(10.50 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Dodal bych, že tuto kontrolu je třeba rozšířit i na hospodaření se štědře poskytovanými prostředky ze státního rozpočtu.
Dalším a dosud skrytým atakem na veřejné finance bude i to, že vláda dále ustupuje církevním tlakům. V koaliční smlouvě se politické strany zavázaly, že nebudou rozšiřovat rámec restitucí. Tento závazek již není ve vládním programovém prohlášení uveden a místo toho se dozvídáme na straně 36 předloženého textu, že vláda - cituji - "je odhodlána pokračovat v dosavadních bezplatným převodech státního majetku, který sloužil a dosud může sloužit kultovním, sociálním nebo jiným podobným aktivitám církví a náboženských společností". Konec citátu.
Neříká se již, že tyto převody často vyvolávají požadavky na náhradní výstavbu financovanou ze státního rozpočtu. Slib, že tím nebude zatížen státní rozpočet, není rozhodující. Při známé majetkové nenasytnosti římskokatolických církevních hodnostářů, stačí připomenout případ voršilek a budovy Národního divadla, může takto vystavený bianco šek znamenat zásah do národního majetku a nezanedbatelné zatížení veřejných rozpočtů. Ostatně jestliže je teď připravena smlouva s Vatikánem, připomněl bych středověké úsloví curia romana non pascit oves sine lana čili římská kurie nepase ovce bez vlny.
Podle mého názoru by proto příslušné právní normy měly postavit financování aktivit náboženské minority naroveň financování veřejně prospěšných organizací. Já jsem toho názoru, a říkal jsem to z tohoto místa několikrát, že by nemělo být rozhodující, kolik deklaruje ta která církev členů, ale rozhodující by měla být jejich aktivita, to znamená, že církve by bez ohledu na svoji početnost měly získávat prostředky na humanitární, náboženské a kulturní aktivity. Stát by v tomto směru mohl být štědrý, ale prostě ti, kteří by byli aktivní, by také měli finanční prostředky. Bylo by to řešení nepochybně spravedlivější než to, které se nám předkládá.
Dosud skryté nároky na výdaje se objeví také v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Bude nutné plnit naše závazky přijaté v předvstupních jednáních při uzavírání jednotlivých kapitol a nelze opomenout ani závazky na spolufinancování, které Česká republika převzala v rámci pomoci Phare a které bude nutno hradit jak ze státního rozpočtu, tak z rozpočtu místních orgánů.
Vláda se ve svém prohlášení vyhnula nepopulárním opatřením směřujícím k hledání úspor rozpočtových výdajů. Vedle již zmíněných výdajů na armádu lze jejich možný zdroj hledat, jak jsem již zmínil, zejména ve státní správě. Je smutné, že vláda opět zřejmě nehodlá provést rozbor příčin trvalého nárůstu administrativního aparátu placeného ze státních a místních rozpočtů. Ukazuje se, že tržní hospodářství přes nasazení výpočetní techniky vyžaduje stále více a více úředníků. Přitom hrozí, že reforma státní správy a vytvoření nových obslužných orgánů vznikajících samospráv a orgánů, které by měly plnit úkoly spojené s převzetím systémů řízení dle evropských norem, bude znamenat další nafukování administrativy. K obratu nebude stačit slibovaný finanční tlak, ale propracování optimálních struktur řízení a v návaznosti na to stanovení závazných limitů počtu pracovníků, mzdových i věcných výdajů.
Se značnou opatrností je proto nutné přistupovat ke slibu, že do konce roku bude vypracován tak kvalitní střednědobý rozpočtový výhled, aby umožnil závazně limitovat do konce funkčního období vlády nejen celkové výdaje, ale i jejich rozčlenění do kapitol státního rozpočtu a do státních fondů.
Ještě odvážnější je představa vlády, že při vyhlášeném sociálním a hospodářském programu vlády bude možné snížit do roku 2006 pasivní saldo veřejných rozpočtů na 4,9 až 5,4 % hrubého domácího produktu s tendencí poklesu v dalších letech. Pro srovnání lze uvést, že Ministerstvo financí tento schodek ocenilo pro letošní rok na 8,8 až 9,1 % a skutečnost bude s velkou pravděpodobností horší, možná dospějeme k dvouciferné hodnotě.
