(11.30 hodin)
(pokračuje M. Zeman)

Chtěl bych zde vysoce ocenit práci milionů našich spoluobčanů, kteří tím, že zlepšovali svoji životní situaci, zlepšovali i situaci celé společnosti. Chtěl bych ovšem současně konstatovat, že tytéž miliony našich spoluobčanů nepochybně poctivě pracovaly i v uplynulých letech, kdy se společnosti jako celku příliš nedařilo. A tím přecházím k první ze tří částí svého vystoupení, kde se pokusím o zařazení této zprávy vlády do kontextu předchozích zpráv, zatímco ve druhé části budu mluvit především o uplynulém ročním období a ve třetí části o problémech, které jsou před námi, a o úmyslech vlády na poslední rok jejího funkčního období.

Kolegyně a kolegové, není sporu o tom, že vláda přebírala moc v této zemi v poměrně obtížné situaci, která byla charakterizována především dvěma parametry. Jednak klesající výkonností ekonomiky měřené hrubým domácím produktem, jednak klesající životní úrovní měřenou reálnými mzdami. Za této situace, kterou lze označit podle nátury každého z nás za ekonomickou krizi či ekonomickou recesi, ale rozhodně ne za růst či konjunkturu, hrozilo i určité nebezpečí sociálního konfliktu, který by byl derivován především narůstající nezaměstnaností a dalším poklesem životní úrovně.

Chtěl bych na tomto místě upřímně ocenit dohodu dvou nejsilnějších parlamentních stran o politické stabilizaci, která umožnila akutní ekonomické a latentní sociální problémy řešit. A chtěl bych zejména těm, kdo mají plná ústa Evropy a Evropské unie, připomenout pasáž z poslední hodnotící zprávy Evropské komise, kde se říká, že právě tato smlouva přispěla ke stabilizaci situace, ke zvýšení kredibility České republiky a k přílivu zahraničních investorů.

Na druhé straně před vládou stál nesnadný úkol zvládnout ekonomickou krizi, a když dovolíte, pro stručnost použiji své obvyklé metafory padajícího letadla, jehož nový pilot zpočátku pokračoval v pádu, později tento pád zastavil a nakonec ve třetí fázi u-křivky začalo letadlo opět stoupat, přičemž se toto počínání nového pilota setkávalo s různorodou a proměňující se kritikou opozice.

Jak všichni víte, u společenských jevů existuje setrvačnost měřitelná délkou časového zpoždění mezi impulsem a jeho odezvou. Odhadovali jsme - a příliš jsme se nemýlili - že tato délka časového zpoždění je v ekonomické oblasti přibližně dva roky. Snášeli jsme proto výčitky, že sociálně demokratická vláda nedělá nic proti ekonomické krizi, že se hospodářská situace dále zhoršuje. A to druhé bylo nesporně pravdou, protože ani tanker na širém moři neobrátíte během jediné vteřiny jediným pohybem kormidla.

V druhé fázi se objevily názory, že sice se podařilo pád zastavit, a k tomuto zastavení pádu došlo zhruba od druhého čtvrtletí 1999, ale že nedoháníme Evropskou unii, což bylo nespornou pravdou, protože tehdy měla Evropská unie zhruba tříprocentní ekonomický růst proti zhruba nulovému růstu v České republice v roce 1999. Nyní, ve třetí fázi, jsme v situaci, kdy ekonomický růst vykázaný jak v roce 2000 jako celku, tak ještě o něco více v prvním čtvrtletí tohoto roku, je nad průměrem Evropské unie. A mimochodem i nad průměrem americké ekonomiky, i když bohužel jenom z hlediska dynamiky a samozřejmě zdaleka ne z hlediska absolutní úrovně.

Jsem si vědom toho, že i tento vzestup je doprovázen určitými komentáři, na něž bych rád stručně a v předstihu zareagoval.

Za prvé se tvrdí, že je to růst, který je dosahován jako fáze ekonomického cyklu a zcela nezávisle na vládě. Chtěl bych těm, kdo takto argumentují, položit jednu prostou otázku: Jestliže u nás došlo k poklesu ekonomické úrovně v době, kdy v okolních zemích s tranzitivní ekonomikou - konkrétně v Polsku a Maďarsko - docházelo k hospodářskému růstu, jestliže současně došlo k výrazné změně hospodářské politiky po volbách roku 1998, ke změně, která se projevila např. investičními pobídkami, růstem zahraničních investic, ale také privatizací bankovního sektoru, proč zastávat názor, že po pádu nutně následuje vzestup?

Kdyby se touto cyklickou teorií řídil pilot padajícího letadla, pak by si pád mohl dokonce přát, protože následný vzestup by pro něj byl o to snadnější.

Druhá a poslední námitka - a tím bych ukončil onu první část - se týkala toho, že na oné sinusoidě ekonomické dynamiky se nejvíce podílí vnější prostředí, z čehož se opět derivuje názor, že role vládní politiky je vcelku zanedbatelná. Chtěl bych jenom upozornit, že konjunktura v Americe, Evropě nebo v Německu byla před třemi lety, kdy jsme registrovali pokles uvedených charakteristik, přinejmenším stejně výrazná - a já bych řekl, že výraznější -než dnes, nehledě na to, že ceny nafty a zemního plynu jako dvou významných dovážených surovin byly tehdy zhruba poloviční.

Skončil bych tedy tím, že se - a k tomu se vrátím v závěrečné části svého vystoupení - vyčítá vládě, že financovala ekonomický růst enormně narůstajícím státním dluhem, což je v jisté kontradikci s předchozím tvrzením, že tento růst není zásluhou vlády, ale důsledkem samovolného působení ekonomického cyklu. A i když se pokusím snést argumenty proti tomuto tvrzení, chtěl bych skončit svoji metaforu tím, že se pilotovi letadla, které již opět stoupá vzhůru, vyčítá, že při tomto manévru spotřeboval neúměrné množství pohonných hmot. Zdá se mi, že nejjednodušší způsob, jak šetřit pohonnými hmotami, je v tom případě vypnout motory a nechat letadlo spadnout; sice tím zničíme letoun, posádku i cestující, ale pohonné hmoty nepochybně ušetříme.

Chtěl bych tady s určitou radostí, aniž bych se vyhýbal problémům, o nichž budu mluvit za chvíli, konstatovat, že vláda splnila svůj základní slib spočívající v tom, že svou politikou přispěje k vyvedení země z prokazatelné hospodářské krize.

Tím končí první ze tří částí mého úvodního slova a přecházím k části druhé, která se již v rámci jakési "zprávy o stavu unie" bude věnovat konkrétním výsledkům v jednotlivých oblastech.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP