(10.50 hodin)
(pokračuje Matějů)
Na několika místech důvodové zprávy, v desítkách článků, které jsem na toto téma napsal, bylo řečeno, napsáno a zdůvodněno, že toto není a nemůže být hlavní cíl. Hlavní cíl zde několikrát velice trefně popsal pan kolega Pleva. Zavedení školného, půjček a sociálních dávek studentů je systém, který má racionalizovat rozhodování těch, kteří studovat chtějí, v tom smyslu, co studovat, jak dlouho studovat a také jak rychle studovat.
Ale chtěl bych se vrátit ještě k jednomu podstatnému argumentu pana místopředsedy Rychetského, se kterým souhlasím. A to je argument, že vystudovat by měli mít možnost tak jako v minulosti členové jeho rodiny a on sám i ti, jejichž rodiče na to neměli ani korunu. Budete se možná divit, ale zákon, který předkládám, jde přesně tím směrem. Dám vám jeden velmi jednoduchý příklad. Víte, kolik studentů na jedné z nejdražších amerických univerzit, na Harvardově univerzitě, studuje zcela stoprocentně na náklady této univerzity? A to jsou ti chudí, kteří by si nemohli dovolit studovat ani na státní univerzitě. Ale protože Harvardova univerzita velmi dobře ví, že na trhu práce se bude později pyšnit těmi nejlepšími, nejúspěšnějšími a nejdravějšími, logicky zaplatí celé studium těm, kteří takovou reklamu nakonec zaručí, ať jsou chudí, nebo bohatí. Princip je založen na tom, že ti, co jsou bohatí, si to prostě zaplatí, ti co jsou na tom středně, se nebojí půjčit, protože se rizika neobávají, ti nejchudší to dostanou zaplacené celé. Systém, který se snažím zavést, samozřejmě nemůže první rok zavedení tohoto systému udělat přesně toto a na sto procent. Ale zahajuje cestu k tomuto systému.
Tolik k tomu, co řekl pan místopředseda vlády Rychetský, protože musím znovu konstatovat - jeho vystoupení mě potěšilo, ačkoliv se ztotožňuje s těmi, kteří dávají návrh na zamítnutí. Je v tom jistá nesrovnalost, ale budiž. Diskuse je pro mě někdy důležitější než finální hlasování.
K tomu, co řekla paní poslankyně Emmerová. Ve svém vystoupení velmi často argumentovala frustrací. Frustrací těch, kteří skončí studium na vysoké škole a musejí splácet. Prostřednictvím předsedajícího bych se chtěl zeptat, co je podle paní kolegyně Emmerové větší frustrace. Vědět, že studovat chci, vědět, že na to mám, tj. udělal jsem přijímací zkoušky, a přitom dostanu dopis, který mi lakonicky sděluje: sorry, my na vás nemáme peníze. To je frustrace na celý život, to je frustrace, která vyplývá z toho, že nemohu být ve svém životě úspěšný, ačkoliv bych mohl. Frustrace vyplývající z toho, že jsem se zadlužil, získal jsem kapitál, který na trhu práce vede k vysokému příjmu, je podle mého soudu nesrovnatelná s frustrací, že jsem prostě nedostal šanci.
Vy všichni velmi dobře víte, že v této zemi 50 tisíc mladých lidí ročně nedostane tuto šanci jenom proto, že vysoké školy na to prostě nemají peníze. To je podle mého soudu katastrofální frustrace a na celý život.
Teď bych se chtěl vyjádřit k tomu, co říkal pan kolega Bartoš. Začnu obecnou poznámkou. Řekl bych, že ačkoliv se mnou v mnoha bodech nesouhlasil, předvedl to, v čem podle mého soudu spočívá smysl kritiky na parlamentní půdě. Buďto souhlasím, nebo nesouhlasím, anebo souhlasím a mám základní věcně podložené výhrady, ty přednesu a mohu zahájit vyjednávání o tom, jak má vypadat výsledná podoba zákona. Myslím si, že s panem poslancem Bartošem v řadě bodů nesouhlasím, ale jsem ochoten na půdě výboru ho přesvědčit, nebo se nechat přesvědčit. V tom spočívá smysl parlamentní práce.
