemohou zahrnout celý lidský rozměr. Kdo jiný z hlediska morálního a občanského má ve státě největší kompetenci odpustit a současně vzít spoluodpovědnost za toto rozhodnutí? Zmiňuji spoluodpovědnost proto, že neoddělitelnou součástí každé žádosti o odpuštění jsou záruky potrestaného, tudíž zodpovědnost za jeho budoucí jednání.
Jaká je realita, tudíž jaký je proces žádosti o milost? Z důvodové zprávy mám dojem, že navrhovatelé tento proces velmi bagatelizují a neznají ho ve všech souvislostech. Odsouzený žádá prezidenta republiky o milost. V praxi je i možnost podat žádost o milost přímo ministru spravedlnosti. Dle Ústavy ČR článku 62 prezident republiky za g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení. Dle § 366 odst. 2 prezident republiky stanoví, ve kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout. V praxi to znamená, že útvar trestně právní a milosti odboru pro styk s veřejností Kanceláře prezidenta republiky postupuje Ministerstvu spravedlnosti všechny žádosti o milost, vyjma těch žádostí, které patří do vyhrazené agendy prezidenta, která je definovaná v rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 2. 1994 - přenesení pravomoci v řízení o milosti. Na základě tohoto rozhodnutí ministr spravedlnosti a) zamítá bezdůvodné žádosti, b) provádí řízení o žádostech o milost a o výsledcích informuje prezidenta republiky.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti provádí selekci žádostí o milost a k rukám prezidenta, resp. pracovníků útvaru trestně právního a milostí, se dostávají opodstatněné žádosti o milost.
***