(15.40 hodin)
(pokračuje Výborný)
Ten ústavní zákon byl přijat již v říjnu roku 2001, ovšem nabyl účinnosti až letošním 1. červnem a pro tyto případy zakotvil dvě možná řešení, řešení, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci, avšak - a to jsou ony dva způsoby řešení - k ratifikaci takové mezinárodní smlouvy je třeba buď souhlasu Parlamentu, nebo - stanoví-li ústavní zákon - souhlasu daného v referendu.
I od přijetí tohoto ústavního zákona, kterým byla novelizována ústava, se dále vedly diskuse na parlamentní i neparlamentní půdě o referendu. Tyto diskuse posléze vyústily v návrh, který Senát předložil. A já jsem rád, že předkladatelka za Senát zdůraznila, že Senát předkládá tento návrh svým jednomyslným rozhodnutím, což nepochybně nebývá obvyklé.
Jednomyslnost tohoto rozhodnutí je ovšem dána tím, že s návrhem a s osnovou se velmi pečlivě pracovalo. Především - a je třeba toto přivítat - projednávali osnovu poslanci a senátoři všech poslaneckých a senátorských klubů v mnoha jednáních odborných a politických, v jednáních, která pak byla završena při společném setkání ve schůzi ústavně právního výboru Senátu, které byly účastny a byli účastni poslankyně a poslanci ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny.
Návrh skutečně nenaplňuje čl. 2 odst. 2 ústavy, ale naplňuje novelizovaný článek 10a, odst. 2 ústavy a naplňuje ho způsobem, na kterém se politická reprezentace Parlamentu shodla.
Je nepochybné, že bude určitě pokračovat dále diskuse o tom, zda má, nebo nemá být přijat ústavní zákon o obecném referendu, ale byl bych rád, kdybychom tuto diskusi zcela zbytečně nevedli dnes, protože dnes neprojednáváme žádný zákon o obecném referendu, nýbrž právě jen ten zákon, který ve shodě politické reprezentace by projednán být měl.
Organizační výbor navrhl přikázat návrh tohoto ústavního zákona k projednání ústavně právnímu výboru Poslanecké sněmovny. A já bych se přimlouval za to, aby tento návrh organizačního výboru byl sněmovnou akceptován, ba dokonce bych se přimlouval za to, aby nebyl rozšiřován počet výborů, kterým by tento tisk měl být přikázán, přičemž podotýkám, že je přirozeným právem každého poslance z kteréhokoli výboru se nejen pasivně, ale i aktivně schůze ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny účastnit.
Organizační výbor nenavrhl, ale troufnu si to navrhnout já, aby byla zkrácena lhůta k projednání tohoto tisku. Dokonce si v podrobné rozpravě troufnu předložit návrh, za který - upřímně řečeno - se jakoby trochu stydím, ale zdůvodním tento návrh. Totiž aby lhůta k projednání této osnovy byla zkrácena o 52 dnů.
Je mně známo, že k takovému zkrácení může dojít jenom se souhlasem navrhovatele, že k takovémuto zkrácení lhůty nesmí dojít, pokud proti tomu bude protestovat nejméně 50 poslanců nebo dva poslanecké kluby. A je mi také známo, že zajisté nebývá zvykem, aby byla lhůta k projednání, zejména ústavního zákona, zkracována na takovýto opravdu krátký termín k projednání. Avšak chci zdůraznit, že po dobu několika posledních týdnů a měsíců diskuse o tomto ústavním zákonu probíhala a že předložená osnova vychází z konsensu Senátu, ale také z konsensu těch, kteří na osnově pracovali. Proto jsem přesvědčen, že důvod ke zkrácení lhůty existuje a že není odůvodněn pouze tím, že v případě přijetí ústavního zákona, který nám je předkládán, musí být po jeho přijetí ještě přijat prováděcí zákon, a to vše v takovém termínu, aby reálně referendum mohlo proběhnout v jarních měsících příštího roku.
Reálné proběhnutí tohoto referenda považuji nejen já za nesmírně důležité, za nesmírně potřebné pro zájmy naší země. Proto se přimlouvám za to, abychom jednak propustili tento zákon do druhého čtení a také abychom vyhověli tomu návrhu, který předložím v podrobné rozpravě, totiž návrhu na zkrácení lhůty.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji vám, pane předsedo. O slovo se přihlásil místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo, vážená paní senátorko, vážené paní poslankyně a páni poslanci, nevzal jsem si slovo proto, abych zde tak jako mnohokrát v minulém funkčním období hovořil o principech přímé demokracie, o referendu, nýbrž proto, abych podpořil slova jak paní předkladatelky, tak pana zpravodaje.
Jsem si vědom toho, že to, s čím před vás dnes předstoupili, je kompromis. Možná pro některé z nás velmi hluboký kompromis. Přesto bych chtěl zdůraznit několik podle mého soudu velmi důležitých skutečností, které je třeba při následujícím hlasování vzít v potaz.
Česká republika v roce 1993, to znamená záhy po svém vzniku, podepsala takzvanou Asociační smlouvu a poté podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie. To znamená, že i všechny předchozí vlády i všechny předchozí parlamenty projevily vůli po vstupu České republiky do Evropských společenství. Dnes jsme v situaci, kdy tento proces je vlastně těsně před svým završením.
Jak víte, zítra bude publikována poslední hodnotící zpráva Evropské komise o stavu připravenosti deseti kandidátských zemí ke vstupu do Evropské unie. A také dobře víte, že začátkem prosince na zasedání kodaňského summitu Evropské unie bude pravděpodobně rozhodnuto o tom, že deset kandidátských zemí se má stát při následujícím rozšíření, to je začátkem roku 2004, členskými státy Evropské unie.
Při vědomí těchto skutečností je dobré si uvědomit další fakt. Z těchto deseti kandidátských zemí je Česká republika jedinou, která není z důvodů ústavních a legislativních schopna o přistoupení České republiky k Evropské unii rozhodnout způsobem v Evropě předpokládaným, tj. referendem. Jsme jediným státem ze všech deseti kandidátských států, který prostě nemá vůbec referendum ve svém ústavním pořádku.
Já jsem z tohoto místa ve svém minulém funkčním období litoval toho, že jsme dokonce snad jedinou vyspělou zemí, která vůbec nemá referendum v žádné podobě ve svém ústavním pořádku. Ale o tom teď hovořit nechci.
Jsme v situaci, kdy v prosinci bude rozhodnuto o rozšíření o deset kandidátských zemí a kdy, řekněme v lednu, bude dopracován text jedné společné smlouvy o přistoupení deseti kandidátských zemí k Evropské unii. Tato smlouva bude podléhat ratifikačnímu procesu jednak v deseti kandidátských zemích a jednak v evropské "patnáctce".
***