(15.50 hodin)
(pokračuje Cabrnoch)
Získání důvěry je pouze a jedině otázkou prezence poslanců, a nikdo o tom nepochybujeme. Vláda, její složení a její program nejsou důvodem pro to, aby důvěru vládě vyslovili poslanci jiných politických stran než těch, které jsou ve vládě, v této podivné vládě zastoupeny. Proto vláda získá důvěru sněmovny tehdy, pokud její poslanci budou v rozhodující chvíli ve sněmovně přítomni v dostatečném počtu.
Vláda hned v úvodu svého programového prohlášení považuje za svoji povinnost vytvořit prostor pro širokou a účinnou komunikaci s veřejností. Dokonalým, až úsměvně dokonalým dokladem neupřímnosti tohoto příslibu je fakt, že na internetové stránce vlády jsme ještě v den předložení vládního prohlášení, tedy 6. srpna 2002, nemohli nalézt nic jiného než toto konstatování: Programové prohlášení současné vlády zatím není k dispozici.
Vláda má mezi svými prioritami zcela nepokrytě vyzdviženo vědomé a úmyslné potlačování odpovědnosti občana sama za sebe, potlačování osobní iniciativy a podnikavosti, potlačování snahy býti úspěšný a motivace k této snaze. Namísto společnosti úspěšných, iniciativních, odpovědných a podnikavých bude tato vláda budovat společnost rovnostářskou, společnost bez motivací k úspěchu, bez důvodu k pracovitosti, bez hrdosti na úspěch a bez práva proměnit svůj osobní úspěch ve svůj osobní prospěch.
V kapitole Zdravotnictví, kterouž jsem přečetl nejpozorněji, můžeme nalézt řadu nejasných a bezobsažných pojmů, které možná dobře vypadají, ale nic neznamenají. Nikdo neví, co je moderní a demokratická a co nemoderní a nedemokratická zdravotní politika, nikdo neví, co je technická a medicínská efektivita a co je efektivita netechnická nebo nemedicínská.
V prohlášení se deklaruje dlouhodobá finanční stabilita. Vedle ní však závazek nezvyšovat pojistné a nezvyšovat vstupy mimo zdravotní pojištění. Pouze skutečně pozorný čtenář z těchto líbivých formulací odvodí, že na zdravotnictví tedy zákonitě bude stále méně, že naše zdravotnictví nebude mít další prostředky na úhradu rostoucího objemu potřebné zdravotní péče. Tento objem poroste nezbytně v souvislosti jak se stárnutím naší populace, tak s rychlým rozvojem medicínských technologií, které jsou nové a samozřejmě nákladné.
Zdraví zařazuje vláda mezi kategorie humánní, mezi kategorie medicínské a zcela pomíjí fakt, že zdraví je soukromým statkem každého z nás a péče o něj je povinností a právem každého občana, každého člena společnosti. Podle vládního programového prohlášení bude zdraví či nemoc občana nikoliv jeho problém, ale společenský problém, problém, který bude řešit společnost ve veřejném zájmu, s pomocí veřejných prostředků a pod veřejnou kontrolou. Malou útěchou nám zůstává, že o řešení mého zdraví jako společenského problému budu snad alespoň částečně informován.
Plán, podle kterého bude vláda optimalizovat pohyb pacienta, nahání jistě hrůzu nejen pravicovému politikovi. A já pevně věřím, dámy a pánové, že i přes to, že snaha pana premiéra a jeho spolupracovníků bude jako tradičně velmi pilná, si většina našich občanů v této zemi bude i v dalších letech svůj pohyb optimalizovat sama podle svého osobního rozhodnutí.
Vláda se nevzdává, tak jak jsme očekávali, regulací na mnoha úrovních. Hodlá regulovat ceny, hodlá regulovat spotřebu, vzájemné regulace provázat a koordinovat. Regulace nahradí přirozené tržní prostředí a svobodné rozhodování pacientů i poskytovatelů zdravotní péče a v konečném důsledku tyto provázané a koordinované regulace nepovedou k ničemu jinému než ke zvýšení cen a omezení kvality a dostupnosti zdravotní péče. Ceny léčiv se, pravda, stabilizují, ale na té vyšší hladině a pevné regulační opatření znemožní jak výrobcům a dodavatelům, tak i zdravotním pojišťovnám dosáhnout ve stanoveném časovém období cen nižších, což bude mít samozřejmě dopad pouze na toho, kdo je zmíněn nejméně v této kapitole, a tedy na pacienta.