Vláda se tak bude muset rozhodnout. Buď dodržet věcné záměry svého programového prohlášení a opustit vyhlašované snížení míry schodku, nebo dodržet cílovou úroveň schodkovosti a přejít od rozvojové k restriktivní hospodářské politice a počítat se sociálními konflikty. Případné přerozdělování výdajů mezi státním rozpočtem, rozpočty krajských samospráv a obcí nebo státními fondy veřejné rozpočty neodlehčí. Mohlo by ale vyvolat řadu dodatečných sporů s představiteli územních orgánů, kterými jsou v řadě případů zástupci pravicové opozice.
Reálnost vládního programu tak v krátké době prověří návrh státního rozpočtu na příští rok 2003, kdy poznáme, na kterých úsecích začne vláda od svých předsevzetí ustupovat, tak jako Špidlův Národní akční plán zaměstnanosti zůstal předčasně pohaslým slibem.
Místo slibovaného závazného fiskálního výhledu by měla vláda doložit svůj program komplexní makroekonomickou prognózou koordinovanou s výhledem měnové politiky zpracované v režii naší centrální banky. Jejich závěry by pak mohly být promítnuty do orientačně chápaného fiskálního výhledu, přičemž plošné nakupení mnoha slibů by bylo nahrazeno několika hlavními články hospodářské politiky. Jejich prioritní plnění by pak otevřelo možnost i pro krytí pečlivě vybraných dílčích úkolů zařazovaných k realizaci podle vládou určeného pořadí naléhavosti.
Ale toto vše v předloženém vládním programu schází, a tak znovu opakuji, jak už jsem říkal, že jde jenom a pouze o fiktivní virtuální mikulášskou nadílku. Ve vládním programovém prohlášení je rovněž pasáž o průmyslové politice, která ovšem ani trošičku neodhaluje její principy a hlavně její konkrétní nástroje. Mám z toho snad usuzovat, že vláda zatím neví, jak chce usilovat v oblasti našeho průmyslu o cíle, které si klade? Postrádám v této souvislosti nějaké nové a neotřelé myšlenky. Pokusy o ně možná - zdůrazňuji pokusy - vzaly asi za své odchodem pana Grégra.
Čekal jsem, že vláda si v oblasti průmyslu vytkne za cíl vytipování oborů, regionů, inovačních center atd., které je žádoucí cílenou vládní politikou podpořit. Doufal jsem ve vytvoření soustavy státních cílových programů, tak jak je znají mnohé úspěšné ekonomiky. Čekal jsem ale marně. Vláda zřejmě hodlá i v této oblasti vycházet z archaického principu neviditelné ruky trhu, který vyřeší strukturální problémy našeho průmyslu.
Není zde také ani slůvka o restrukturalizaci hutnictví, petrochemie apod. A také ani slůvka o stavebnictví. Jaké jsou záměry vlády v těchto oblastech, nevíme. Zřejmě jde o okrajové oblasti jejího zájmu, a tedy nepociťuje potřebu o nich informovat tuto ctihodnou sněmovnu. Anebo se řídí taktikou známou z doby počátků fotbalu, taktikou, kterou shrnuje anglické úsloví kick and rush - kopni a běž. Myslím, že takto nelze postupovat.
Mimochodem, když jsme u průmyslové politiky, možná že by stálo za to vypracovat jakousi prognózu uplatnění vědy a výzkumu v ekonomice a na základě takovéto vize potom volit promyšlené kroky a konkrétní opatření k její realizaci. Lapidárně řečeno jde o to, jak podporovat a tímto způsobem stimulovat hospodářský rozvoj. Alespoň nástin takového záměru však v předloženém programu nastupující vlády opět postrádám.
O vládním prohlášení stejně jako o koaliční smlouvě je tak možné říci, že u jejich tvorby bylo mnoho politiků, častokrát velice populárních politiků, ale zřejmě žádný ekonom. I když mám sympatie pro vládní orientaci na rozvíjení sociálního státu, střízlivé hodnocení, ocenění situace ukazuje složitost její realizace.
***