(14.00 hodin)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Prosím poslankyni Boháčkovou jako zpravodajku výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a petičního výboru, aby nás informovala o jednání výboru. Též prosím informaci o jednání výboru, pokud možno ne přílišnou extenzi osobní.
Poslankyně Jarmila Boháčková: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, usnesení z 51. schůze dne 3. října 2001 k vládnímu návrhu zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně zákona číslo 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, tisk 837. Po odůvodnění zástupců ministerstva školství dr. Jana Ješetického a dr. Jiřího Pilaře, dr. Markéty Lesné a po zpravodajské zprávě poslankyně Jarmily Boháčkové a po rozpravě výbor pro sociální politiku a zdravotnictví doporučuje Poslanecké sněmovně, aby vyslovila souhlas s vládním návrhem zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních, tisk číslo 837. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji pěkně. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil - podotýkám, že mám dvě písemné přihlášky - pan poslanec Bartoš.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, ve svém vystoupení nebudu ani zdaleka tak konsensuální, jako byli mí tři předřečníci, neboť se domnívám, že navzdory prodloužené lhůtě projednávání předkládaného návrhu zákona je předložený návrh vládního zákona principiálně špatný. Ani řady odborných seminářů, z nichž některé byly pořádány za účasti předkladatelů, nerozptýlily obavy z nekoncepčnosti, institucionální účelovosti a nekompatibility s ostatními právně relevantními normami. Podobně ani složitá práce příslušného výboru a podvýboru na pozměňovacích návrzích nemohla eliminovat základní koncepční nedostatky původního návrhu. Přestože po všech těchto jednáních a pracích na dílčích úpravách doznal návrh zákona jistých pozitivních změn, zůstal i nadále návrhem, jehož přijetím bychom v oblasti péče o děti s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou dnešní problém nejenže nevyřešili -
Předseda PSP Václav Klaus: Pane poslanče, já poprosím pana poslance Vymětala, pana předsedu klubu Sobotku a další, aby skutečně šli konzultovat věci mimo tuto místnost, ale říkám to naprosto rezolutně, a nebudu pokračovat ve schůzi. Pane poslanče Vymětale prosím, abyste se odebral na své místo.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji. Obávám se že bychom nevyřešili dnešní problém, ale také bychom zadělali budoucnu na další problémy nové. Nic z toho, co bylo hlavním předmětem kritiky, se totiž nezlepšilo. Problém neřeší ani komplexní pozměňovací návrh, který přijal výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Vládní návrh zákona má od počátku několik zásadních systémových vad a domnívám se, že tyto vady jsou velmi obtížně odstranitelné.
První vada se týká problému postavení a funkcí zákona v kontextu celého našeho právního řádu. Především je zákon koncipován výlučně pro takzvaná školská zařízení, která mají být v rozhodující míře zřizována a řízena ministerstvem školství. Návrh jakoby nebere v potaz skutečnost, že podobná zařízení a s podobnými funkcemi existují již v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví. Na tato zařízení a děti v nich umístěné by se zákon nevztahoval? Anebo hodlá pan ministr Špidla a pan ministr Fišer pro funkčně analogická zařízení zřizovaná jejich resorty předkládat také speciální zákony? Jistým problémem je skutečnost, že v současné době již existuje zákon číslo 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, který řadu věcí již upravil. Sněmovní tisk, který dnes projednáváme, však jde ve svých některých ustanoveních dokonce proti této již existující právní normě.
Z obou uvedených důvodů, a abychom předešli možným kolizím, domnívám se, že by bylo mnohem vhodnější pokusit se právní vztahy v této oblasti upravit obecnou normou týkající se problematiky péče o děti s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, bez ohledu na druh zařízení, ve kterém se dítěti péče dostává, nebo na resort, v jehož působnosti je zařízení zřizováno. Cesta, kterou zvolila vláda, je nešťastná, neboť zbytečně komplikuje a znepřehledňuje náš právní systém vytvářením nadbytečných právních předpisů.
Problém číslo 2 je problém ekonomický. Návrh zákona bez koncepční logiky navrhuje umožnit provádění preventivně výchovné péče cestou školských zařízení. V již zmiňovaném zákonu o sociálně-právní ochraně děti však už je definována tato preventivně výchovná péče a jsou tam rovněž popsána zařízení, která jsou k tomuto účelu zřizována. Vládní návrh tuto skutečnost jako by nevnímal a v důsledku vytváří paralelní a funkčně analogický výchovně preventivní systém resortu školství.
Negativní ekonomické důsledky zmnožením mandatorních výdajů jsou naprosto nasnadě. Jediným možným vysvětlením může být úvaha vlády o přebytečných finančních prostředcích v resortu školství, kterými je rozumné zajišťovat to, co již je zajišťováno z jiných zdrojů. Nepřiměřeně a obtížně zdůvodnitelný tlak na rozpočet kapitoly číslo 333 budou vyvolávat i ta některá ustanovení v zákoně, týkající se například zřizování zařízení či způsobu organizace jejich chodu. Ta se do textu dostala v důsledku soustředěného tlaku nejrůznějších lobbistů. Již dnes, a to ještě není přijat tento návrh, je zřejmé, že síť výchovných zařízení expanduje a ještě rychleji přibývá jejich zaměstnanců. V roce 1995 bylo v síti zařazeno 169 různých zařízení, v roce 1999 těch zařízení bylo 185. Přijetí tohoto zákona zmíněný trend ještě urychlí, a to vše v situaci, kdy je vážně diskutováno o tom, zda pro řadu dětí s nařízenou ústavní výchovou neexistují jiné a z hlediska jejich výchovy vhodnější formy péče, například péče v pěstounské rodině. Myslím si, že je to vhodnější než téměř výlučně preferované umístění dětí do specializovaných ústavů.
Problémem číslo 3 je otázka neexistence nového zákona o vzdělávání, tzv. nového školského zákona. Z hlediska argumentace pro přijetí nebo odmítnutí předloženého návrhu zákona je významná ta okolnost, že návrh, který dnes projednáváme, předchází vládou slibovanému novému školskému zákonu, a to aniž by pro podobný nestandardní postup existovaly nějaké mimořádné důvody. Školský zákon totiž, jak říká jeho důvodová zpráva, má být pro oblast školství zákonem obecným. To ale znamená, že se dnes navrhuje přijmout zákon, který by v důsledku přejímal dikci nadřazeného zákona o vzdělávání, jehož důležitými částmi je mimo jiné i obecná kodifikace funkcí, podmínek a členění školských zařízení, kodifikace výkonů státní správy a samosprávy ve školství nebo principy finančního zajištění tzv. školských služeb. V tomto okamžiku o školském zákonu víme s jistotou jen to, že byl sněmovnou v prvním čtení v podstatě odmítnut, a ani stav prací na jeho pozměněné dikci nám neumožňuje předjímat, v jaké podobně a zdali vůbec bude touto sněmovnou schválen. Eventuálním přijetím projednávaného tisku se však nutně takovéhoto neodpovědného předjímaní dopouštíme.
Dámy a pánové často jsem se při diskusích setkával s názorem některých oponentů, že je třeba tato zařízení ponechat v gesci ministerstva školství, neboť jen zde je nabízena vysoce odborná péče. Škoda, že se tito lidé stejně aktivně a nezaujatě nezabývali zkoumáním pozitivních efektů výchovy v zařízeních mimo resort školství nebo v náhradních rodinách.
***