(10.10 hodin)
(pokračuje Nečas)
Je tady mýtus devátý. Bez stíhaček nebudeme považováni za věrohodného partnera a spojence. Opět je třeba jednoznačně konstatovat a každý, kdo chtěl, si to mohl přečíst. V dokumentech je, že plán výstavby sil pro rok 2002 k překvapení české strany vypustil stíhačky z tohoto plánu výstavby sil a bylo to z pokynu politických orgánů Aliance. Aliance neustále opakuje, že do roku 2008 vyčlenění našich nadzvukových letounů neočekává od České republiky. Aliance neustále opakuje, že tak velký projekt ohrozí rozvoj Armády České republiky v pro Alianci prioritnějších oblastech. Čili samotná Aliance říká, jakkoliv plně respektuje naši suverenitu a naše práva rozhodnout, že vidí prioritnější záležitosti, než je nákup nadzvukových letounů, a že se bojí toho, aby tento nákup tyto prioritnější záležitosti neohrozil.
Mýtus desátý. Jedná se o koncepční krok a nákup nových nadzvukových letounů je jediné řešení. Kdo si, dámy a pánové, přečte tento dokument, který se jmenuje "Reforma ozbrojených sil České republiky", dokument schválený vládou, tedy dokument, od kterého by člověk očekával, že vláda České republiky za ním bude stát, tak si tam přečte, že skutečnými prioritami podle tohoto dokumentu jsou - cituji doslova - bitevní vrtulník, vybavení L-159 včetně munice, kolový obrněný transportér, střední nákladní terénní automobil, operačně taktický systém velení, trenažéry, prostředky nočního vidění, prostředky jednotlivce, kontejnerizace. Po roce 2006 těmito prioritami jsou: protitankové prostředky, dělostřelectvo, tanky. Po roce 2008 - nadzvukové letouny, protivzdušná obrana dalekého dosahu. Ptám se tedy vlády: kde jsou tyto prostředky, kde jsou úvahy o jejich financování, kde jsou tyto priority? Nedělá si vláda náhodou sama z tohoto dokumentu trhací kalendář, když ještě v létě tvrdila, že bitevní vrtulník nebo kolový obrněný transportér nebo střední nákladní automobil nebo protitankové prostředky jsou větší prioritou než nadzvukový letoun, aby v únoru přišla před parlament s jiným dokumentem, kde tvrdí, že největší prioritou jsou nadzvukové letouny?
Dámy a pánové, jestli tato vláda, byť pořád ve stejném složení, bude měnit svůj názor každých pět až šest měsíců, tak skutečně platí: Bůh ochraňuj tuto zemi a Armádu České republiky. (Potlesk.)
Musíme se samozřejmě zabývat - a ve svém úvodním slově to učinil i pan ministr - spojitostí mezi reformou Armády České republiky a pořízením těchto nadzvukových letounů. Je dobře, že všichni chceme profesionální armádu. Jsem rád, že tato vláda konečně před necelým rokem o 180 stupňů změnila svůj názor a zaplať pánbůh za to. Je to dobře pro armádu, je to dobře pro tuto zemi a je to dobře pro naši věrohodnost. Je třeba ale také současně říci, že jestliže tento cíl máme, tak reforma ozbrojených sil, skutečná hluboká reforma, je absolutně to nejdůležitější a vše ostatní v tuto chvíli musí stranou. Jestliže v tuto chvíli není známa výsledná podoba Armády České republiky a není znám ani plán, jak této podoby dosáhnout, jestliže nejsou známy finanční nároky tohoto plánu, jestliže dokonce čísla, která jsou uváděna jako možné odhady finančních zdrojů pro obranu, jsou zjevně nadhodnocena, tak za této situace se obávám, že reforma není brána jako nejvyšší priorita a že v hluboké restrukturalizaci našich ozbrojených sil a jejich postupné profesionalizaci není spatřován ten nejvyšší cíl, ta nejvyšší premisa naší armády.
