(9.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Přislíbeny byly prostředky v řádu desítek miliard na akce v jednotlivých krajích. Pravda, bylo to před volbami, ale slušná vláda s personální i jistou programovou kontinuitou od daného slova neutíká. Regionům je centrální exekutiva v mnoha ohledech příliš mnoho dlužna a regiony mají dobrou paměť.
Programové prohlášení se vyhýbá i termínově tzv. restitučním církevním požadavkům. Jsou však z poslední doby přísliby i garance financování poměrně rozsáhlých záměrů zejména katolické církve. Dopady na rozpočet ani v náznaku nenalézám. O to více jsem obezřetný. Nejde o nárokové položky, ale o zdroje získané od daňových poplatníků bez rozdílu vyznání, většinou od těch, kteří jsou potřebnější a prokazují ke státu podstatně větší loajalitu než metropolita Graubner a jemu podobní.
Napadá mě zdánlivě bez souvislostí i další otázka. Platí ještě, že výdaje na školství půjdou k 6 % hrubého domácího produktu a že věda a výzkum obdrží procento srovnatelné s vyspělou Evropou? V zemi, která vydává na armádu více, než činí průměr evropských členských států Severoatlantické aliance, jde o legitimní problém. Ano, vláda má představu, že stomiliardové deficity nic neznamenají. Pak se ptám, proč se zcela vyhýbá konkrétním číslům investic do politiky aktivní zaměstnanosti, proč chybějí závazná čísla podpory bytové výstavby a rekonstrukce a oprav komunikací, proč vláda rozdává na druhé straně sliby, o kterých předem ví, že je nesplní.
Ano, ti, kdo se ucházejí o důvěru Poslanecké sněmovny, dojímají svou nejlepší vůlí a úmysly. Jako zaklínací formuli používají vstup České republiky do Evropské unie a členství země v Severoatlantické alianci. Jakou zárukou reprezentace skutečných národních zájmů jsou ale osobnosti, které byly a jsou ochotny pro začlenění republiky do Evropské unie obětovat zájmy českých zemědělců, podnikatelů, dopravců, zaměstnanců a které neznepokojuje, zda rodinné rozpočty většiny domácností vydrží cenový náraz v době, kdy mzdy budou významně zaostávat za průměrnou úrovní příjmů v Evropské unii obvyklých?
Vláda naznačuje, že pro referendum ke vstupu do Evropské unie nejsou ještě občané náležitě připraveni a ona má zájem je v tomto ohledu vzdělat. Beru to jako přiznání faktu, že letitá jednostranná kampaň, kterou po čtyři roky vedla také menšinová vláda České strany sociálně demokratické, byla málo účinná. Občan si podle mého názoru dovede názor udělat sám. Kvalifikovaná exekutiva by snad měla znát, že postačí, když místo osvětových kampaní dá k dispozici věrohodné informace. V této chvíli však čekat a převychovávat občany k obrazu vlády znamená oddalovat referendum. Podobnou taktiku již známe z dob, kdy se Česká strana sociálně demokratická zavázala k referendu o členství republiky v Severoatlantické alianci.
Podstatné pro rozhodování občanů je, zda členské státy Evropské unie nabízejí rovné podmínky. Arogance vůči českým zemědělcům, kterým se upírá to, co jiní užívají jako nárok, svědčí o opaku. Diktát unijních pravidel a tvrdé ekonomické reglementace a regulace nevypovídá o vzájemně výhodné směně a spolupráci silných se slabými. Ani byrokratické glajchšaltování sortimentu výrobců jednotlivých zemí, podivné určování výrobních kvót, nemluví o rovnosti. Přitom přebujelá administrativa unie trestuhodně selhává v řadě případů vážného zdravotního ohrožení a ekonomického poškozování našich spotřebitelů.
Analýzy těchto rizik, seriózní odborná diskuse, to jsou fatální dluhy exekutivy a premiér by měl místo organizace převýchovných kampaní spíše reflektovat právě tyto skutečnosti.
Česká republika bezpochyby potřebuje kvalitní armádu, přiměřené prostředky k obraně vzdušného prostoru a spojence. V žádném případě ale nemá zapotřebí držet kapesní jednotku na manévrech v Kuvajtu, nepotřebuje se zadlužit v době značných deficitů veřejných rozpočtů šedesáti a podle střízlivých odhadů až 120 miliardami při nákupu bojových letadel.
Předchozí vláda byla v dějinách československé a české státnosti první, která schválila - byť pod hesly humanitárních principů - vedení a podporu útočné války. Byla také vládou, která pod tlakem Severoatlantické aliance vyjádřila ústy premiéra souhlas s bombardováním civilních cílů a obhajovala účast českého státu při porušování Charty OSN a ženevských konvencí. Posvětila listopadové manévry v Praze a nad Prahou. Premiér nové vlády nikdy v tak vážné věci, kdy jde o bezpečnostní rizika i o životy občanů, neformuloval svůj vlastní postoj. Šel by jako člen minulé vlády i dnes podobnou cestou, nebo by dal záruky, že podobné postupy nebude opakovat?
Kabinet, který se dnes uchází o důvěru sněmovny, asi neměl dost času a vůle odpovědět na podstatné otázky spojené s kvalifikovaným a odpovědným vládnutím. Nedošel řekl bych k jistému banálnímu poznání toho, že slova proklamací neznamenají nic bez konkrétních závazků a záruk. Snaha sestavit vládu není motivována blízkostí programu a společným odhodláním naplnit je v bodech, kde se prolínají. Tato očividná rozpornost vůbec není motivována nutností čelit ekonomické, sociální a politické krizi, přestože její příznaky v deklarovaných záměrech pociťujeme. Jde o účelové uskupení, o strany spojené politickým obchodem, které spoléhají na to, že občanům stejně nic jiného nezbývá, než se podrobit a strpět jejich hry.
Chci připomenout slova, která vyslovil na počátku roku 2000 profesor Eduard Goldstücker: "Sociální demokraté vyvodili ze současných poměrů závěr, že nejlepší, co mohou udělat, je dosažení moci. Snaží se dokázat kapitalistům, že jsou lepší správci kapitalismu než konzervativci. Musí přijít něco nového a něco nového se musí zrodit z historického vývoje společnosti." K tomu netřeba cokoliv dodávat.
Když byl Vladimír Špidla jmenován předsedou vlády, zaslal jsem mu gratulaci a zdůraznil jeho mimořádnou odpovědnost. Připomněl jsem, že v zájmu našeho státu a potřeb jeho občanů je nutné jednat, posuzovat problémy napříč politickým spektrem a že k věcnému jednání jsme připraveni.
Poté co se náš klub seznámil s dokumentem, na jehož základě vláda žádá sněmovnu o vyslovení důvěry, je tato výzva mimořádně aktuální. Neupírám jednotlivým členům kabinetu a předsedovi vlády dobrou vůli, nechci jim brát jejich přesvědčení, že tato vládní sestava může vést a řídit stát. Jménem poslaneckého klubu KSČM jsem ale zmocněn prohlásit, že v respektu k vůli voličů nemáme právo podpořit vládní koalici. K podivné straně s nepochopitelným sebevědomím, jako je Unie svobody-DEU, se vyjadřovat vůbec nebudu. Výhrady máme však i k dosavadní politické praxi a nedostatečné sebereflexi KDU-ČSL.
***