(17.40 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
Jsem plně ochoten akceptovat kritiku, protože se domnívám, že žádná vláda není bez chyb. Zaznívá-li v některých diskusních vystoupeních názor, že tato vláda se ve své činnosti, nyní již tříleté, dopustila 100 % chyb a 0 % dobrých činů, což je téměř nemožné, pak se domnívám, že tato kritika znedůvěryhodňuje sama sebe, a nebudu tedy na kritické poznámky tohoto typu reagovat, protože je nepokládám za relevantní, ale politicky účelové v předvolebním roce. Vážím si těch, kdo něco na vládě ocenili, něco zkritizovali. Naprosto chápu, že opoziční poslanci více kritizovali než oceňovali, a pokusím se proto na jejich připomínky reagovat.
Jak již jsem řekl, začnu panem poslancem Kühnlem, ale přiznávám se, že zde mám nejtěžší úlohu. Ono totiž v podstatě není na co reagovat. Kdybych měl popsat nejdůležitější efekt vystoupení svého kolegy Karla Kühnla, tak bych řekl, že tímto efektem jsou zvířené sloupce vzduchu v zasedací síni Poslanecké sněmovny. Přesto se pokusím najít alespoň jednu myšlenku, samozřejmě nesprávnou, v jeho projevu. Tou myšlenkou bylo, a to byla také jediná pochvala vlády - cituji, doufám že přibližně přesně: ano, zlepšili jsme vztahy se Slovenskem, ale stálo nás to 26 miliard korun.
Milé kolegyně, milí kolegové, kdyby tento nesmysl vyslovil některý z televizních klučíků, kteří se vydávají na veřejnoprávní obrazovce za ekonomické analytiky a kterým se někdy říká pemprsáci, tak bych to pochopil a usmál bych se a nereagoval bych. Ale pan kolega Kühnl poněkud odrostl z plenek, a tak bych rád zopakoval, že pohledávka České národní banky vůči slovenskému státu ve výši 26 miliard korun byla tak nebonitní, že ČNB sama na základě řady právních expertiz se odmítla o tuto pohledávku soudit, protože by ji zaručeně, a to v plné výši, prohrála. Uvedl jsem to tady asi před rokem, když jsme o tom diskutovali, a pro paměť pana poslance Kühnla to uvádím znovu. Připomínám, že při majetkovém vyrovnání se Slovenskem jsme dosáhli velmi slušných výsledků, např. výměna, a to výhodná výměna, akcií VÚB, Všeobecné úvěrové banky, za akcie Komerční banky, které nám umožnily získat majoritní podíl v Komerční bance, a tím tuto banku poměrně výhodně prodat, a řada dalších výhodných výměn. Nechci to rozvádět. Přál bych si pouze s vědomím, že mám povinnost snášet relevantní kritiku, aby ti, kdo se vydávají za ekonomy, znali alespoň základní ekonomickou abecedu, a chtěl bych na závěr své reakce k tomuto příspěvku připomenout, že ekonomické znalosti tohoto typu se nezískávají v holešovických hotelech, ale např. na vídeňské univerzitě, pokud ji ovšem dokončíme.
Dovolte mi, abych nyní přešel k vystoupení předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause. Myslím si, že položil několik zcela relevantních otázek, na které jsem jako předseda vlády povinen odpovědět. Neříkám, že s mou odpovědí bude souhlasit, ale je zapotřebí předložit variantu této odpovědi, a nikoliv mlčet.
První z těchto otázek zněla, jak financovat veřejné deficity. Já jsem, kolegyně a kolegové, již ve svém úvodním slově navrhl věcnou diskusi o tom, kolik z deficitu veřejných financí je způsobeno dluhy minulých vlád a kolik činností této vlády. Ta evidence existuje, ta evidence není skrytá, položku po položce můžeme probírat jednotlivé úvěry a jednotlivé podniky, můžeme se ptát, kdy byly těmto podnikům tyto úvěry poskytnuty, a můžeme dojít k velmi přesné představě. Přesto tvrdím, že zde není prostor na vzájemné obviňování, ale že je zde především prostor na hledání řešení.
Chtěl bych říci, že z hlediska deficitu, ať už centrálního, nebo místních rozpočtů, zde nevidím tak velký problém, jako je právě ve zmíněném deficitu transformačních institucí, zejména pak Konsolidační banky - asi za měsíc to bude Konsolidační agentura a nebude mít, což je velmi dobře, právo poskytovat další úvěry, čímž se vytváří přirozená záklopka pro její další expanzi. A tento dluh transformačních institucí, v němž se vyjevily poprvé po ukončení transformačního období nejenom zjevné, ale i skryté dluhy, lze postupně umořovat třemi základními způsoby. Je to prodej pohledávek, je to kapitalizace pohledávek a je to splácení pohledávek.
Domnívám se, že první zkušenost s prodejem tzv. prvního balíčku pohledávek z Konsolidační banky nebyla příliš povzbudivá, protože disážio bylo enormně vysoké, a to i tehdy, uznáme-li, že tyto pohledávky jsou velmi málo bonitní. Proto zastávám názor, že bychom napříště tuto formu měli volit jenom u tzv. malých pohledávek, kde se nevyplácí poměrně vysoké administrativní náklady spojené s vyhledáváním, sledováním či monitorováním těchto pohledávek.
Kapitalizaci pohledávek, tzn. výměnu pohledávek za akcie daného podniku, pokládám za daleko perspektivnější cestu a chtěl bych připomenout, že když jsme např. privatizovali chemický závod v Sokolově, pak nabyvatel, firma ESTMAN, zaplatil Konsolidační bance mimo stanovenou kupní cenu zhruba jednu miliardu korun. Kapitalizace neznamená trvalé obnovení státního vlastnictví, kapitalizace je typickou předprivatizační operací a zvyšuje cenu privatizovaného podniku a zvyšuje i výnos, který z této privatizace stát může získat.
Konečně splácení pohledávek, jak jistě uznáte, je daleko snadnější v době ekonomického oživení, byť by byl změněn splátkový kalendář a pohledávky rozloženy do delšího období než v době ekonomické deprese, v níž jsme národní hospodářství převzali.
Za druhé. Pan předseda Klaus se zde - a tady už bych s ním ne zcela souhlasil - situoval do role obhájce malých a středních podnikatelů, o nichž řekl, že jako sociální skupina, nikoliv tedy jako jednotlivé případy, stojí téměř před krachem. Dovolte mi, abych s panem předsedou Klausem polemizoval na základě faktů, a nikoliv na základě dojmů.
Je nepopiratelnou skutečností, že celkový objem zisku všech podniků v České republice se v roce 2000 proti roku 1999 zdvojnásobil - opakuji zdvojnásobil, tedy vzrostl o 100 %. Je nepopíratelným faktem, že i všechny expektační barometry mluví o pozitivním očekávání malých a středních podnikatelů, co se týče budoucnosti.
***