(11.30 hodin)
(pokračuje Langer)
O co jde? Dne 31. května 1999 podalo krajské státní zastupitelství obžalobu na pana Oldřicha Kvapila, a to z toho důvodu, že dne 16. 11. - dovoluji si citovat z oné obžaloby - že dne 16. 11 1951 kolem 21. hodiny 30. minuty na území nynější Spolkové republiky Německo v prostoru Lesní louka u Folmavy - Dieberg ve vzdálenosti zhruba 10 metrů od československé státní hranice nejméně čtyřmi výstřely šestiranného revolveru výrobní značky Kolt nezjištěného výrobního čísla zasáhl hlavu inženýra Štefana Kollmanna, narozeného 9. 8. 1908, rakouského státního občana, čímž mu způsobil dosud nezjištěné zranění, v důsledku čehož poškozený inženýr Štefan Kollmann bezprostředně poté zemřel. Provedeným vyšetřováním - a teď znovu dovolte, abych citoval z oné obžaloby - provedeným vyšetřováním zejména na základě svědeckých výpovědí a z přiložené fotodokumentace, úmrtního listu a dalších listinných důkazů bylo zjištěno a prokázáno, že obviněný Oldřich Kvapil dne 16. 11. 1951 kolem 21.30 hodin, tedy v době, kdy obviněný Kvapil vykonával funkci náčelníka oddělení B zpravodajského oddělení Ministerstva národní obrany, zrealizoval v prostoru Lesní louka u Folmavy - Dieberg asi 10 m od československé státní hranice na území nynější Spolkové republiky Německo fyzickou likvidaci agenta Deblera - inženýra Štefana Kollmanna - a to za použití střelné zbraně šestiranného bubínkového revolveru Kolt dosud nezjištěného výrobního čísla, kdy za použití této střelné zbraně nejméně čtyřmi výstřely s největší pravděpodobností vedenými do týla poškozeného jmenovaného úmyslně usmrtil. Jeho jednání bylo motivováno obavou, že by poškozený Kollmann mohl po přechodu státní hranice vyzradit agenturní síť agentů pracujících ve prospěch v té době Československé republiky, a dále měl sloužit jako výstraha pro agenty, aby nespolupracovali se západními výzvědnými službami.
V odůvodnění podání obžaloby se dále píše: Jednání obviněného Oldřicha Kvapila se vyznačovalo vysokou mírou agresivity, brutality a bezcitnosti, neboť ke spáchání trestného činu použil střelné zbraně, kterou lze učinit útok vůči tělu důraznější. A zřejmě k tomu účelu si ji opatřil a měl ji u sebe nabitou, přičemž se jednalo o zbraň americké výroby, což mělo vést ke zmatení stop v případě nálezu těla poškozeného německými pohraničními orgány. Tímto jednáním jak po subjektivní, tak po objektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona. Jednání obviněného dosáhlo velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti, neboť ohrozil jeden z nejdůležitějších zákonem chráněných zájmů, který je poskytován k ochraně lidského života, a způsobil zvláště těžký a nenapravitelný následek - smrt inženýra Štefana Kollmanna. U obviněného Oldřicha Kvapila nebyly shledány žádné polehčující okolnosti. Naopak jako k přitěžující okolnosti je třeba přihlédnout k tomu, že spáchal trestný čin zákeřně.
Tolik citace z obžaloby. Co se tedy stalo v tomto případu, ve kterém jsem interpeloval pana ministra Bureše? Dne 31. května 1999, tedy před více než dvěma lety, byla podána tato obžaloba, ze které jsem citoval. Obžalovaný Oldřich Kvapil si podal žádost o milost a ta byla spolu se spisem, originálem spisu postoupena 1. prosince 1999 Kanceláři prezidenta republiky. Dnes je 21. března 2002, od té doby uplynulo tedy téměř dva a půl roku, a ve věci se, vážené kolegyně, vážení kolegové, nestalo vůbec nic.