Chtěl bych mu jenom říci, že dotace soukromým školám je řešením problému, o kterém mluvil jeho stranický kolega. Mladí v naší zemi jsou postaveni před velmi složitou situaci. Jsou odmítnuti veřejnou vysokou školou, kde se neplatí tzv. nic, druhá možnost je zaplať si to celé. Nic mezi tím. Jenomže studium na soukromé vysoké škole dnes přijde od padesáti do osmdesáti tisíc.
Nebudu trvat na tom, kdyby se zákon náhodou dostal do druhého čtení, že nutně musíme soukromým vysokým školám dávat velké dotace. Princip spočívá v tom, aby volba nebyla tak fatální. Aby buďto nic, nebo osmdesát tisíc. Kdybychom poslali spolu se studentem na soukromou vysokou školu onen směšný průměrný normativ 14 - 15 tisíc, mám pocit, že bychom jim trochu pomohli. Ale nechci jít do detailu, je málo času.
Za velmi podstatnou považuji připomínku pana poslance Plevy, který se zeptal, co jsme za čtyři roky v této sněmovně, kdy vládne vláda, která si dala jako hlavní prioritu vzdělání, vzdělání, vzdělání, udělali pro to, aby přijímací zkoušky na vysoké školy nebyly loterií. Kdo si přečetl důvodovou zprávu, velmi dobře ví, že minimálně polovina z těch, kteří prokázali studijní předpoklady lepší než ti, co byli přijati, dnes přijímáni nejsou. To je diskriminace, která je v rozporu s ústavou.
Známý expert KDU-ČSL pan poslanec Kalousek mi položil velmi záludnou otázku. Doufám, že tady je. Jako obvykle není. Zda míra přerozdělování se zvýší, nebo sníží.
Vidím dva různé modely přerozdělování. Jeden, který realizuje tato vláda. Bereme všem a dáváme všem. Já se ptám, k čemu toto přerozdělování vede. Je to trvale neefektivní způsob přerozdělování. Pokud tedy pan poslanec Kalousek má pocit, že v systému, který navrhuji, se zvětšuje přerozdělování mezi těmi, kteří si studium mohou zaplatit, směrem k těm, kteří si to nemohou dovolit ani za současných podmínek, když to trochu přeženu, tak má pravdu. Je to přerozdělování, které se odehrává uvnitř jednoho malého segmentu. Jeho cílem je přesně to, o čem zde mluvil místopředseda vlády Rychetský - umožnit studium i těm, kteří ani dnes o tom nemohou ani snít. To nejde jinak než jistým přerozdělováním.
Teď se vrátím k tomu, co bylo řečeno včera. Velmi stručně. Paní místopředsedkyni Buzkovou, kterou nevidím, nicméně doufám, že si to alespoň přečte ve stenozáznamu, překvapilo, že spojuji projednávání tohoto zákona s vyrovnáváním se s minulostí. Doslova řekla: Pan poslanec Matějů ve svém úvodním slově spojil - přiznám se, pro mne poněkud překvapivě - tento návrh zákona s vyrovnáním s minulostí. Musím říci, že mě zase překvapilo, s jakou vehemencí se nám tady minulost vrátila i v této debatě.
Ministr Zeman jako vrchol demagogie - tedy samozřejmě mé demagogie - připomněl výrok, že jsme až za Nepálem v počtu vysokoškolských studentů. Já nebudu celou pasáž citovat. Ale pan ministr Zeman zapomněl dodat jednu velmi podstatnou věc: že tento vskutku legendární výrok patří Miloši Zemanovi. Asi totiž pan ministr školství neví, že tento výrok vyšel v srpnu 1989 v Technickém magazínu s podpisem Miloš Zeman, že s tímto výrokem sklidil Miloš Zeman ohromný úspěch na Letenské pláni v roce 1989. (Potlesk.)
***