(10.50 hodin)
(pokračuje Tlustý)
Které to byly nápady? První byl nápad, který se jmenoval Sociální pojišťovna. Pro ty, kterým to zní nesrozumitelně - nový dům, noví úředníci, jednosměrně napojená instituce, napojená na státní rozpočet fungující podle principu, když má peněz nadbytek, dělá někomu radost, když jich má málo, platí to daňoví poplatníci. To naštěstí neprošlo a důvod je zřejmý - nic to na podstatě věci nemění.
Druhý nápad byl nápad, který se jmenoval zaměstnanecké důchodové fondy. Poslaneckou sněmovnu vedla nejenom prozřetelnost, ale i známé téma podobného obsahu, jako je nápad zaměstnanecké důchodové fondy, a to je osud kampeliček. Tisíce svépomocných důchodových fondů provozovaných jednotlivými podniky by totiž - kdyby snad náhodou je tato sněmovna schválila - určitě dopadly stejně, jako dopadly kampeličky.
Nyní je asi vhodné se zmínit o tom, o co vlastně jde a v čem je problém. Celý problém začíná velmi pěkně. Výsledkem úspěšného rozvoje české společnosti od roku 1990 do dneška je jeden zřetelný pozitivní efekt - prodloužil se věk života občanů této země. Prodloužil se o několik let. Ti z vás, kteří chápou, že důchody důchodcům platí ti, co pracují, z tohoto radostného výsledku umějí odvodit onen problém. Přibývá těch, co důchody berou, ubývá těch, kteří na ně platí. A to je ona nerovnováha, ke které ale ihned považuji za potřebné dodat: nerovnováha pozvolna se prohlubující, která v žádné případě neohrožuje dnešní důchodce. A všichni z vás, kteří se snažíte je vyděsit, neděláte nic jiného, než prosazujete vlastní politické zájmy, protože dnešním důchodcům v této prohlubující se nerovnováze nehrozí nic. Ale stejně tak je potřeba dodat, že jde o ty, kteří dnes platí, kteří dnes přispívají na důchody - jde o to, aby tito věděli, že za deset, dvacet nebo třicet let budou oni těmi, kteří budou čekat na své důchody, a ten systém již dnes musí být přizpůsoben na vývoj, kterým procházíme.
To je korektní popis problému. Dnes žádná katastrofa nehrozí. Nestane-li se nic, nerovnováha tohoto systému v příštích deseti, dvaceti a třiceti letech se bude prohlubovat. Proto je absolutně nepřijatelné, a to tady řekl pan předseda sněmovny, aby dnes byl na jedné straně tento problém záměrně hysterizován - bych použil slovo - na druhé straně odkládán do nekonečna. Nelze ho odkládat. Chceme-li se podívat do očí těm, kteří do penze půjdou za oněch deset, dvacet nebo třicet let, musíme jim umět odpovědět, co jim nabízíme, aby i pro ně platila ta věta, že se o svůj důchod, o své stáří nemusí obávat.
A teď už jsem u toho, jak toho dosáhnout. Samozřejmě že tady v politické Poslanecké sněmovně je tendence líčit problém černobíle, říkat, že buď důchodový systém bude solidární, pak nebude mít žádnou zásluhovost, nebo bude zásluhový, a pak bude nesolidární. To je manipulace a nepravda. Každý důchodový systém je kombinací solidarity a zásluhovosti. Na jedné straně musí takový systém zajistit, aby existenci ve stáří měli zajištěnu i ti, kteří během svého života přispívají do tohoto důchodového systému relativně málo prostě proto, že jejich příjmy byly nízké, to je jeden pohled. Na druhé straně ti, kteří přispívali hodně, musí mít jistotu, že část toho, v jaké míře se podíleli na důchodovém systému, se také promítne do výše jejich důchodu. A teď jde o to, jak to zařídit, jak zkombinovat povinné důchodové pojištění s dobrovolným, do jaké míry něco nařizovat, do jaké míry motivovat k tomu, aby výsledek byl pozitivní.
ODS navrhla korektní řešení. Navrhla, že v povinném plně solidárním systému průběžně financovaném musí být zajištěno to první, to je solidárnost, to, že každý v důchodu má zajištěnu existenci, a v té druhé složce podle výše svých příjmů aby se každý rozhodl, v jaké míře, navíc daňově stimulované míře, se připojistí a zajistí tu druhou složku, tzn. výši svých důchodových příjmů v závislosti na svých příjmech v době aktivního věku. Kdybych to řekl velmi jednoduše, problém solidarity versus zásluhovosti je v tom, do jaké míry závisí výše důchodů na výši starobního pojištění a do jaké míry závisí výše tohoto pojištění na výši příjmů.
Nebyl nám do dnešního dne vládou - a to je závěr této diskuse a v té zprávě by to mělo být řečeno - navržen žádný koncept, který ten problém řeší. Jenom je neustále odpoutávána pozornost. A z dnešního jednání by měly být velmi jednoduché závěry. Důchodovému systému České republiky dnes žádná katastrofa nehrozí. Nemá-li hrozit v budoucnosti, musí tady vládnout zodpovědná vláda, která bude přijímat korekce toho systému včas a nebude předstírat, že není třeba nic dělat, a nebude navrhovat nesmysly, které nic na věci nemění.
Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu).
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Hlásí se dále někdo do rozpravy? Pan poslanec Exner.
Poslanec Václav Exner: Paní místopředsedkyně, členové vlády, dámy a pánové. Shrňme vystoupení našich kolegů zprava. Co nabízejí těm, kteří dneska platí na solidární důchody, pro budoucnost? Těm, kteří mají střední a nižší příjmy, souhrnně do budoucnosti nabízejí cestu do chudoby. Říkají: Počet starých osob v naší společnosti relativně roste. Máme-li platit to, co platíme, bude se to muset rozdělit mezi více lidí. Proto si musí někteří ještě připlatit něco mimo. Ti, co nemají, aby si připlatili mimo, protože mají příjmy takové, které jim to neumožní nebo které jim neumožní tolik, aby v budoucnosti z toho mohli žít, si tedy připlácet nebudou, ale pro ně to tedy plyne zcela jednoznačně, že až se ta solidární část bude rozdělovat mezi více lidí, tak tedy dostanou míň. Budou chudší relativně, než dneska důchodci jsou.
Pan poslanec Štrait už tady hovořil o potřebě vybilancovat tuto záležitost. Budeme-li , vážení kolegové, například v poloze rodiny, do které se narodilo nové dítě, potom - protože společnost nepřispívá na toto dítě takovým způsobem, jak si vydělává průměrný její člen - bude ta rodina muset přerozdělit své příjmy, které dává na základní potřeby této rodiny, především obživu, ošacení atd. To znamená, že procento peněz, které se budou z příjmů, které se zatím do té doby, než dítě začne vydělávat, nezmění, se bude muset v této rodině přerozdělit a dávat na tyto základní potřeby rodiny relativně více než dosud. A to je možné dvěma způsoby. Tím základním způsobem je to, že rodina nebude moci dávat tolik průměrně na spotřebu, na základní potřeby pro ostatní své členy, a druhá možnost je, že společnost pomůže tuto situaci vyřešit tak, aby aspoň částečně došlo k podpoře žádoucího vývoje.
***