(11.50 hodin)
(pokračuje Braný)
Proto jsou odhadovány jen nové deficity státního rozpočtu v následujících čtyřech letech v souhrnu cca 500 miliard korun. Některé signály však naznačují, že to může být i více.
Vcelku nejsem proti deficitnímu financování, domnívám se ale, že v tomto případě jde o dobrodružnou politiku, a to zejména ze dvou důvodů. Jednak nikdo není schopen říci, jak dlouho se udrží stávající relativně nízká úroveň úrokových sazeb, které dnes umožňují bez větších problémů financovat státní dluh. V situaci, kdy státní dluh bude dále rychle růst a silněji vzrostou úrokové sazby, budou naše státní finance opravdu v obtížné situaci. Spoléhat se v dlouhodobé perspektivě na stabilitu současných podmínek na finančním trhu je prostě nezodpovědné, absurdní, a jak jsem už zmínil, je to dobrodružné.
Chci dále poznamenat, že nemám dojem, že by takzvané prorůstové kapitálové výdaje vlády v minulých letech nějak významně přispěly k tomu, že se naše ekonomika dostala z krize a obnovila svůj růst. Příčiny tohoto obratu byly jinde než ve finančních injekcích vlády. Nemám také dojem, že se spolu s obnoveným růstem ekonomiky nějak enormně zvýšilo též daňové inkaso, které by zacelilo alespoň zčásti deficity z minulých let. Vývoj příjmů a výdajů našich veřejných financí v posledních letech svědčí spíše o opaku.
Vláda zřejmě v oblasti veřejných financí vychází z nesporného faktu, že naše veřejné finance jsou zadluženy ve výrazně menší míře než finance veřejné ve vyspělých zemích Evropské unie. Zřejmě tedy soudí, že je zde poměrně značný prostor pro deficitní financování, který lze využít jednak na mandatorní výdaje a jednak na rozvoj infrastruktury a průmyslu. Jinými slovy - dluhem financovat rozvoj země a její ekonomiky, z tohoto rozvoje později inkasovat stabilní ekonomický růst, a tedy i možnosti dofinancování veřejného dluhu. Ovšem takováto politika je nebezpečná. Vždyť i naše zkušenosti z uplynulých čtyř let nejsou v tomto smyslu nijak oslnivé, spíše naopak. Soudím totiž, že pro naši ekonomiku je stále ještě příznačná problematická schopnost absorpce. Zdůrazňuji skutečně efektivní absorpci kapitálových výdajů vlády. Také v tomto spatřuji obrovské nebezpečí nabízeného zintenzivnění deficitnosti našich veřejných financí. Výsledkem totiž nemusí být proklamované snížení salda veřejných rozpočtů na cca 5 až 6 % hrubého domácího produktu v roce 2006, ale naopak jeho další prohloubení.
Skutečně pikantní je to, že tato vláda chce formulovat program reformy veřejných financí tak, aby jej realizovala až vláda další. To je záměr, který svědčí opravdu o vysoké odpovědnosti nově nastupujícího vládního establishmentu. Jinými slovy - my zadlužíme tuto zemi a s těmito dluhy ať si poradí někdo jiný. Myslím si, že ani náš ctihodný kolega poslanec Václav Klaus si v době, kdy vedl vládu této země, netroufl předjímat či předurčovat politiku vlády budoucí.
Jsou i další otázky, které si kladu a na které já ve vládou předloženém textu jejího programového prohlášení nenacházím odpověď. Například mi jde o to, že předchozí vláda intenzivně pokračovala v praxi, kdy příspěvek na státní politiku zaměstnanosti sanuje jiné výdaje státu, než jsou pouze a jenom výdaje na pasivní a aktivní politiku zaměstnanosti. Bude i tato vláda pokračovat v takovéto dosavadní politice, nebo bude postupovat jinak? Tedy z vládního prohlášení často není zřejmé, jaké praktické politické kroky hodlá vláda učinit.
Nedílnou součástí veřejných financí je daňová politika. Zde vláda slibuje, že nebude po celé čtyřleté období zvyšovat celkové daňové zatížení a bude stabilizovat daňovou kvótu. Tedy v oblasti daňové je proklamována v zásadě neměnnost stávající daňové soustavy, samozřejmě s výjimkou některých objektivně nezbytných technických změn spojených zejména s naším vstupem do Evropské unie.
