(11.10 hodin)
(pokračuje Říman)
Sebe pak vláda pasuje do postavení rodičů, kteří si myslí, že přehnaná péče o děti stojí za to, zatížit rodinný rozpočet takovými dluhy, které "dobře" vychované děti budou muset se skřípěním zubů za své milující rodiče splácet, ovšem pokud k tomu budou mít po této výchově ještě vůbec sílu.
Vládní prohlášení prostě není ani zdaleka ten citlivý průnik regulace a svobodného prostoru, který potřebujeme na cestě kupředu. Je zaručenou cestou do chaosu, ekonomické stagnace, vysoké nezaměstnanosti a ve střednědobém horizontu rostoucí inflace. Svým dětem tak vláda možná nechtíc ordinuje ten nejhorší osud.
Toto tvrzení chci ilustrovat na přístupu vlády ke dvěma klíčovým prvkům každé vládní politiky, totiž na otázce hospodářské politiky a otázce sociálních záležitostí.
Tato vláda evidentně nerozumí a nechce rozumět současnému stavu české ekonomiky. Jinak by nemohla navrhovat takový vývoj deficitu veřejných rozpočtů, a předběhnu-li trochu běh času, takový schodek svého prvního rozpočtu, jaký ve svém prohlášení, i když neurčitě, tak přece jenom, uvádí. Její úvaha, kterou se nás snaží přesvědčit, totiž že nejprve bude enormně utrácet, a pak najednou z ničeho nic, mávnutím nějakým kouzelným proutkem, výdajovou stránku zredukuje o desítky nebo spíše o stovky miliard korun, je samozřejmě dětinská, nesmyslná a lživá. Finanční úlitby a úplatky nemá žádná vláda odvahu krátit ve druhé fázi volebního cyklu a zvláště jistě ne tato vláda, která svoji existenci od počátku založila na bezuzdném podbízení se. Je to představa z oblasti oblíbené science fiction. Takzvaný plán reformy veřejných financí, který je zde načrtnut, nenabízí žádný smysluplný návod.
Vláda putuje zcela proti proudu času, nepoučena vývojem posledních desetiletí. Dnes přece již každý snad alespoň tuší, že motorem ekonomického růstu, inovací, a tím také likvidátorem, ničitelem nezaměstnanosti, nejsou velké firmy, ale dynamický, proměnlivý, adaptabilní malý a střední sektor. Každý - bohužel s výjimkou této vlády. Nestačila jí zkušenost její socialistické předchůdkyně, která svou politikou tzv. investičních pobídek dosáhla během svého mandátu opravdu nebývalého úspěchu - zdvojnásobení míry nezaměstnanosti. Opět se zhlédla v podpoře efektivních gest, podpory megalomanských jednorázových cirkusových akcí.
Doufám, že si ještě všichni, kteří zde sedíme i nesedíme, vzpomeneme na nepříliš dávné vládní představení tohoto typu, jedno z vládních představení tohoto typu, v severomoravském Bohumíně, kdy premiér tohoto státu spolu s několika ministry a spolu s představiteli zázračných zahraničních firem zatloukal před televizními kamerami, našimi i cizích států, pozlacený hřebík do základního kamene obrovského logistického centra, ze kterého, jak víme - a mnozí jsme to říkali už tehdy - zbyl právě jen ten hřebík, pokud se nestal přilepšením někomu v rámci budování sociálního státu.
Vládní prohlášení se na několika místech ohání podporou malého a středního podnikání, avšak ve skutečnosti se dozvídáme jen o opatřeních, která naopak každého člověka od takového způsobu obživy spolehlivě odradí. Uvedu namátkou některé: zvýšení daně z přidané hodnoty na stavební činnosti s výjimkou bydlení, zaměstnanecké penzijní připojištění, pravděpodobné, i když nezřetelně formulované zvýšení místních daní a poplatků, registrační pokladny, majetková přiznání, kolektivní smlouvy vyššího stupně, zvýšení minimální mzdy a další, která jsou v textu pro svoji povrchnost jen naznačena, ale lze je tam číst.
