(15.30 hodin)
(pokračuje Lastovecká)
Senát reagoval na tyto diskuse a jednotlivé politické postoje a již při prvním projednávání návrhu zákona o obecné referendu připravil samostatný návrh ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii.
V současné době za účinnosti tzv. euronovely ústavy lze říci, že tento zákon je vlastně konkretizací a naplněním článku 10A ústavy. Je to zákon o referendu obligatorním, decizním a monotematickém. Znamená to, že o přistoupení České republiky k Evropské unii lze tedy rozhodnout výlučně referendem, rozhodnutí je závazné a rozhoduje se pouze o jediné otázce. Otázka položená v referendu by měla znít: Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie? Předmětem referenda je tedy vlastní přistoupení, nikoli schvalování poměrně složité mezinárodní smlouvy, přičemž obsah smlouvy a podmínky přistoupení se vlastně takto stávají jakýmsi nepřímým předmětem referenda.
Oprávněni hlasovat v referendu jsou občané České republiky starší 18 let, referendum vyhlašuje prezident republiky, a to do třiceti dnů po podpisu smlouvy, tak aby se referendum konalo mezi třicátým a šedesátým dnem od vyhlášení. Přistoupení České republiky k Evropské unii je schváleno tehdy, odpoví-li kladně nadpoloviční většina hlasujících. Nevysloví-li se kladně nadpoloviční většina, plyne dvouletá tzv. ochranná lhůta, v níž se nemůže referendum v téže věci opakovat. Teoreticky by mohlo proběhnout pouze při úpravě podmínek smlouvy o přistoupení. Opakované referendum může navrhnout vláda, dvě pětiny poslanců nebo dvě pětiny senátorů. Při splnění veškerých podmínek prezident opět do třiceti dnů od podání návrhu vyhlásí referendum tak, aby se konalo do devadesáti dnů od podání návrhu.
Proti nevyhlášení referenda je přípustný opravný prostředek k Ústavnímu soudu. Kompetence Ústavního soudu jsou v souvislosti s tímto zákonem rozšířeny ještě v jedné oblasti, a to tak, že je mu svěřeno oprávnění přezkoumat, zda postup při provádění referenda je v souladu s ústavním zákonem a s prováděcím zákonem.
Z toho je zřejmé, že přijetí ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii si vyžádá novelizaci zákona o Ústavním soudu v úpravě těchto dvou řízení, ale také přijetí prováděcího zákona, který by stanovil podrobnější podmínky a postup referenda. Vzhledem k tomu, že se v případě prováděcího zákona jedná o zákon obdobný svým obsahem zákonu volebnímu, je zařazen do režimu souhlasného stanoviska obou komor.
Předložený návrh zákona obsahuje i přímou novelu ústavy, a to nejen již zmíněné rozšíření kompetencí Ústavního soudu. Mezi nekontrasignované pravomoci prezidenta republiky se doplňuje oprávnění vyhlašovat referendum a vyhlašovat jeho výsledek. Předmětem přímé novely ústavy je i článek 66, který upravuje přechod pravomocí prezidenta, a to ve vazbě na to, že vyhlašování je pravomocí nekontrasignovanou, takže by přecházela na předsedu Poslanecké sněmovny.
Při přípravě a projednávání tohoto zákona byly nejvíce diskutovány dva okruhy problémů. Za prvé to byla formulace otázky do referenda, kde nakonec došlo poměrně záhy ke shodě. Druhý problém se týkal stanovení či nestanovení povinné účasti hlasujících jako podmínky platnosti referenda. V prvé fázi procesu projednávání bylo v Senátu více zastánců povinné nadpadesátiprocentní účasti, což bylo vnímáno jako jasnější legitimita rozhodnutí. Posléze se ale Senát přiklonil k nestanovení hranice, možná i s ohledem na zahraniční zkušenosti, kde většinou i bez povinného limitu účast v referendu o přistoupení k Evropské unii se pohybovala kolem 70 %.
Závěrem bych ráda připomněla, že celý proces přípravy návrhu tohoto ústavního zákona právě s ohledem na akutnost řešení problému probíhal ve znamení hledání shody na jeho konkrétní podobě. Byly to nejen určité kompromisy na úrovni Senátu, ale i politická dohoda na průběhu legislativního procesu stvrzená zástupci politických klubů obou komor Parlamentu, myslím s výjimkou zástupců klubu KSČM. Do závěrečné senátní verze byly zapracovány i připomínky vlády předložené místopředsedou vlády Rychetským, a to na společném jednání ústavně právních výborů obou komor. Výsledkem bylo projednání ústavního zákona na schůzi Senátu dne 19. září t. r., kdy byl zákon jednomyslně schválen 66 přítomnými senátory.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Nyní prosím, aby se ujal slova zpravodaj pro prvé čtení poslanec Miloslav Výborný.
Poslanec Miloslav Výborný: Vážený pane předsedo, vážená paní senátorko, vládo, dámy a pánové, je tomu deset let, kdy vznikala Česká republika a kdy se tvořila Ústava České republiky. Je tomu deset let, kdy začaly probíhat spory o tom, do jaké míry v ústavním řádu České republiky má být zakotven institut referenda. Tehdy při vzniku Ústavy České republiky, která byla přijata 16. prosince 1992, bylo zvoleno řešení tehdy politicky průchodné a řekněme kompromisní, řešení obsažené v článku 2 odstavec 2 ústavy: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo."
Od té doby bylo učiněno několik pokusů o naplnění článku 2 odstavec 2 ústavy. Tyto pokusy nikdy nenalezly pozitivní vyjádření v ústavním zákonu nebo v nějaké změně ústavy. Jinými slovy ústavodárce od prosince 1992 nikdy nepřijal žádnou ústavní normu, která by vykonávání státní moci lidem přímo, tj. referendem, zakotvila.
Po celou dobu deseti let se také vedou stálé diskuse o tom, zda referendum je dobře nebo špatně, pokud ano, v jakém rozsahu. Po celou dobu diskuse probíhala jak na úrovni ústavně teoretické, tak na úrovni politické. Po celou dobu - troufnu si říci - existuje jedna nesporná oblast, ve které se jak teoretikové práva, tak politikové shodují. Je to oblast takového rozhodnutí státu, kterým se stát vzdává části své suverenity, přenáší ji na jiné, nikoli své orgány. Po celou tu dobu je shoda v tom, že v takovémto případě má být ústavou, ústavním zákonem zaručeno, že k této změně státního uspořádání dojde toliko na základě referenda. Naposledy se k tomu vyjádřil ústavodárce ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.
***