(16.30 hodin)
(pokračuje Payne)
Jestli chce církev dělat byznys, ať se zaregistruje podle podnikatelských zákonů. Pak může provozovat takový subjekt hotely, přepravní služby, cokoliv. Jestli chce poskytovat duchovní služby, jestli chce od státu zvláštní výhody pro svou činnost, protože se domnívá, že je to činnost, která podporuje kulturní tradice tohoto státu, a že je vstřícná vůči tomuto státu, pak se musí vzdát veškeré podnikatelské činnosti.
To bylo téma číslo jedna české reformace - církev má být chudá. Jeden z pražských artikulů říkal, že církev nemá mít žádné vlastnictví. Chce-li církev podnikat, ať to dělá regulérně podle podnikatelských pravidel jako každý jiný podnikatelský subjekt. Chce-li církev provozovat duchovní službu a chce-li pro tuto službu zvláštní výjimky - a těch výjimek je velké množství, které tento zákon navrhuje církvi poskytnout - pak ať se vzdá podnikatelských záměrů.
Celý problém není o tom, zda církve mají nebo nemají náboženskou svobodu. Ten problém je o tom, zda církev smí provozovat právnické osoby, které jsou napůl podnikatelským subjektem, mají všechny možné výhody podnikatelů, na druhé straně jsou napůl církevním subjektem a mají všechny možné výhody církve. A to je myslím si zakázáno. A i církev by měla vědět, že tady platí ano, ano, ne, ne. Že by církev sama se měla zařadit tam, kam patří, a neměla by si hrát na podnikatele.
Ve své podstatě problém církevních osob obsahuje zvláštní aspekt. Za socialismu to tak bylo, že nebylo možné podnikat - a vlastně podnikal každý. Ve své podstatě pokus obhájit existenci pseudoprávnických osob, které nenesou odpovědnost samy za sebe, protože jsou součástí jakéhosi vyššího celku a nejsou fakticky podle římského práva právnickou osobou, ale zároveň požívají výhod, jiné právnické výhody, to je právě socialistické pojetí vztahů mezi dvěma subjekty. A v tomto smyslu ten, kdo se snaží obhájit právnické církevní osoby tohoto druhu, které ve skutečnosti nejsou právnickou osobou, obhajuje socialismus.
Na druhé se straně musím přiznat, že nesouhlasím s kolegou předřečníkem poslancem Plevou, který říkal, že zákon je dobrý. Nemyslím si, že je dobrý, má celou řadu závad. Zákon je ve své podstatě totalitní, protože zakazuje malým církvím existenci. Říká, že pro to, aby někdo mohl vyznávat svoji víru, musí mít nějaký minimální počet věřících. To přece není pravda. I Ježíš říkal, že kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, on je s nimi. Jestli se sejdou někde tři věřící a jestli někde existuje deset tisíc katolíků, ti tři věřící mohou mít pravdu a těch deset tisíc katolíků se může mýlit. Taková je realita, tak to chodí v duchovním světě. Nikdo nemá patent na rozum, nikdo nemá patent na pravdu.
Nejsmutnější je, že církev, která v tomto směru podporuje vlastně socialistické pojetí zákona, prosazuje totalitní prvky, aby znemožnila konkurenčním, možná začínajícím, možná slabým malým církvím, aby deklarovaly svoji víru, dokud neseženou tisíce podpisů. V této věci církev, která tyto principy obhajuje, se zároveň chová i jako politický subjekt.
Teď musím poukázat na skutečnost, která se v nedávné době odehrála, kdy oficiální profesionální představitel jedné z našich registrovaných církví intervenuje do politického soupeření. Mám za to, že zákon o politických stranách říká, že do politických věcí mohou zasahovat výhradně politické strany. Výhradně. Proto mají politické strany na rozdíl od církví ne úlevy, ale zpřísněný režim. Jestli církev chce dělat politiku, bude muset podávat přiznání svých darů. Každá sbírka bude podléhat evidenci s rodnými čísly - kdo dal padesátikorunu na církevní účely. Tak jako je tomu v politických stranách. Církev nesmí ani podnikat, ani dělat politiku. Tak je to podle našich zákonů, tak to má zůstat.