Vláda tak umrtvuje hospodářství shora deficitním financováním a selektivním přístupem, ale i zdola uzavíráním prostoru pro snadný vstup nových ekonomických hráčů.
Koktejl obrovských deficitů a podvazování ekonomiky na nabídkové straně restriktivní politikou administrativních překážek a bujícího veřejného sektoru není politika nikterak nová. Proto známe velmi dobře její výsledky. Přivedla i ty nejbohatší země, kterou naše země dosud není, do krize a úpadku. S jistotou je provázena vysokou nezaměstnaností a inflací. Řízení poptávkou funguje jen krátkodobě, za podmínek, které možná - jakž takž - existovaly v dobách pana Keynese. Určitě to však není megalomanský sociální stát a byrokracií umrtvený lidský kapitál.
A nyní k politice sociální, resp. k oblasti širší, kterou bych nazval sférou veřejných služeb. Vláda naprosto bezmyšlenkovitě extenduje výdaje prakticky ve všech těchto resortech, aniž uvažuje o systémových změnách vedoucích k úsporám nebo alespoň o obyčejném, prostém lidském šetření. Vládní představa sociálního státu je jednostrannou dětskou vzpomínkou na dobrotivého Mikuláše, tentokrát v převleku, nepříliš přesvědčivém, premiéra Špidly. Avšak Mikuláš přichází jen jednou ročně v reálném světě a rozumní rodiče utratí za dárky jen tolik, aby rodině zbylo i na to ostatní a hlavně - aby dětem nebylo z tolika sladkostí špatně a aby zbytek roku nestrávily pumpováním žaludku. Logika vlády, že sociální rovná se zadarmo od státu, je zvrácená, neodpovídá nejen ekonomickým zákonitostem, ale především základnímu lidskému vnímání spravedlnosti, lidským motivačním mechanismům, a v neposlední řadě bezpečně likviduje to, co je skutečným tmelem společnosti a tolik - bohužel zde vždy lživě - omílané sociální soudržnosti, totiž lidskou solidaritu a schopnost vzájemně si pomáhat.
Státní péče člověka atomizuje, přivádí do závislosti na úřední mašinerii a politicích z boží milosti. Ale to asi socialističtí politici vždy chtěli, aby lidé byli jen figurkami na jejich šachovnici. Proti takovému pojetí sociální politiky budeme co nejrozhodněji bojovat. Vždy budeme každou ingerenci státu do individuální odpovědnosti člověka posuzovat především optikou ztráty vlastní svobody a růstu závislosti. Nezříkáme se a nikdy jsme se nezříkali odpovědnosti za občany slabé, handicapované, bezmocné a děti. Pomoc státu však musí být povzbuzením vlastní iniciativy, ne návykovou drogou.
Vaše vládní prohlášení, vážená vládo, je opiovým doupětem, ze kterého není úniku. Nedáváte lidem možnost vlastní volby. Sociální, zdravotní, školská, bytová, pracovní politika je přeplněna návrhy, které likvidují možnost dohod, výhodných kontraktů a obyčejné lidské svépomoci. Vaše společnost není společností spoluúčasti, o které tak vzletně mluvíte, ale společností pasivity a bezmocného trpného čekání pomalu se vyprazdňujícího korýtka. Uzákonění myšlenky stejných žaludků vede ke komunismu, ne ke společnosti svobodných a sebevědomých občanů.
Co říci závěrem? Žádný člověk, vážící si své svobody, přemýšlející o sobě jako o svébytném jedinci nadaném vůlí, schopnostmi a touhou hledat samostatně své štěstí a místo ve společnosti, nemůže souhlasit s předloženým plánem, který vědomě likviduje hospodářskou základnu enormní regulací a nevídaným fiskálním dobrodružstvím a základnu společenskou ovládnutím svobodné lidské vůle systémem státního paternalismu. Takový program nemůže podpořit strana, pro kterou je svoboda a vlastní zodpovědnost úhelným kamenem jejího programu. Proto ODS bude hlasovat proti tomuto návrhu.
Děkuji za pozornost.
***