(18.00 hodin)
(pokračuje Filip)
Jako podklady pro provedení řízení o žádostech o milost, které si pracovníci oddělení vyžadují sami s ohledem na povahu věci, slouží většinou vyšetřovací spis spolu se zprávou státního zástupce, obžaloba, rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, tedy v podstatě kompletní trestní spis, zprávy z oddělení péče o děti, od obvodních oddělení policie, středisek sociální prevence, nadací, věznic, odborů zdravotnické služby, civilních lékařů, ale i vyjádření poškozených osob či organizací, u cizinců též zprávy od cizinecké policie, přičemž přichází v úvahu též součinnost s jednotlivými konzuláty.
V průměru každoročně toto oddělení přijme k vyřízení asi 2,5 tis. až 3,5 tis. žádostí. Délka jednotlivých řízení bývá různá a pohybuje se průběžně okolo šesti měsíců.
Udělení milosti pak upravuje konkrétně zákonem trestní řád v § 366, 367, příp. podmíněné udělení milosti 369.
V průběhu platnosti Ústavy České republiky bylo podáno více než 20 tisíc žádostí o milost a průměr udělených milostí byl v letech 1992 až 1997 do dvou set, od roku 1997 překročil 200 udělených milostí ročně a blíží se k číslu 300 ročně.
Důvod, pro který je navržena novela ve sněmovně, je prostý. Svým způsobem udělování milosti vycházelo z jednoznačné pravomoci panovníka, aby změnil rozhodnutí orgánů povolaných k tomu, aby rozhodovaly o vině a trestu. Postupem doby toto oprávnění bylo modifikováno v některých státech tak, že je výrazně omezeno nebo rozděleno na více osob, nebo zůstává u osoby jediné, kterou bývá většinou hlava státu. Zdálo by se, že hlavním důvodem jsou velmi časté stížnosti na to, komu byla udělena milost, jakým způsobem byla udělena a jestli je společensky opravdu přijatelné, aby ta která konkrétní osoba takovou milost dostala.
Já ten problém vnímám z trochu širšího hlediska a se mnou moji kolegové, ale myslím že i řada občanů České republiky. Podle mého názoru je velmi důležité, abychom si uvědomili, že nakonec v každém stadiu tu milost provádí exekutiva. Prezident je také podle ústavy součástí výkonné moci, není nějak vydělen z výkonné moci a výkonná moc také jeho rozhodnutí provádí.
Protože nemá jinou možnost, než se obrátit na vládu, která má své orgány, které tato rozhodnutí prezidenta republiky provádějí, jsem přesvědčen, že to nijak neomezuje ani současného prezidenta, ani příštího prezidenta, ale ani žádné další prezidenty, kteří budou zvoleni do čela České republiky. Ani je to nemusí urážet a ponižovat, není to nic špatného, když tuto milost bude udělovat prezident republiky s tím, že je povinností, aby takovou milost spolupodepsal, tedy kontrasignoval, předseda vlády, který nakonec bude muset příslušné pokyny k realizaci rozhodnutí - ať už v abolicích, nebo v agraciacích - provést.
To je podle mého soudu zásadní věc. Vím, že debata může být vedena ve dvou různých formách - jestli to je potřeba, jestli to chceme, nebo, tak jak mi namítla ve svém opatrně zamítavém stanovisku vláda, že tak to být nemusí. Jestli máme tedy kromě toho, že všechny typy těch zmírňujících opatření prezidenta republiky, pokud by byla prováděna se spolupodpisem předsedy vlády, máme ještě nějak omezit. Samozřejmě, to je debata jiná. Myslím, že se jí můžeme zhostit nyní nebo později, protože vím, že skupina poslanců kolem kolegyně Dundáčkové předložila návrh, který je jiný, který ruší určitou část pravomocí prezidenta republiky, ruší je zcela. Týkají se těch řízení, která jsou buď na počátku řízení, nebo těsně před jeho zahájením.
Jsem přesvědčen, že pokud jde o individuální milosti, tak je třeba, aby takové oprávnění, které nemůže mít žádný orgán činný v trestním řízení, protože ten musí přesně respektovat zákony, ten musí přesně postupovat podle trestního řádu, musí se vypořádat s každou věcí, tedy nemůže vůbec uvažovat až do stadia soudu o polehčujících okolnostech, tak je důležité, aby taková řekl bych humanitární pravomoc tady existovala.
Stojím jednoznačně na stanovisku, že je třeba udržet ten rozměr jednotlivých individuálních milostí - chcete-li, abych shrnul ty tři věci pod jeden pojem - ale aby byl koncipován tak, že to není individuální právo prezidenta, ale že to je právo prezidenta spolu s předsedou vlády.
To je také důvod, proč je ta norma tak důležitá. Je to v podstatě o tom, že se ten samý článek přesouvá z článku 62 písm. g), které se vypouští a zařazuje se do čl. 63 odst. 1, a tam se zařazuje to písmeno k), které zní stejně, jako byl původní text, jenom s tím, že jakmile je to převedeno do článku následujícího, platí další ústavní věta, která říká, že rozhodnutí, která jsou podle článku 63 odst. 1, mohou být účinná jen se spolupodpisem předsedy vlády.
Omlouvám se vážené kolegyně a kolegové, že jsem své úvodní slovo koncipoval trochu šířeji, ale byl jsem přesvědčen, že si tato problematika - protože jde o novelu Ústavy České republiky - zaslouží ještě větší odůvodnění, než bylo samo uvedeno v příslušném tisku č. 20. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu navrhovateli, panu místopředsedovi Vojtěchu Filipovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jiří Pospíšil. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážená paní předsedající, dámy a pánové. V rámci diskuse nad pravomocemi prezidenta v systému parlamentní republiky je zcela legitimní zabývat se též otázkou, zda tyto pravomoci mají podléhat kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, nebo zda mají být prezidentem realizovány samostatně. A to bez této kontrasignace i v případě, že prezident není ústavně odpovědný.
Pro obě alternativy lze nalézt velké množství argumentů, a to jak argumentů komparatistických, které vycházejí ze srovnání s jinými právními úpravami ve státech EU, či argumentů historických, vycházejících z historické formy vládnutí v té či oné zemi. Nelze však pominout, že hlavní význam by měly mít argumenty ústavně právní, když vycházejí z principů dělby moci v demokratickém právním státě.
***