(12.10 hodin)
(pokračuje Ambrozek)
Podniky mohou své povinnosti plnit buď samy, jak tady bylo zmíněno, (nebo?) prostřednictvím autorizované společnosti. Dostáváme se tedy asi k základním problémovým místům zákona, kterým je určitě pojem autorizovaná společnost. Na základě zkušeností se společnosti Ekokom, která dnes v podstatě přes podniky rozděluje finanční prostředky asi třetině obcí, protože dostává platby dejme tomu od třetiny podniků, si na to spousta obcí zvykla a já jsem už několikrát uvedl, že je důležité, jak dokáží obce přijmout tu novou roli, kdy z pozice, kdy to dostávají jako jakýsi dar, tak se dostanou do pozice nárokové. Měli bychom možná diskutovat o tom, jak do rozhodování o těch finančních prostředcích zapojit obce, protože samozřejmě na jedné straně výrobci, kteří budou platit autorizované společnosti za splnění těch svých povinností, tak budou mít zájem, aby ty platby byly co nejnižší. Na druhé straně obce, které budou od autorizované společnosti prostředky na likvidaci obalů nebo na nakládání s nimi, ať už recyklací, nebo skládkováním a spalováním, dostávat, tak budou mít zájem, aby ty platby byly co nejvyšší. Myslím si, že je nutné, aby ten vztah byl vyvážený. Vím, že ve Francii volí cestu jakýchsi minimálních cen, ale myslím si, že minimálně do té diskuse by měly být obce zapojeny.
Druhým problémem, který je v zákoně obsažen, je určitá volnost v nakládání s prostředky autorizované společnosti, kdy je umožněno autorizovaným společnostem investovat prostředky také do výzkumu či osvěty. S osvětou naprosto souhlasím, ale je potřeba ošetřit tu otázku jak, jestli nějakým minimálním procentem, nebo naopak maximálním, aby přes prostředky na výzkum neutíkaly peníze z autorizované společnosti zpátky k výrobcům a obce potom nebyly nuceny doplácet na ten systém ze svého.
Dalším problémem, který zpravodaj sice nakousl, ale nepojmenoval přesně, je absence těch přesných čísel v předložených návrzích vládního nařízení a ministerských vyhlášek. Já souhlasím s tím a diskutovali jsme v zákoně o ochraně spotřebitele, zda zavést minimální výši zálohy, když se rozpadal systém vratných lahví, aby byl zaveden v celém řetězci od výrobce až ke spotřebiteli. Souhlasím s řešením a jsem rád, že s tím legislativní rada nakonec souhlasila, aby to bylo řešeno vládním nařízením, které stanoví výčet těch obalů a stanoví minimální zálohu. Ovšem v příloze k tomuto zákonu žádný takový výčet ani výše stanovena není a znovu opakuji, jako jsem řekl u zákona o integrované prevenci - já považuji za naprosto automatické a mělo by to být dobrým zvykem vlády, pokud chce, aby zákon byl přijat, aby to bylo přiloženo už ke sněmovnímu tisku, aby ten návrh - neříkám, že je konečný - ale aby měl výbor jasnou představu, kterých obalů se to bude týkat, jaká minimální výše zálohy je navrhována, abychom o tom mohli diskutovat, protože to samozřejmě ovlivňuje i rozhodování o samotném zákoně.
Ještě více než výše zálohy se to týká povinných procent, která stanoví evropská směrnice. Já předpokládám, že ta procenta budou v rámci evropských směrnic, ale nepovažuji za úplně šťastné řešení, aby tato procenta, která stanovují všem výrobcům velmi závažné povinnosti a v případě jejich neplnění také velmi vysoké sankce, aby byla uvedena v návrhu ministerské vyhlášky - navíc když ten návrh tady nemáme k dispozici. Myslím si, že je to i větší jistota pro podnikatelskou sféru. Zákon se vždy mění obtížněji než vyhláška, i když jsme zde samozřejmě svědky různých nepřímých novel v naprosto neuvěřitelných zákonech, ale stále se domnívám, že je to cesta vhodnější. Tolik poznámka druhá.
Věřím, že v září, když výbor na to téma, když se zákon postoupí do druhého čtení a výbor začne obecnou rozpravu, že ty návrhy vyhlásí, že ta vládní nařízení budou k dispozici.
Poznámka třetí je k vratným obalům. Samozřejmě že ve veřejnosti se tento zákon, nikoli tedy u starostů, ale ve veřejnosti redukuje z velké míry na problematiku vratných lahví a PET lahví, které se staly jakýmsi symbolem odpadu v České republice. Vládní návrh se sice snažil o jakési řešení. Já osobně se domnívám a bude to předmětem určitě diskuse ve výboru, že to řešení není zcela dostatečné, že nemůže úplně zabránit pokračování rozpadu systému vratných lahví, ke kterému došlo v roce 1999.
Proto si dovolím, až samozřejmě v rozpravě ve výboru, navrhnout - a myslím, že je to jedno z možných řešení - zavedení vyšší kvóty recyklace nebo opětného použití pro nápojové obaly, kde samozřejmě podniky mají možnost se rozhodnout, zda budou investovat prostředky do recyklace, nebo zda budou používat systém vratných obalů, který je levnější. Myslím si, že ta procenta by mohla být na úrovni 50 % pro nápojové obaly od roku 2005 a 80 % od roku 2008. Ten pozdější termín je samozřejmě diskutabilní, protože již dnes Evropská unie jedná o směrnici, která by tu dosavadní hranici 45 % pro všechny obaly maximální zvedla na 60 % a může se stát, že budeme za dva tři roky postaveni před problém se s tím vyrovnat, i když jsme dostali přechodné období na zavedení toho systému, ale samozřejmě otázka je, když se budou nároky Evropské unie zvedat, aby na to byli i naši výrobci připraveni.
Ale říkám, to je zase námět až na diskusi ve výboru, a protože jsem přesvědčen, že zákon o obalech velmi úzce navazuje na zákon o odpadech, že velmi úzce souvisí s financováním systému nakládáni s komunálním odpadem, jsem přesvědčen, že by měl začít platit od 1. ledna 2002, stejně jako zákon o odpadech.
Proto doporučuji jeho propuštění do druhého čtení s tím, že věřím, že stále ještě lze dosáhnout jeho platnosti do konce, nebo jeho vyjití ve Sbírce zákonů do konce tohoto roku.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní má slovo pan kolega Libor Krátký, připraví se pan poslanec Beneš.
Poslanec Libor Krátký: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, rád bych se zmínil o třech okruzích problémů, které předkládaný návrh zákona o obalech obsahuje a které nejsou uspokojivě řešeny, resp. zpracovány v tomto návrhu. Prvním, a to zcela zásadním problémem je skutečnost, že zákon předpokládá budoucí existenci čtyř poměrně rozsáhlých prováděcích předpisů, na něž je v zákoně osm odkazů, a přitom návrh žádného z těchto navazujících prováděcích předpisů, na které se zákon odkazuje, není k návrhu zákona připojen. A jde přitom o normy, za jejichž nesplnění zákon ukládá velmi značné finanční postihy. A právě vzhledem ke značné výši pokut, resp. postihů za nedodržení či nesplnění těchto prováděcích pravidel je nezbytné při projednávání zákona znát alespoň rámcově, jak budou tato pravidla nastavena a jak bude zajištěno, aby možnost subjektivního rozhodování příslušných úředníků o uplatnění a výši pokut byla minimalizována.
Druhým zásadním problémem navrhovaného zákona je nevyjasněná vazba na obce, které dnes už mají vybudované sběrné systémy a ze značné části i systémy zpětného odběru. V tomto vytříděném odpadu se zhruba z 80 % objevují obalové materiály. Podle všech dosavadních zkušeností není rozumné jakýkoliv zavedený a úspěšně se rozvíjející systém zásadně měnit či nahrazovat jiným. Navržený způsob vytváření obalových společností bez vztahu k obcím ale takovou zásadní změnu nepředstavuje.
Dalším a už menším problémem navrženého zákona jsou některé formulační nedostatky či nepřesnost, kdy například není řečeno přesně, co a od koho je vyžadováno.
***