(9.40 hodin)
(pokračuje Payne)
Nevím, proč český stát by měl diskriminovat církve ve srovnání s těmi občanskými sdruženími. Zdá se mi, že církve musí mít minimálně stejná práva jako každé občanské sdružení, a tudíž k tomu nejnižšímu stupni registrace musí postačovat stejný počet osob, jako nám stačí pro občanské sdružení. V tomto smyslu také později navrhnu v podrobné rozpravě pozměňovací návrh.
Za druhé se chci zamyslet nad tím, že když stát reguluje problematiku církví a náboženských společností zákonem, co je vlastně zájmem státu. V současné době u nás máme některé tzv. tradiční církve, které u nás působí na bázi současného zákona. Máme tady ale desítky a možná stovky drobných náboženských společností, sdružení, sekt, církví, které u nás působí prozatím registrovány buď podle spolčovacího zákona jako občanské sdružení, nebo některé z nich působí pod hlavičkou obchodních společností. Vím o náboženské společnosti, která u nás působí jako s. r. o., a máme tady zřejmě mnoho církví, o kterých nevíme vůbec nic, ani nevíme, že existují.
V současnosti třeba se současnými událostmi v New Yorku a ve Washingtonu se domnívám, že zájmem státu je, aby alespoň měl nějakou primární evidenci, které náboženské skupiny na území státu působí a vystupují. To znamená, že stát by měl stanovit co nejměkčí a nejbenevolentnější podmínky, aby se tyto společnosti nezdráhaly se zaregistrovat. Čím přísnější podmínky stanoví, tím méně budeme vědět o té které náboženské společnosti.
Za druhé, z rozhovoru s orgány, které se zabývají církevními záležitostmi v jiných zemích - a v některých zemích dokonce je pro to zvláštní ministr vlády, který je odpovědný za církevní problematiku, nemá na starosti nic jiného než církve, takzvaný ministr kultu - tak podle lidí, kteří se tímto dlouhá desetiletí zabývají, je velmi obtížné u některých sekt získat jejich základní věroučné dokumenty. Ty dokumenty jsou neveřejné, nebyly nikde publikovány, nejsou dostupné na internetu, je to jejich vnitřní záležitost a stát se k těmto dokumentům v zásadě nedostane. Proto se domnívám, že vlastně jediný zásadní rozdíl, jak se liší občanské sdružení od nějaké miniaturní církve,, je v tom, že při registraci občanské sdružení jen říká, co chce obecně dělat, zatímco náboženská společnost by měla předložit své základní věroučné náboženské dokumenty. To v současném návrhu není a to se také pokusím pozměňovacím návrhem později doplnit.
Ale v zásadě si myslím, že je chybná úvaha, že pro druhý stupeň registrace postačuje splnění jakýchsi podmínek a že touto hlavní regulační podmínkou bude to, že daná církev, společnost, sekta získá dvě promile, případně jedno promile obyvatelstva České republiky. K čemu stimuluje takovéto opatření? Představme si např. sektu Mahariši, která je spornou institucí, v některých zemích je respektována jako regulérní církev, v některých zemích je zakázána, protože údajně porušuje lidská práva. Nevím, jak s tím zacházet, nevím, jestli ministerstvo už (má?) nashromážděnou veškerou dokumentaci věroučných textů sekty Mahariši. Pokud sekta Mahariši, která má ohromně expanzivní účinky a během několika měsíců je schopna získat desítky tisíc příznivců, jakmile překročí hranici deseti tisíc příznivců, tak v tom okamžiku bude mít nárok podle vládního návrhu na to, abychom jim platili duchovní, atd., atd.
Ministr mi tady našeptává, že bude muset působit nějakou dobu, nějakou lhůtu, která samozřejmě bude předmětem debaty, deset let, pět let, o tom můžeme debatovat, ale já uvedu příklad. Teroristé v Americe byli deset let rezidenty v Německu, řádně tam žili spořádaným životem a žádnou trestnou činnost nepáchali. Nebezpečí těch sekt je právě v tom, že budou deset let někde působit jako spořádaná rodina a pak začnou dělat teroristické útoky. To znamená, že ta lhůta neřeší vůbec nic. Po mém soudu by mělo ministerstvo shromažďovat systematicky veškeré věroučné dokumenty všech církví a sekt, které na světě vůbec existují, protože neví, kdy se tady taková skupina vyskytne.