Jsem rád, že se tato vláda vzdala myšlenky na sbližování základní a snížené sazby daně z přidané hodnoty, která měla výrazně asociální povahu a se kterou koketovala vláda předchozí. Na druhé straně však nelze nevidět, že v zásadě neměnná daňová politika dále podpoří deficitnost veřejných financí. Z předloženého vládního programového prohlášení se zdá, že by se vláda ráda přiblížila například švédskému sociálnímu modelu. Nic proti tomu, ale s nízkými daněmi je to však absurdní představa.
Myslím, že by se v daňové politice měly akcentovat zejména takové prvky, které by vedly ke snížení podílu nepřímých daní na celkovém daňovém inkasu, neboť tento podíl je v mezinárodním srovnání poměrně vysoký. Jde mi také o změny v oblasti míry zdanění příjmů a konkrétně mám na mysli především zvýšení progrese, zdanění fyzických osob ve vyšších příjmových kategoriích. Míra u nás uplatňované progrese je totiž v mezinárodním porovnání velmi nízká, a tudíž i zdanění ve vyšších příjmových pásmech je extrémně nízké. Takovéto náměty, ač byly obsaženy ve volebním programu sociální demokracie, však nyní v programovém prohlášení vlády, ve které má dominantní postavení tato strana, chybějí.
Domnívám se, že daňovou politiku je třeba zaměřit také na zlepšení daňového inkasa. V tomto smyslu absentuje ve vládním programovém prohlášení jakýkoliv námět. Po pravdě řečeno jedinou výjimkou je oprášený koncept registračních pokladen. Myslím si, že v praktické každodenní fiskální politice, kde stále přetrvává mnoho nedostatků, které je nutno urychleně řešit, by měly být uplatňovány také některé nové prvky. Podle mého názoru by mělo jít především o výrazné posílení a zkvalitnění takzvané vnitřní kontroly, tedy o zvýšení četnosti kontrol jednotlivých finančních úřadů ze strany resortního ministerstva, přičemž tyto kontroly by bylo žádoucí věcně zaměřit na kvalitu a rychlost práce finančních úřadů a finančních ředitelství. Mám v této souvislosti na mysli zejména to, zdali jsou daňové záležitosti vyřizovány včas a průběžně. Zda daňové nedoplatky jsou vymáhány průběžně, a ne až po několika letech, zda příslušné daňové spisy k problematickým případům nejsou záměrně vyřizovány pomalu, či dokonce vůbec nevyřizovány, apod. Nesmírně důležité je také to, jak na zjištěné problémy a nedostatky navazují akty po linii řízení. V tomto smyslu jistě bez významu není ani vzájemné porovnání výsledků práce jednotlivých finančních ředitelství a finančních úřadů.
Domnívám se také, že je žádoucí připravit a v praxi důsledně realizovat taková opatření, která omezují potenciální možnosti daňových úniků s cílem výrazně snížit účinnost odhalování trestných činů krácení daně a neodvedení daně plátem daně z přidané hodnoty. Jde například o řádové postihy vyhledávací služby daňových deliktů, případně zřídit novou složku státní správy, a to takzvanou daňovou policii s policejními pravomocemi do daňové oblasti. Existuje policie pořádková, dopravní, kriminální, cizinecká, pohraniční atd., dokonce i tajná policie v oblasti ekonomické kriminality, tak proč by tedy nemohla existovat také policie daňová?
Myslím, že by daňové správě také prospělo zřízení specializovaných daňových či finančních soudních dvorů, které by urychlily řešení daňových sporů, kvalitními judikáty vyplnily mezeru ve výkladu některých sporných ustanovení daňových zákonů. Současně by urychlily formování daňově právního vědomí daňových subjektů a správců daně. Zdá se, že takové kroky zatím v úvahách vládní administrativy absentují, a je to bohužel ke škodě věci.
Vláda rovněž předpokládá - cituji - rozvinutí hlavních funkcí státní pokladny. Chtěl bych v této souvislosti poznamenat, že o institutu státní pokladny se již hovoří přes deset let. Pro připomenutí, od roku 1992 tehdejší česká vláda uvažovala o zavedení tohoto systému. Od té doby se nijak výrazně nepokročilo, celá věc je stále a pouze v rovinách úvah prakticky bez jakýchkoliv realizačních kroků. Ani nově nastupující vláda zřejmě nemá v úmyslu důsledně uplatnit systém státní pokladny. Ptám se proč. Když vláda hovoří o úkolech České konsolidační agentury, tak gesčně příslušní představitelé vlády jedním dechem dodávají, že je nutno stabilizovat personální situaci v této instituci.
***