Chápu, že se některým církvím nelíbí takovéto pojetí. Ale to je demokratické pojetí na rozdíl od toho, kdy bráníme status quo, který má daleko blíže k socialismu než k demokracii. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Paynovi. Hlásí se ještě pan poslanec Matulka a pan poslanec Svoboda.
Poslanec Dalibor Matulka: Myslel jsem si, že jsem ve svém úvodním slovu řekl úplně všechno, ale zprvu debata vypadala, že bude o jednom tématu. O charitách apod. Jsem rád, že vystoupil jak kolega Pleva, tak kolega Payne, kteří vlastně ve svých příspěvcích vysvětlili, že zákon má mnoho problémů. Konkrétně bych navázal na to, co zde před chvílí řekl kolega Payne. Ano, a to byla i moje argumentace ve vládní komisi, kde jsme poukazovali na systém dvojí registrace, který opravdu diskriminuje malé církve. To vůbec nesouvisí s charitami. Tam mám úplně opačný názor než kolegové ze strany lidové. Pro jejich pozměňovací návrhy jsem také nehlasoval. A není to jediný problém tohoto zákona. Každý na tento problém pohlížíme jinak.
Zákon je podle mne problematický opravdu z hlediska ústavního, z hlediska, které zde nakousl kolega Payne. Jen mě překvapuje, že ten vcelku logický závěr nedovedl také do logického konce - že by takový zákon neměl podpořit, protože tento zákon skutečně v rozporu s ústavností je. Ono totiž o co běží? Tam nepřiznáváme různou míru práv církvím, různým církvím, různým stupněm registrace. Vždyť ústavou garantované právo jednotlivce na svobodu náboženského přesvědčení a jeho projevu a církve jsou prostředkem projevu této náboženské svobody. Nikdo - ani pan ministr, ani nikdo z dalších zastánců tohoto zákona - mi nevysvětlil, jakým právem má příslušník desetičlenné konfese mít odepřeno právo na duchovní službu ve vězeňství či v armádě, jakým právem naopak příslušník desetitisícové církve toto právo má, jakým právem já jako bezvěrec, který jsem krytý stejně ústavně garantovaným právem na své bezvěrectví, toto právo také nemám mít. Jaká je tu podle tohoto zákona rovnost před občany?
Já jsem se znovu přihlásil jen proto, abych také upozornil na to, že tento zákon je skutečně problémový i z hlediska ústavního. Bude-li přijat, lze s úspěchem očekávat úspěšné stížnosti u Ústavního soudu, možná i u soudu štrasburského. Nedělejme si ostudu jako Česká republika, pokud to není nezbytně nutné. A teď ještě to nezbytně nutné není. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Pan poslanec Cyril Svoboda.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, mám pouze dvě poznámky. Za prvé se podle mne pan místopředseda Rychetský mýlí, protože přece z podstaty věci dávno běží, že my respektujeme vnitřní předpisy církví. Jako důkaz svého tvrzení tvrdím toto: Například všichni faráři, biskupové jsou ustavováni do funkcí podle vnitrocírkevních předpisů. Stát to respektuje, ba dokonce je za tyto funkce platí. Nemyslím si, že je správné, že stát platí duchovní osoby, ale respektuji vnitřní předpis jako pramen práva. To znamená, že takto to je. Navíc v této věci je i usnesení Nejvyššího soudu České republiky, že toto kanonické právo, resp. jiné předpisy jiných církví vnitřním předpisem jsou. Byl bych rád, kdybychom to viděli tak, jak to skutečně je. U nás neplatí modus vivendi nebo jiné předpisy, které jsme měli z dob první republiky.
Druhá věc, která mě zaráží, je to, co říká pan kolega Payne, že do politiky mají co mluvit pouze politické strany. To si myslím, že je výsostné právo všech občanů České republiky. Politické strany na to nemají patent.
Předseda PSP Václav Klaus: Dobře. Nevidím žádnou zdviženou ruku, z toho dedukuji, že můžeme uzavřít rozpravu. Končím rozpravu. Táži se, zda je zájem o závěrečné slovo. Nechce závěrečné slovo ani ten, ani ten.
Pan senátor Kroupa sice není ani zpravodaj, ani navrhovatel, takže nevím, jestli má nárok na závěrečné slovo. Ale já vám ho dám, pane senátore. Pane senátore, bude ale krátké.
***