(10.40 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Z obsahu vládního programového prohlášení pak vyplývá, že nová koaliční vláda podlehla propagandě své předchůdkyně, tedy Zemanova kabinetu, která přeceňovala výsledky své vlastní hospodářské politiky i možnosti ekonomického růstu v nejbližším období. Projevuje se to v kumulaci slibů, chybí však realistický program jejich ekonomického zabezpečení. Prohlášení lze charakterizovat jako virtuální mikulášskou nadílku a současně i jako první a zásadní prohru nového ministra financí. Vládní prohlášení tak připomíná spíše předvolební brožuru, jejímž cílem je získat maximum voličů, než program, který je vláda schopna plnit.
Těžiště příslibů je v činnosti dotýkající se bezprostředně obyvatelstva, které si to ovšem bude dobře pamatovat. Jde například o přídavky na děti, rodičovský příspěvek, podporu bytové politiky, dostupnost kvalitních léčiv při udržení dnešní úrovně spoluúčasti občanů a stabilních odvodech zdravotního pojištění, všestrannou podporu vzdělání bez zavedení školného, podporu vědy a kultury, zvýšení výdajů na ekologii a další. Současně se slibuje státní podpora soukromým podnikatelským záměrům i nově zřízeným krajům i obcím. Slibována je podpora exportu, podpora malým a středním podnikatelům, rozvoj dopravní infrastruktury, podpora potravinářského průmyslu, podpora pozemkových vlastníků v chráněných oblastech atd., a to vše při rozšíření rozsahu těchto podpor.
Je to vše příliš krásné, než aby to bylo pravdivé. Účet bude nepochybně nepříjemný, ale je to krásné. Tady platí myšlenka - jistě kolegové z KDU-ČSL pozorně poslouchají - Tomáše Akvinského "Corruption optimi pessima - porušení toho nejlepšího je nejhorší".
Již před časem jsem v souvislosti se záměry této vládní garnitury v oblasti její hospodářské politiky prohlásil, že se mi tato vláda jeví být souborem ekonomických romantiků. Její programové prohlášení to pouze potvrzuje. Nikdo nemůže zpochybnit mé levicové přesvědčení, ale slibovat nesplnitelné je přece jen nad mé chápání. Ostatně cesta do pekel je charakterizována dobře míněnými úmysly. Novější úvahy vlády o vývoji státních financí v příštím roce to jen potvrzují, zejména když se daňové zatížení nebude zvyšovat. Kromě toho byl v minulých letech rozpočtový schodek spíše projídán a nemáme naprosto žádnou záruku, že nyní bude použit k expanzi ekonomiky.
Vládou uvažovaný enormní nárůst rozpočtových deficitů, a to v situaci rostoucí ekonomiky, nesvědčí o tom, že by vláda hodlala hledat nějaké úspory ve veřejných výdajích. Mám zde na mysli například cestu snižování početnosti státního aparátu, který je obrovsky rozsáhlý a neustále bobtná.
Římský autor Stacius praví, že krátká vláda nešetří lid. Otázka je, zda máme v tom případě přát této vládě delší trvání.
V této souvislosti musím poznamenat, že nejtěžší je odpovídat na mlčení. Nemám samozřejmě na mysli vědoucí mlčení Tomáše Masaryka, ale jiný typ mlčení. Většina příslušníků nového vládního establishmentu není totiž schopna podat nějaké přiblížení či konkretizaci svých záměrů. Zejména to platí o oblasti veřejných financí. Ekonomický expert KDU-ČSL, ctihodný kolega Kalousek, proslulý svou pohotovostí, na kterou se občas jen dotahuje břitkost a neotřelost jeho myšlenek, jenž v minulých letech tvrdě kritizoval finanční politiku Zemanovy vlády, teď také náhle mlčí. Abych mu ale nekřivdil - přece jen před několika dny vyslovil v souvislosti s veřejnými financemi hluboce původní myšlenku, totiž - cituji - že se musí provést zásadní a co nejhlubší reforma veřejných financí, jinak země spěje do dluhové pasti. Hned se ale zalekl ojedinělé originality svých slov a rychle dodal, že hloubka této reformy bude věcí politické dohody.