Můj názor na milosti prezidenta, na institut milosti vůbec, na způsob, jakým prezident republiky nakládá s tímto institutem, je myslím této sněmovně, ale i široké veřejnosti známý, a proto to nebudu opakovat.
To, co se ovšem stalo na základě žádosti o milost, je však za hranicí únosnosti a jakékoli tolerance. Kancelář prezidenta republiky, a čím ještě hůř, prezident sám, zneužívaje nebo využívaje žádosti o milost, brání tomu, aby spravedlnost mohla dosáhnout na člověka, který si ji podle mého hlubokého přesvědčení dozajista zaslouží. Proč toto považuji navíc za závažné? Pan prezident v několika svých vystoupeních v minulosti - a dovolte mi následně citovat - si vážně stěžoval na to, jakým způsobem se tato země, její instituce, a jmenoval jak policii, tak státní zastupitelství, tak také soudy a citoval některé politiky, vyrovnávají resp. nevyrovnávají s minulostí.
24. února 1998 do očí politických vězňů při jejich setkání na Pražském hradě sděloval, že neúcta k obětem násilí je neúctou k samotným základům našeho státu. O tři roky později, to je 28. října 2001, při příležitosti státního svátku opět znělo Vladislavským sálem - cituji: Ještě hůře jsem na tom s trestním stíháním těch, kteří týrali své spoluobčany. Jejich případy, pokud jsou vůbec předmětem šetření, se ze záhadných důvodů táhnou dlouhá léta. Vždy se znovu objevují při jejich projednávání jakési skutečné nebo domnělé nedostatky, vždy se posléze vytvoří jakési překážky bránící vynesení rozsudku.
Naposledy minulý týden v Senátu pan prezident připomínal, že žijeme v době, kdy se znovu pokoušíme vyrovnat se se svou minulostí. Myslím si, že tento případ, o kterém hovořím, je jedním z těch případů, které mohou být symbolem toho, jak se Česká republika, její justiční orgány dokáží vyrovnat s naší minulostí, ale je bohužel také příkladem toho, že slova a činy nejvyššího ústavního činitele České republiky jsou velmi často v rozporu.
Důvod, proč jsem tedy vyslovil nesouhlas s odpovědí pana ministra spravedlnosti, je ten, že se s tímto nemohu smířit. Prostě odpověď pana ministra spravedlnosti je důkazem toho, že v tomto případě, že v případě brutální a cynicky provedené vraždy v zájmu zločinecké ideologie, je prezidentem této země, resp. jeho institucí, kterou on reprezentuje a za kterou je odpovědný, bráněno, aby soudní řízení pravomocně skončilo a zločinec byl po právu odsouzen. Musím se jenom ptát, jestli je to jediný případ, a z odpovědi pana ministra spravedlnosti se dozvídám, že doba, po kterou prezidentská kancelář disponuje trestními spisy i v jiných věcech, je překážkou postupu orgánů činných v trestním řízení i v jiných věcech. Dostávám tím tedy odpověď, že toto není jediný případ, kdy k něčemu takovému dochází.
Znovu říkám, že s tímto postupem prezidenta republiky se nemohu smířit. Proto jsem navrhl nesouhlas s odpovědí pana ministra spravedlnosti, jakkoli vím, že z té odpovědi a pro zpracování této odpovědi udělal maximum. Myslím si, že poté, co bude otevřena rozprava, anebo v rámci této rozpravy pan ministr nemůže říct de facto k této věci nic jiného, než napsal. Prosím všechny, aby si jeho odpověď přečetli.
A proto navrhuji, abychom společně - a je to de facto žádost o pomoc vás všech - vyslovili nesouhlas jako Poslanecká sněmovna s odpovědí ministra spravedlnosti. Nebude to ale nesouhlas s odpovědí ministra jako takového. Neměl by to být nesouhlas s postupem české policie, státního zastupitelství a soudů v tomto konkrétním případě. Měl by to být nesouhlas s cynickým přístupem prezidentské kanceláře a prezidenta republiky v tomto případě. Je to nesouhlas a měl by to být nesouhlas s tím, jak hlava státu brání spravedlnosti v této zemi.
***