(9.10 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Podrobili jsme dále podrobnému studiu stenozáznamy z rozprav v prvním i druhém čtení a předložený návrh jsme se pokusili upravit tak, aby i pro ty poslance, kteří nepodpořili při minulém projednávání tento návrh, se stal přijatelným.
Chtěl bych si současně položit otázku, kde se opravdu bere ta nedůvěra v institut referenda, v institut, který je naprosto běžnou součástí ústavního pořádku všech zemí, všech demokratických zemí, a zdůrazňuji - bez rozdílu toho, zda mají formu vlády parlamentní zastupitelskou demokracii, nebo zda mají formu vlády prezidentskou. Dokonce se přiznávám, že mezi vyspělými zeměmi jsem nenašel jedinou, která by referendum neměla zakotveno ve svém ústavním systému. Navíc se referendum objevuje zejména v evropských zemích v několika různých podobách a já si dovolím z tohoto místa opět připomenout, že i první republika v ústavní listině z roku 1920 měla referendum zakotveno, i když nebylo nikdy použito. Měla ho zakotveno řekl bych v úsporné podobě, ve které je v některých parlamentních demokraciích pouze jako vyvažovací prvek fungující pouze v případě nouze, v případě konfliktu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, tzn. referendum, které umožňovalo vládě, aby, pokud předložila parlamentu návrh zákona a byl parlamentem odmítnut, ho ještě předložila všelidovému hlasování v referendu.
Ale ani takto úzkou podobu nepředkládáme my dnešním návrhem. Předložený návrh je podstatně omezenější, a to na to, že vylučuje, aby referendem se jakýmkoliv způsobem nahrazoval výkon zákonodárné moci.
Chtěl bych tedy zdůraznit, že si myslím, že Česká republika je už opravdu ve stadiu, kdy je nejvyšší čas, aby referendum přijala jako sice výjimečný, ale i přesto platný prvek svého právní pořádku, jako možnost, aby zásadní otázky zahraniční nebo vnitřní politiky, jejichž význam výrazně přesahuje jedno funkční období parlamentu nebo vlády, mohly být posouzeny i občany.
Když se podíváme po Evropě, vidíme zhruba tři typy všelidového hlasování, z nichž jeden je ten, který jsme se nikdy ani nepokoušeli navrhnout. Je to typ, který je ve Švýcarské konfederaci, který předpokládá, že velká část rozhodování, a to i v oblasti zákonodárné moci, je vykonávána přímo občany země v referendech.
Druhým typem referenda je referendum, které má sloužit jako prostředek zásadních změn ústavy. Prakticky když se podíváme do sousední Spolkové republiky Německo, do Itálie, do Francie, zjistíme, že změny ústavy tam nejsou možné, není-li konáno většinou následné referendum poté, co takovou změnu ústavy odhlasuje parlament. Mimochodem letos se konalo, jak víte, referendum ve Francii, ve kterém občané rozhodovali o zkrácení funkčního období prezidenta republiky ze sedmi na pět let, poté co toto zkrácení odhlasoval parlament Francouzské republiky, to je Národní shromáždění a Senát. Referenda se zúčastnilo cca 30 % francouzských občanů a výsledek referenda tedy tuto zásadní změnu ústavy Francouzské republiky potvrdil.
Ale ani tuto variantu referenda, ve kterém by občané měli možnost změnit ústavní pořádek České republiky, vláda s ohledem na většinový postoj projevený touto Poslaneckou sněmovnou při minulých jednáních nepředkládá. Předkládá verzi, která je tedy skutečně omezena pouze na dvě věci. První je obecné referendum o nějaké zásadní otázce vnitřní nebo zahraniční politiky státu a nepochybné je, že takovou otázkou může být např. přistoupení České republiky k takové mezinárodní organizaci nebo společenství, v jejímž rámci se část pravomocí, část ústavou svěřených pravomocí jednotlivým orgánům státní moci České republiky přenáší na společné nadnárodní nebo mezinárodní instituce nebo organizace.
Dalším výrazným prvkem, který přináší tento zákon, je reakce na novelu ústavy, kterou jste již přijali, kterou již schválil i Senát minulý nebo předminulý týden, kterou již podepsal před dvěma dny pan prezident, novelu, kterou jsme si zvykli nazývat euronovelou ústavy, a v této euronovele ústavy jste vyjádřili svou vůli, pokud se týče přistoupení k takové mezinárodní organizaci, explicitně ustanovením, které říká, že o přistoupení k takové mezinárodní organizaci se buďto bude rozhodovat v obou komorách parlamentu třípětinovou většinou, anebo, stanoví-li tak ústavní zákon, ve všeobecném referendu. Právě na toto ustanovení předložený návrh reaguje a v čl. 1 odst. 2 explicitně stanoví, že o přistoupení České republiky k Evropské unii lze rozhodnout jen referendem.
Máme tedy před sebou návrh, který jasně říká: negativní vymezení toho, co nemůže být předmětem referenda, a pozitivní vymezení toho, co buďto může, nebo co dokonce musí být předmětem referenda. Podle tohoto návrhu se musí konat referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii. Dále se podle tohoto návrhu může konat referendum, pokud většina některé z komor Parlamentu nebo vláda bude požadovat, aby občané zásadní otázku vnitřní nebo zahraniční politiky státu ve svém referendu posoudili.
Je zde ještě třetí varianta, to je možnost, aby o takové zásadní otázce v referendu se hlasovalo na základě všeobecné iniciativy, to znamená na základě petice podepsané nejméně 300 tisíci občany oprávněnými k hlasování v referendu.
Na základě těchto skutečností lze konat referendum tedy jen o zásadní otázce vnitřní nebo zahraniční politiky státu, avšak nikdy nesmí taková otázka směřovat ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených práv a svobod člověka a občana, k rozhodnutí, které by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, k rozhodnutí, které by znamenalo úpravu daňových nebo jiných platebních povinností tvořících příjmy veřejných rozpočtů, k ustanovování jednotlivých osob do funkcí a odvolávání z nich, k zásahu do výkonu moci soudní, anebo dokonce k nahrazení výkonné moci zákonodárnou.
***