(15.50 hodin)
(pokračuje Filip)
A právě na tom stojí mandát takových rozhodování, rozhodování o ústavě, rozhodování o vyhlášení válečného stavu, případně o vyslání vojsk nebo přijetí vojsk na naše území a volba prezidenta. Tyto dvě skupiny volitelů totiž stojí na principu, že jedna komora Parlamentu je volena v přímých volbách principem poměrného zastoupení na základě kandidátních listin a druhá skupina volitelů má jiný mandát, protože jde prostě o 81 jednomandátových volebních obvodů volených většinovým způsobem. Tam senátor zvolený za určitou politickou stranu nebo bez příslušnosti k politické straně skutečně zastupuje celý senátní obvod bez ohledu na to, jestli byl tím konkrétním občanem volen, nebo nikoliv. A to je určité vyvážení oné role Senátu. Senát se nemůže stát druhou zákonodárnou komorou, postavení Senátu v české ústavě je zcela jiné, má větší kontrolní funkci, má kontrolní funkci v rámci legislativního procesu, má kontrolní funkci v procesu voleb a má svým způsobem i funkci zjišťování určitých politických priorit v rámci orientace české vnitřní a zahraniční politiky. Tuto funkci nakonec Senát s výhradami plní.
Pokud bychom přistoupili na přímou volbu prezidenta, museli bychom v každém případě přepracovat ono ústavní postavení Senátu, a to právě kvůli třem zvláštním případům, které garantují rozdělení jednotlivých mocí ve státě a jejich vzájemnou kontrolu. Protože vazba volby prezidenta a způsob této volby má nesmírný význam na to, v jakém postavení bude Senát. Pokud je úmyslem předkladatelů skutečně změnit a snížit - podotýkám snížit - postavení Senátu v našem ústavním systému, tak bych předpokládal, že zároveň s touto novelou bude následovat i novela ústavy týkající se postavení Senátu. Ta by musela být zcela odlišná od toho, co navrhl Senát v Poslanecké sněmovně a k čemu se vyjadřovala na posledním jednání vláda České republiky.
Pokud to někdo nechápe, nechápe podle mého soudu ani český ústavní systém. Nemyslím si, že je potřeba tady vést jakýsi seminář, ale musel jsem připomenout tyto základní principy výstavby české ústavy, abych se mohl vyjádřit k tomu, co je navrženo. Protože v jediném má pan předkladatel Cyril Svoboda a ostatní pravdu, že způsob volby nemá nic do činění s pravomocemi prezidenta republiky. Ty na sebe nijak nevážou, ale způsob volby má vždycky vliv na to, jaké je postavení zákonodárného sboru resp. jeho jednotlivých komor, jaké je postavení Ústavního soudu a případně vlády. Znamená to změnu v postavení čtyř nejvýše postavených ústavních činitelů českého státu. A to řeší navrhovatelé nikoliv nekomplexně, ale prostě špatně. Zavlečení Ústavního soudu do systému rozhodování politických reprezentací, to znamená Poslanecké sněmovny a Senátu, je podle mého soudu přímo kontradiktorní, neodpovídá ani české ústavní tradici, natož aby odpovídalo současnému znění Ústavy České republiky.
Nezbývá mi nic jiného, než navrhnout zamítnutí tohoto návrhu v prvním čtení.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Pan poslanec Payne. Táži se, kdo je další připravený vystoupit. Nemám žádnou písemnou přihlášku.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, jistě by bylo možné se tímto návrhem vážně zabývat a dopracovat jej ve smyslu toho, jak tady navrhoval pan předřečník. Nicméně mi dovolte, abych se zastavil stručně u odůvodnění, které jsme zde slyšeli od předkladatele.
Hlavním důvodem má být to, aby prezident byl prezidentem všech. Já bych na toto odůvodnění, které zde zaznělo, se rád zeptal: Zákony, které schvaluje Poslanecká sněmovna a Senát, to nejsou zákony všech? Ty platí jenom pro poslance, nebo platí pro všechny? Rozhodnutí učiněná zákonodárným sborem jsou závazná pro všechny, nebo jenom pro někoho? A prezident zvolený zákonodárným sborem je prezidentem všech, nebo jenom někoho? Já tomu nerozumím. Buď platí jedna logika, nebo druhá. Jestli zákonodárný sbor může rozhodnout ve jménu všech voličů, tak pak může rozhodnout i v takovéto věci. Tento argument má logickou chybu. Bezesporu je to alternativa, o které lze uvažovat, ale odůvodnění není pravdivé.
