(10.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Emigrační vlna přišla přes Jugoslávii, Rumunsko a Polsko, ale také z Německa zpět do tehdejší Československé republiky, a to byli zastánci carské monarchie. Zde vytvořili určitou skupinu, která zde reálně žila, měla určitý vliv i své spolky na území tehdejší Československé republiky a vydávala se vždycky za emigraci antibolševického směru. Tato skupina byla dokonce protirepublikánská, ale takto nevystupovala ve svých materiálech, což je doloženo, a myslím, že kolega Janeček to zde poměrně slušně řekl, v tomto zkoumání, které probíhá na úrovni vědeckých ústavů.
Druhá emigrace byla typická antibolševická, protože přišla po Velké říjnové socialistické revoluci. Tato skupina nebyla nijak malá a nezastavila se v naší republice, resp. část se zde zastavila a část se k ní přidala v roce 1933 příchodem z Německa, protože měla obavu z vývoje v Německu. Tato skupina se zde ubytovala, resp. začala zde žít.
Mezi emigranty vzniklo mnoho politických sporů, zejména mezi ruskou a ukrajinskou emigrací, což se projevilo i na konci války, a můžeme to připomínat i z pohledu např. některých pseudovědeckých názorů na účast vlasovců v českém národním povstání. Je ovšem také třeba říci, že někteří emigranti sloužili právě kvůli cestě, kterou prošli, v německé nacistické rozvědce - byli sem vysláni - a někteří v maďarské rozvědce a v tehdejší NKVD, protože i takovou emigraci sem tehdejší sovětský stát vyslal. To je realita. Mnozí z nich vytvářeli polovojenské organizace, které byly určeny k podpoře antidemokratických směrů, ať jde o určité projevy monarchismu, resp. příklonu k carismu a boji proti tehdejší sovětské moci.
Samozřejmě to může být posuzováno různým způsobem a já bych chtěl jen připomenout, abych nezdržoval jednání sněmovny, práci paní profesorky Věry Olivové o sovětsko-československých vztazích v letech 1918 až 1922. Ty přesně informují, řekl bych politicky neutrálně, o složení a aktivitách emigrantů v tehdejším Československu.
Připomínám, že v tehdejší první Československé republice bylo vydáno mimo státní rozpočet na emigraci 300 milionů tehdejších československých korun. Takže ze státního rozpočtu tehdejší první republiky se vydávalo na podporu emigrantů více než na podporu nezaměstnanosti. Ale to je vedlejší záležitost.
V Praze přitom působily dvě univerzity, ruská i ukrajinská, a v Moravské Třebové bylo např. ruské gymnázium. Po okupaci Československa Německem v roce 1939, tedy nikoliv jen za druhé republiky, část těchto ruských emigrantů sloužila okupační moci. A to je důvod, pro který si myslím, že je třeba se tím dále zabývat. Emigrace se většinou hlásila k jiným hodnotám, než které vyznával tehdejší první československý stát.
Nerad bych o tom dál vedl polemiku, ale je otázka, zdali ti, kteří se hlásí k odškodnění - rád bych tomu nějakým způsobem zabránil, novým projednáním ve výborech, protože to, co projednal zahraniční výbor - a nedivím se, že to trvalo dlouho, protože je to složitý problém - ještě nedává záruku, že nebudou vyplaceni ti, kteří spolupracovali s těmi zmíněnými třemi zpravodajskými službami.
Nezpochybňuji, že ten, kdo pracoval např. s československou rozvědkou, by měl být odškodněn, nic proti tomu nemám, protože považujeme první republiku za demokratický stát, a bylo by dobré, kdybychom českého občana, který pracoval např. i pro československou zpravodajskou službu v době první republiky, měl by mít nárok na takové odškodnění. Problémem ovšem je, zdali na takové odškodnění má mít nárok ten, kdo sloužil německé zpravodajské službě, sovětské zpravodajské službě a maďarské zpravodajské službě. To si myslím, že by nebylo vhodné, že by to dokonce bylo proti zájmu státu a docela by to popíralo smysl tohoto zákona.
V této chvíli nenavrhuji zamítnutí. Myslím, že se na tom už dost odpracovalo a nebylo by to ode mne ani korektní, ale považuji za potřebné, aby tato otázka byla zcela jednoznačně zodpovězena, a proto navrhuji, aby Poslanecká sněmovna po obecné rozpravě vrátila tento návrh výborům k novému projednání. Říkám to proto, že neumím pozitivně formulovat v podrobné rozpravě - a nechci do toho mluvit ani navrhovatelům - celý rozsah odškodnění, resp. neodškodnění těm třem skupinám osob odvlečených do bývalého Sovětského svazu.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Pan kolega Janeček a po něm pan poslanec Zahradil.
Poslanec Josef Janeček: Děkuji za vystoupení kolegy Filipa, protože otevírá jeden velký problém, a to, jak bychom se měli k těmto návrhům stavět. Tato diskuse už zde proběhla, když jsme diskutovali o tom, jakým způsobem odškodňovat odbojáře, i když někteří z nich v podstatě opět ve službách KGB likvidovali i odbojáře, o kterých se domnívali, že by mohli být překážkou budoucímu komunistickému režimu.
Nakonec se sněmovna dohodla na tom, že se nebudeme zabývat tím, zdali někdo páchal hrdelní zločiny - dnes mediálně citovaný případ váš - ale řekneme, že kdo byl odbojářem, má nárok na nějakou řádově několikasettisícovou odměnu. A nebudeme to vztahovat na nic podstatného. Měl jsem o tom pochybnosti, ale přijal jsem tuto argumentaci. Domnívám se, že i zde je ta poloha v tom, že někdo učinil něco špatného, nechť je za to potrestán. Taková je právní představa, kterou mám. Jestliže tehdy sloužil pro nějaké zpravodajské služby, nechť je za to potrestán. Upozornil bych také, že v tehdejší době existovaly mimořádné soudy. To byly soudy, které řádově v hodinách vynášely tresty smrti pro lidi, kteří se jenom ochomýtli o nějakou německou nebo protičeskoslovenskou organizaci, a zcela jistě byli odsouzeni i ti, kteří se možná třeba neochomýtli, ale byli považováni za příštího potenciálního nepřítele. Proto po čase byly tyto soudy znovu obnoveny.
Pan Grebeníček se tomu směje, možná, že o tom ví hodně.
To je důvod, proč jsme přistoupili k této konstrukci s tím, že tady by byla jiná situace, kdyby československý stát vydal tyto občany Sovětskému svazu, jako že se provinili - tak se to děje v právním státě. Tady ten občan byl proti své vůli odvlečen a jeho stát nekonal tu povinnost, kterou měl konat. Čili to je ta konstrukce a já se domnívám, že my bychom neměli říci, že odvlečení je pro nás přijatelný způsob nějakého potrestání.
***