Je třeba také říci v souvislosti s reformou, že se všichni, kteří se touto problematikou zabývají, shodují v tom, že v dlouhodobém horizontu dosáhnou personální výdaje zhruba 50 % všech výdajů na obranu. Také je ale třeba konstatovat, že při přechodu od současné armády založené na základní vojenské službě k armádě plně profesionální musí dojít k velmi výrazné restrukturalizaci personálu uvnitř Armády České republiky. Velmi stručně a hrubě zjednodušeno - připouštím, že je to velmi zjednodušeno, hrubě zjednodušeno - to znamená zhruba 20 tisíc lidí, ať již občanských zaměstnanců, nebo stávajících vojáků z povolání, v následujících letech propustit nebo nechat odejít z armády a zhruba dalších 20 tisíc lidí, především v nejnižších hodnostech, dnes označovaných za rotmistrovské, do armády přijmout. Znamená to 20 tisíc lidí ven, 20 tisíc lidí dovnitř. V každém případě to ale bude znamenat, že v časovém horizontu následujících šesti až osmi let personální výdaje našich ozbrojených sil budou činit 60 až 70 % všech výdajů na obranu. Nikoliv 50, jak počítáme v dlouhodobém výhledu, ale 60 až 70 % výdajů na obranu. Pokud budeme chtít udržet minimální operační kapacity a úroveň výcviku a schopnost nasazení našich ozbrojených sil, tak to znamená, že na operační nasazení, výcvik a údržbu bude muset jít minimálně 30 % všech výdajů na obranu. Prostým dopočtem do sta dojdeme k tomu, že na investice v následujících šesti až osmi letech bude mít armáda v nejlepším případě 10 % výdajů na obranu, v limitním nejhorším případě nulu, dámy a pánové - nulu. Přičemž je třeba říci, že i z prostředků, které na investice budou, bude muset být přednostně investováno především do vojenské infrastruktury. Výzbroj za tu dobu bude o šest až osm let starší, to znamená včetně morálního stáří i fyzického stáří. To znamená, že po šesti až osmi letech bude muset být zahájena masivní modernizace naší armády podle priorit, které budou známy v té době, a podle stavu Aliance, který bude znám v té době. A právě v té chvíli, kdy bude muset být zahájena tato masivní modernizace, tato finančně nesmírně náročná modernizace, jako sekera dopadne splátka za nákup nových nadzvukových letounů.
Čísla, která zde uvádím z hlediska proporce personálních výdajů, nejsou čísla, která bych si vymyslel. Nejsou to čísla, která bych si vycucal z prstu, jsou to reálná čísla, vycházející ze zkušenosti zemí v Severoatlantické alianci, které přecházely k plně profesionální armádě. Právě v lednu publikovaná oficiální data Severoatlantické aliance ukazují, že personální výdaje v armádě státu stejně velikého, jako jsme my, jako je třeba Belgie nebo Portugalsko, tedy států, které mají zhruba 10 milionů obyvatel a vybudovaly plně profesionální ozbrojené síly, dosahují 67 % v případě Belgie a 81 % v případě Portugalska. Na investice tyto dvě země mohou dávat v případě Belgie pouhých 8,5 % všech výdajů na obranu a v případě Portugalska dokonce jenom 7 % všech výdajů na obranu. Tady nemluvím o žádné hypotetické situaci, o žádné teorii, ale o realitě dvou aliančních zemí naší velikosti, které se rozhodly jít cestou k plně profesionální armádě.
Dámy a pánové, vím, že může zaznít námitka, že zrovna tyto dvě reformy nejsou považovány za úspěšné a že jsou spíše varovným mementem, jak se reforma nemá dělat. Ale opravdu jsme všichni tak nadutí, tak namyšlení a tak sebevědomí, že automaticky předpokládáme, že to provedeme lépe a výrazně lépe než Portugalci a Belgičané? Nejsme ochotni si aspoň připustit, že synergický souběh personálních výdajů v následujících letech opravdu může přesáhnout 60 %, nebo dokonce dosáhnout 70 %? Já se domnívám, že tato věc je naprosto jasná.
Musím říci, že i například v případě tak velké země a tak kvalitní armády, jako je Francie, i tam personální výdaje v roce 2001 podle nejnovějších oficiálních údajů Severoatlantické aliance dosahují 60 % všech výdajů na obranu.
***