Ano, mnoho vyslovených slov o dalším vývoji finanční politiky této země ještě neznamená, že víme, co a jak chce vláda v této oblasti činit. Hluboké faktické mlčení tak provází její záměry. Ptám se, zda je to její strategie, taktika či nedostatek invence. Možná je to ještě jinak. Oliver Cromwell uvedl kdysi, že nejdále dojde ten, kdo neví, kam jde. Že by šel Špidlův kabinet ve stopách lorda protektora?
Zřejmě si není jist svými záměry ani nový finanční ministr, před jehož hlubokými znalostmi a zkušenostmi se s uctivostí skláním. Na jedné straně totiž prohlašuje, že bude hájit umírněnou rozpočtovou politiku, s tím, že jeho bezprostředním cílem je v příštím roce minimalizovat rozpočtový deficit a pokusí se o to, aby výdajové položky nerostly vysokým tempem, na straně druhé ovšem připravuje návrh státního rozpočtu na příští rok s rekordním deficitem ve výši 150 mld. Kč. Mimochodem, tato vládou uvažovaná výše deficitu pro příští rok je ještě prakticky shodná se součtem deficitů státního rozpočtu za roky 1999 až 2001.
Na rozdíl od ministra financí zde však přece jen cítím rozdíl, pravda, jemný, mezi takto pojímaným obsahem umírněné rozpočtové politiky a proklamovanou minimalizací rozpočtového deficitu, ale nejsem ekonomem z profese, ekonomie je pouze mé hobby. Můj původní záměr patřil filozofii a v jejím rámci jsem studoval i výrokovou logiku. Zřejmě se ale mýlím, neboť logika sociálně demokratických ekonomů je zřejmě výjimečná a jako taková se vymyká obecně uznávanému chápání, nebo jde o aplikaci tzv. materiálního pojetí implikace z moderní teorie výrokové logiky, to znamená, že z nepravdivých premis pravdivě plyne cokoli.
O problematice veřejných financí zde bude doufám zasvěceně hovořit můj kolega pan poslanec Braný.
Chtěl bych zde ovšem upozornit na to, že vládní program obsahuje i jmenovitě neuvedené, a tedy skryté nároky na další výdaje státního rozpočtu, které bude nutno hradit. Jsem si ale také dobře vědom toho, co kdysi tak výstižně řekl známý dramatik Oscar Wilde: "Udílet rady je vždycky chybou, ale dáš-li dobrou radu, nebude ti nikdy odpuštěno." Podobný postoj vůči sobě čekám i od této vlády.
Především bude pokračovat tlak na zvyšování výdajů na armádu v důsledku plné vojenské integrace do NATO a přípravy vstupu do bezpečnostních a obranných struktur EU a rovněž v důsledku zrušení povinné vojenské služby a výstavby profesionální armády. Navíc hrozí výdaje spojené s nepodmíněným slibem účasti českých vojáků na zahraničních intervencích. O všech těchto věcech jsme ale mluvili, když se jednalo o našem vstupu do Severoatlantické aliance, a řadu těchto kalkulací známe i ze zahraničí, například z analýz Catonova institutu v USA.
Nelze přehlížet ani skutečnost, že armáda dosud neměla vyváženou koncepci svého rozvoje a dlouhodobě preferovala určité prestižní projekty na úkor skutečné obranyschopnosti naší země.
Rizikem se může stát i nekoordinovaná, špatně kontrolovaná činnost hospodářských složek ministerstva obrany. Po sporném zadávání zakázek v minulosti to nově signalizuje pokus o přenesení střežení vojenských objektů na soukromé podnikatelské subjekty. Je naléhavé zasáhnout do dosavadního tureckého hospodaření v armádě. - Nechci urážet našeho aliančního spojence.
Lze uvítat, že vláda chce prohloubit a kvalifikovaně uplatňovat civilní řízení a kontrolu armády při provádění reformy ozbrojených sil.
***