(15.50 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Je přitom asi všem zde přítomným jasné a logické, že země evropské patnáctky nezahájí ratifikační proces dříve, než těch deset kandidátských zemí opravdu projeví legitimním způsobem vůli vstoupit do Evropské unie. Že tedy nebudou rozhodovat o našem přijetí za členy Evropské unie dříve, než Česká republika, stejně jako ostatních devět kandidátských zemí, jasným, demokratickým způsobem rozhodne, že opravdu má zájem vstoupit do Evropské unie.
Myslím si, že není sporu o tom, že tak zásadní rozhodnutí by nemělo být ponecháno pouze poslancům a senátorům a jejich hlasování, že jde o rozhodnutí, které by mělo být předmětem všelidového hlasování v referendu, protože je to rozhodnutí, kterým se nikoliv na jedno dvě funkční období, ale na dobu přesahující daleko mandát nás všech, členů vlády, senátorů i poslanců, předurčuje další zařazení České republiky do tohoto nadnárodního evropského společenství. Z toho vyplývá, že v České republice musí rozhodnutí padnout nejpozději v červnu příštího roku.
Při vědomí všech těchto skutečností jsem před dvěma měsíci požádal předsedy všech senátorských klubů zastoupených v obou komorách Parlamentu o vyslání pověřených zástupců klubů do společné pracovní komise nebo skupiny, ve které bylo třeba dohodnout, jakým způsobem Česká republika bude schopna dospět k tomuto požadavku a mít takovou právní úpravu, která umožní, aby v první polovině příštího roku referendum o vstupu do Evropské unie proběhlo.
Nehodlám zde opakovat různé názory a různé varianty, které v této pracovní skupině byly prezentovány. Chci prostě říci, že ten návrh ústavního zákona, který máme před sebou, se ukázal jedinou variantou, na které se jako minimum všechny politické kluby v obou komorách Parlamentu shodly. Zdá se, že by tedy neměl být žádný problém.
Je však problém zásadní, protože má-li být někdy v rozmezí duben až červen takové referendum vykonáno, a i když zkrátíme lhůtu - a to samo o sobě bude velmi neobvyklé - která pro vypsání voleb dnes ve všech volebních zákonech je 90 dnů předem, i když ji zkrátíme na 60 dnů předem od vypsání referenda do vykonání, zbývá nám tak málo času na přijetí tohoto zákona a ještě na přijetí prováděcího volebního zákona, než že máme jedinou možnost: dnes odhlasovat návrh, který byl avizován panem zpravodajem pro podrobnou rozpravu, a odhlasovat tak kruté zkrácení lhůty mezi prvním a druhým čtením, aby mohla obě tato čtení, včetně čtení třetího, proběhnout na schůzi Poslanecké sněmovny, kterou jsme dnes zahájili. Jinými slovy, aby - pustíte-li dnes svým rozhodnutím tuto osnovu do druhého čtení - aby druhé čtení proběhlo příští týden ve čtvrtek a třetí čtení příští týden v pátek.
K tomuto naprosto neobvyklému kroku si troufáme přikročit jenom z toho jediného důvodu, že to je osnova, kterou jsme skutečně nejenom politicky projednali, která tedy není neznámá jednotlivým klubům, ale též proto, že byla projednána už i oběma ústavně právními výbory na vlastně velice zvláštní společné schůzi těchto výborů z obou komor Parlamentu. Jenom to nám umožní - a to bude další legislativní harakiri - aby znovu tento ústavní zákon projednal Senát ještě v dnešním složení před senátními volbami, to znamená do 23. listopadu, kdy vyprší mandát dosavadním senátorům, aby pan prezident ještě v listopadu tento zákon podepsal - víme, že odmítnout jej nemůže, protože jde o zákon ústavní - a aby vláda České republiky předložila prováděcí zákon také v listopadu, nejpozději začátkem prosince tohoto roku, tak aby zhruba v březnu mohl být přijat a aby mohlo v dubnu dojít k vyhlášení referenda.
Chtěl bych říci těm, kteří jsou odpůrci referenda a vždy na této půdě hlasovali proti, že jsme jim ustoupili, protože považujeme vstup do Evropské unie za tak významný, že by nebylo dobré tyto spory dnes znovu otevírat. Těm, kteří naopak se spolu se mnou domnívají, že demokracie není úplná, není-li referendum její součástí, těm chci říci, že jsem připraven znovu v příštím roce požádat všechny politické kluby v obou komorách Parlamentu o obnovení práce této společné komise a hledání cest pro nalezení většinové vůle pro přijetí zákona i o obecném referendu. Ale nechci takový zákon protlačovat kvůli jedné části zákonodárného sboru proti druhému, nýbrž vůlí většinovou, ke které věřím, že se třeba během jednoho dvou let dokážeme dopracovat.
Apeluji proto na vás, abychom tento neobvyklý krok udělali, abychom dnes nejen propustili do druhého čtení tuto osnovu, ale abychom současně skutečně naprosto neobvyklým způsobem zkrátili lhůtu mezi prvním a druhým čtením. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji vám, pane místopředsedo, a dovolte, abych otevřel obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil pan poslanec Zahradil. Další pak bude pan poslanec Pavel Svoboda.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji vám, pane předsedající. Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, poměrně skromná účast ve sněmovně nenaznačuje, že projednáváme možná jeden z nejdůležitějších zákonů tohoto období a koneckonců jeden z mála zákonů, na něž pravděpodobně existuje konsensus napříč celým politickým spektrem. Skutečně je jen velmi málo témat, na nichž bychom se dokázali shodnout napříč touto sněmovnou, a potřeba referenda o vstupu České republiky do Evropské unie se ukázala jako jedním z takových vzácných témat. Myslím si, že je to naprosto pochopitelné, protože půjde o největší dobrovolné odevzdání poměrně značné části státní suverenity na úroveň nadnárodní, na úroveň nadnárodní organizace, a proto je zcela nezbytné, aby o takovémto kroku rozhodli občané pokud možno v co nejhojnějším počtu svým hlasováním.
Myslím si, že každý z nás, kdo kdy přemýšlel o referendu, o speciálním referendu o vstupu České republiky do Evropské unie, promýšlel také různé možnosti otázek, nebo té klíčové otázky, která by měla být občanům v takovém referendu položena.
***