Plné přerozdělování prostředků zapadá do schématu nivelizace a demotivace. Je dalším drobným kamínkem do mozaiky obrazu společnosti, ve které není důležité, jak je její který člen pracovitý, odpovědný nebo úspěšný. V péči o zdraví, které je jistě jednou z nejvyšších hodnot pro každého z nás, není v programovém prohlášení vlády žádný prostor pro osobní odpovědnost, žádný prostor pro ty, kdož jsou pracovití, odpovědní a úspěšní, žádný prostor pro svobodné rozhodnutí jednotlivce. Odpovědní, pracovití a poctiví obdrží od našeho milého státu stejnou péči jako neodpovědní a nepracovití. Takovýto přístup může vyhovovat pouze těm druhým.
V celé kapitole věnované zdravotnictví není jediné slovo o primární péči, jediné slovo o soukromých poskytovatelích zdravotní péče, jediné slovo o privatizaci, chybí jediné slovo o vytvoření rovného prostředí pro konkurenci. A co více. V této kapitole není dokonce ani jediné slovo o kvalitě zdravotní péče, ani jediné slovo o vzdělávání zdravotnických pracovníků. Celá kapitola se omezuje na rovnostářství a přerozdělování. V konečném efektu toto rovnostářství a přerozdělování nejen ve zdravotnictví povede k solidárnímu sdílení kvality, k přerozdělování bídy a k solidárnímu sdílení poklesu této kvality. Současně s posilováním vlivu úředníků se bude dále rozšiřovat prostor pro šedou ekonomiku, pro protekci a pro úplatky.
Dámy a pánové, vláda s tímto programem moji důvěru nedostane. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Hana Marvanová: Děkuji panu poslanci Cabrnochovi. Slovo má pan poslanec Mencl, připraví se pan poslanec Ludvík Hovorka.
Poslanec Václav Mencl: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové. Ve svém vystoupení se chci vyjádřit ke kapitole zabývající se životním prostředím. A hned v úvodu musím říci, a nečiním tak s žádnou radostí, že základní charakteristikou této kapitoly programového prohlášení vlády je naprostá programová prázdnota. Prázdnota v tom, co vláda navrhuje udělat pro zlepšení životního prostředí občanů, pro kvalitnější prostředí pro jejich život.
Proč jsem k této charakteristice dospěl? Jak všichni víme, po roce 1989 jsme společným úsilím občanů, obcí a státu devastované životní prostředí ve velké míře zlepšili. Mnohé problémy však plně vyřešeny nejsou a objevují se problémy nové. Od vládního prohlášení jsem očekával, že tyto problémy jasně pojmenuje, řekne, co za čtyři roky pro jejich zlepšení udělá a za jakou cenu.
Klasickým příkladem je potřeba pokračovat v čištění našich řek a nádrží, z nichž celá řada bohužel dosud nesplňuje požadavky na jejich hospodářské, rekreační a další využití. Čistota vodních toků je dokonce jedním z hlavních problémů vstupu do Evropské unie, náklady na vyčištění se odhadují na 150 miliard korun. Ve vládním programu o tom není ani slovo. A podobně tam není ani slovo o mnohých dalších problémech občanů: jak to bude s odpady, s rostoucím znečištěním ovzduší ve městech, co bude s často nesmyslnou regulací lidských aktivit v přírodě, zda bude nadále bráněno městům a obcím v rozumném rozvoji a mnohé další.
Kapitola Životní prostředí samozřejmě určitý text obsahuje. Jak jsem již konstatoval, není však v žádném případě koncepčním programem řešícím reálné problémy našich občanů. Většinově jde naopak o seznam dalších omezení, regulací a návrhů, které životnímu prostředí nepomohou, ale zato život občanů ztíží nebo mu v lepším případě nic nepřinesou.
***