Za druhé. Bylo řečeno, že cílem této navrhované novelizace je, aby se všichni občané mohli s prezidentem identifikovat. A bylo řečeno, že přímá volba povede k lepší identifikaci s prezidentem. Já si nejsem zcela jist, že tento předpoklad je pravdivý. Podobné argumenty jsme slyšeli, když vznikal Senát, že přímá volba senátorů povede k tomu, že občané budou se svým senátorem více identifikováni. Možná to tak je, ale podíváme-li se na to, jakou autoritu má Senát v české veřejnosti, zdá se, že autorita je nevalná a že neexistuje přímá vazba mezi způsobem volby a identifikací občanů s některou ústavní institucí. To znamená, to je druhá logická chyba, která zazněla v odůvodnění, které jsme zde slyšeli.
Třetí poznámka. Ve své podstatě vůbec volba hlavy státu zřejmě nesouvisí s tím, nakolik se občané s hlavou státu identifikují. Uvedl bych celou řadu evropských monarchií, ve kterých - možná s výjimkou Británie v poslední době, kde labouristická vláda hlavu státu velmi kritizuje a snaží se i změnit postavení horní komory v britském systému, ale v řadě zemí právě díky tomu, že mají hlavu státu, která podléhá dědičné sukcesi, kde není žádná volba, tak je překvapivé, že právě v těchto státech jsou občané s hlavou státu daleko více identifikováni než s hlavami států volenými.
Bylo mi řečeno, že je to moderní trend. Přiznám se, že nemám připraveny přesné statistiky, já si je vyhledám, ale mám pocit, že kdybychom vzali za vzorek řekněme 20. století, tak si nejsem jist, zda by se statisticky ukázalo, že to je pravda. Protože ve 20. století se řada států buď vrátila k monarchii, nebo nastolila monarchii včetně třeba Norska, které se počátkem 20. století oddělilo od Švédska, zvolilo si krále a od té doby má dědičného krále. Kdybychom udělali statistiku, tak bychom pravděpodobně zjistili, že monarchie jsou nejmodernějším trendem v ústavním právu. A dokonce v posledním desetiletí celá řada postkomunistických zemí právě proto, že chtějí stabilizovat svoji demokracii, uvažuje o návratu k monarchii a odstoupení od volené hlavy státu. Takže o tvrzení, že to je moderní trend v ústavním právu, mám vážné pochybnosti. Přinejmenším lze uvést celou řadu, a já myslím, že by to bylo něco ke dvěma desítkám států, kde toto pravidlo neplatí.
Na první pohled může návrh, který zde právě diskutujeme, vypadat chvályhodně. Zdá se, že předkladatelé mají starost o to, jak funguje náš ústavní systém. Na druhou stranu je to návrh, který nebyl diskutován v nějakém širokém kvoru, a já se teď pokusím citovat kritiku, která zaznívala ze strany čtyřkoalice vůči návrhu změny ústavy, který byl diskutován řekněme před dvěma lety. Čtyřkoalice tehdy říkala: Je nepřípustné, aby jedna strana nebo dvě strany předkládaly svůj vlastní návrh změny ústavy, když to nebylo předjednáno v nějaké ústavní komisi, když to neprošlo širokou veřejnou debatou, a o takovémto návrhu se vůbec nebudeme bavit. To byla kritika, kterou čtyřkoalice tehdy vznášela na společný návrh změny ústavy, který předkládala sociální demokracie a ODS. Je překvapivé, že teď čtyřkoalice postupuje způsobem, který tehdy kritizovala. Dobrá, možná že to je jenom technická náhoda, možná že shodou okolností čtyřkoalice zapomněla na to, co říkala před dvěma lety, ale já se musím zeptat. Jestli ten návrh je tak chvályhodný, jak se snaží tvářit, pak by měl adresovat hlavní problémy našeho ústavního systému. To je přece nejlepší kritérium. Jestli předkladatelé to myslí tak vážně s fungováním naší ústavnosti, pak by stálo za to, položit si otázku, kde jsou hlavní problémy naší ústavy. A tam já mám pocit, že je zcela zřetelně vidět, že návrh je čistě stranickým návrhem, že nesleduje dobro českého státu.
Zkusme si položit otázku například fungování vlády.
***