(11.00 hodin)
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, já jsem si původně myslel, že vystupovat nebudu, ale po vystoupení pana poslance Fajmona musím, protože je potřeba občanům říci, proč selhává referendum na Slovensku. To není proto, že tam je, ale pro ten zákon, jak je napsán. Ústavní zákon říká, že výsledek referenda je ovlivněn tím, že musí pro něj hlasovat nadpoloviční většina oprávněných voličů, to znamená, že se musí získat nadpoloviční většina všech voličů, a ono vysoké kvorum je onou zábranou, která brání tomu, aby ta referenda měla žádaný výsledek.
Tento zákon to tak neříká. Říká, že návrh předložený v referendu je přijat, vyslovila-li se pro něj nadpoloviční většina zúčastněných občanů. To znamená, že kvorum výrazně klesá. Tento zákon umožňuje, aby referendum mělo závazný výsledek. Když už kritizujeme slovenskou úpravu, což si myslím, že je namístě, protože ta úprava není dobrá, tak je to v pořádku, ale není to důvodem pro to, aby tento zákon byl zamítnut.
Potom je také potřeba argumentovat jinými vyspělými demokratickými státy evropského kontinentu, kde všude referendum je. Jak tady bylo již několikrát řečeno, referenda se nekonají na běžícím pásu. Nestrašme se navzájem tím, že to bude stát hromadu peněz a že se bude dít jedno referendum za druhým. Já si myslím, že to do ústavního systému patří, ale chci říci tento argument o Slovensku, protože je třeba říkat věci úplně přesně.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Slovo má pan poslanec Grulich.
Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, dámy a pánové, pan poslanec Svoboda prohlásil, že k referendu a v debatě o tomto ústavním zákonu vystupuje stálá sestava. Já si dovolím trochu tuto stálou sestavu narušit. Zároveň mu chci poděkovat za jeho předchozí vystoupení, i když nedával pozor, protože mi ušetřil řadu vět a nám všem čas, protože jsem chtěl reagovat na vystoupení pana poslance Fajmona.
Není možné srovnávat věci, které jsou nesrovnatelné, a není možné zcela účelově a jednostranně vytahovat ze zkušeností jiného státu určité záležitosti a snažit se je aplikovat na naše poměry. To prostě nejde ani v daleko méně závažných a méně rozsáhlých záležitostech, než jsou tyto věci, které se týkají zákonodárství, politické situace, ekonomické situace a všeho ostatního, co určuje život a běh v jednotlivých státech.
(V sále je velký hluk.)
Já trochu počkám, až kolegové přede mnou ukončí svoji diskusi, abych je nerušil. Děkuji vám za pochopení.
Byla tady zmíněna ústavní komise, která vytvářela v létě a na podzim roku 1992 Ústavu České republiky, Pan poslanec Payne se zmínil o tom, že byl členem této komise. Je nás několik málo v této sněmovně, kteří jsme v té komisi pracovali a podíleli se na tvorbě dnešní Ústavy České republiky, jak byla na začátku roku 1993 přijata. V té době jako předseda klubu a zástupce tehdy poměrně malého šestnáctičlenného klubu tehdy ještě Československé strany sociálně demokratické jsem předložil návrh ústavy, kde variantně byly řešeny otázky volby prezidenta - buď parlamentní, nebo přímá - a otázky přímé demokracie. Zejména tam byly propracovány články o referendu. Přímá volba prezidenta byla odmítnuta, smetena ze stolu, a to i těmi stranami, které se dnes k ní hlásí a kladou si ji jako jeden ze stěžejních bodů svého volebního programu.
Referendum v těch diskusích bylo zužováno tak, až tam zůstala ona malá zmínka v článku 2 o přímé demokracii, s tím, že nám bylo slíbeno, že bude vypracován zvláštní ústavní zákon o referendu. A o ten zvláštní ústavní zákon o referendu vlastně se vede válka od té doby, co byla přijata ústava. Od tvorby ústavy je to v této době právě devět roků.
(Hluk v sále.)
Opět chvíli počkám, až si kolegové vyřeší své problémy. Děkuji. Chtěl bych říci, že jsem pozorně poslouchal, i když mluvil kolega Benda, i když mluvil kolega Svoboda, takže by mi to možná mohli oplatit.
To je tedy historie, jak se vyvíjela otázka přímé či nepřímé demokracie. Je evidentní, že je to zásadní otázka nikoliv věcná, ale otázka politická. Je škoda, že mnozí politikové z různých politických stran, kteří se tak rádi zaříkávají občanskou společností, mají tak vyhraněně negativní vztah k tomu, aby se občané kromě voleb mohli na řízení státu nějakým způsobem - i když velice zřídkavým a v rozhodujících a stěžejních otázkách - podílet.
Velmi často se argumentuje, že občan ve volbách dává mandát svým zástupcům, ať jsou to poslanci či senátoři, a ti jsou povinni tento mandát vykonávat. Je samozřejmé, že když občan hází volební lístek do urny, nemůže ani tušit, co všechno, jaké problémy v následujících čtyřech letech budou následovat. Netuší to on a netuší to ani ten volený zákonodárce, který z voleb jako úspěšný vyjde. A bylo by domýšlivostí předpokládat, že tento zákonodárce je oprávněn za občana veškeré tyto rozhodující a závažné otázky vyřešit, protože na to dostal mandát, a když dostal mandát, dostal i příslušný rozum. To bychom se vrátili asi k Marii Terezii, kdy platilo, že komu dal pánbůh úřad, tomu dal i rozum. Ono tomu tak bohužel není ani u úřadu, ani u úředníků, ale bohužel ani u poslanců a senátorů. Nebuďme domýšliví, buďme poněkud skromnější. Myslím si, že by to bylo vůči našim spoluobčanům na místě.
Staří řečtí filozofové kromě jiných velmi moudrých principů vyznávali i zásadu kalokagathie. Bývá překládána jako úměrnost, vyrovnanost a podobnými českými výrazy. Jestliže chceme, aby v tomto státě existovala určitá souhra, určitá vyrovnanost, aby naše demokracie nebyla jednostranná, je třeba, aby obsahovala přímé i nepřímé prvky. Jestliže budeme sveřepě bránit tomu, aby se občan mohl vyjádřit i jindy než ve volbách, budeme omezovat jeho zákonitá a přirozená práva, která k demokracii neodmyslitelně patří. To je, oč tu běží, řečeno slovy Shakespeara. Buď uznáváme občana jako suverénního a svéprávného člena této společnosti, a ne že ho máme za pitomce, jak prohlásil nějak v tomto smyslu poslanec Payne, nebo myslíme, že moudře jsme schopni vyřešit za něho, a on je pouze povinen a má možnost jednou za čtyři roky nás volit.
Předložený návrh ústavního zákona o referendu má všeho všudy osm krátkých článků. Ten osmý je půlřádkový, kde je řečeno, kdy a jak nabývá účinnosti, obsahově tedy sedm článků. Hovořit o těchto sedmi skromných článcích a zásadách přijetí zákona o referendu jako o slepenci čehosi, jako o pečeném dortu, a říkat podobné nesmysly, jaké jsme tady bohužel museli vyslechnout a ztrácet tím čas, je skutečně ukrádání času a je to ne nepochopení, ale je to výraz toho, že někdo nechce pochopit, co znamená referendum v tomto pojetí pro občany demokratického státu.
***