Proto si myslím, že když minimálně nějaká tříčlenná skupinka chce požádat o registraci, měla by s tím předložit kompletní sbírku svých věroučných dokumentů. To je nejsnadnější postup, jak se státní orgány k těmto dokumentům mohou dostat. V současném návrhu je jenom to, že tam jsou obecné principy. Napsat obecné principy na dvacet řádků je něco jiného než předložit autentické texty, ze kterých daná sekta vychází.
Jestliže si zformulujeme, že zájmem státu, proč chce registrovat církve, je, aby měl alespoň přehled, zkusme se zamyslet, jaké jsou cesty, základní koncepční přístupy k řešení tohoto problému. V době minulého režimu a za první republiky byla registrace církví v zásadě záležitostí politického rozhodnutí. Vzpomeňme si, že podle socialistického zákona o církvích byl seznam církví přímo součástí zákona. Zákonodárný sbor musel učinit politické rozhodnutí, zda tu či onu církev zahrne či nezahrne mezi registrované církve. Neříkám, že to bylo ideální řešení, ale koncepčně lze uvažovat o tom, že registrace církví probíhá na základě politického rozhodnutí, a protože teď hovořím o tom druhém stupni registrace, to znamená o situaci, kdy církvím poskytujeme výrazné výjimky z našeho správního řádu - uvedu příklad zpovědního tajemství, jestliže se duchovní při zpovědi doví o trestné činnosti, na rozdíl ode mne on nemusí oznámit, že se dověděl o vraždě. To je výjimka, která zasahuje do trestního zákona, a já se domnívám, že takovouto výjimku nemůžeme delegovat na rozhodnutí úředníka na ministerstvu, že to je věc, která musí projít zákonodárným sborem a musí být oznámena před televizními kamerami a v novinách české veřejnosti. Zásah do trestního řádu, do trestního zákona, to není věc, kterou může rozhodovat ministerský úředník, aby řekl ta a ta skupina se mi líbí, splnila všechny podmínky, dáme jim razítko a od tohoto okamžiku oni nemusejí oznamovat trestné činy a podobně. Těch privilegií, která jsou církvi nabízena, je tady daleko větší množství. Tedy první cesta je politické rozhodnutí.
Druhá cesta je administrativní rozhodnutí. To je cesta, kterou navrhuje zejména výbor pro vědu, školství, kulturu atd. a snaží se do zákona doplnit definici církve a po ministerských úřednících nechtít nějakou politickou úvahu nebo správní úvahu, ale dát jim seznam, který si příslušný úředník odfajfkuje, a když církev splní všechny požadavky, dá jim razítko, zaregistruje je. V případě druhého stupně registrace jim poskytne obrovské finanční a další výhody včetně privilegií a výjimek ze zákona.
Bylo by krásné, kdybychom uměli napsat definici církve. Výbor ve svém usnesení se o takovou definici pokusil. Za prvé o definici církve se pokoušeli právní teoretikové tuším někdy od 16. století a dodnes k žádné definici nedošlo. Církev je jeden ze subjektů, který se vymyká klasické právní teorii, vymyká se vůbec koncepci římského práva, a proto žádná právní definice církve dosud nebyla vymyšlena. Prošel jsem znovu všechny možné právní slovníky a skutečně žádná definice neexistuje. To znamená to, co se pokusil udělat kulturní výbor, je podle mého soudu velmi odvážná záležitost.
Co musí splňovat definice? Definice za prvé musí zahrnovat všechny subjekty, kterých chceme, aby se tento zákon dotýkal. Za druhé nesmí zahrnovat žádné jiné subjekty, kterých by se dotýkat neměl. Definice, kterou navrhuje výbor, porušuje obě zásady, takže není vůbec žádnou definicí.
***