(18.00 hodin)
(pokračuje E. Zeman)
Někdy bývá zmiňováno i další riziko, které se týká toho, že garance průběžné realizace změn a postupné modernizace systémů je v případě většího množství dodavatelů složitá. To je samozřejmě nepochybně pravda, ale to platí už pro systém současný a platí to ještě mnohem výrazněji pro obě konkurenční navrhovaná řešení, tedy pro řešení krajské a školní. Mohu k tomu jenom dodat, že množství subdodavatelů je dáno parametry a pravidly, které si stanoví sám generální dodavatel, a lze tedy z hlediska tržní ekonomiky doufat, že ví, co dělá, a že si vybírá subdodavatele tak, aby mu nekomplikovali situaci. A pokud by mu větší počet subdodavatelů tu situaci komplikoval, pak samozřejmě má možnost tyto počty snížit. V každém případě je to jeho vnitřní problém a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je připraveno platit pouze za funkční služby požadovaných parametrů.
Někdy se mluví také o dalším riziku, jako neplnění smluvních podmínek na straně generálního dodavatele. Neplnění smluvních podmínek samozřejmě může ohrozit harmonogram, ale nemůže ohrozit dost dobře peníze, protože předpoklady plnění závazků patří mezi hlavní kritéria celé soutěže a celé dokumentace. Čili pokud ze soutěže vyjde subjekt, který nejlépe splňuje požadavky na garanci realizace, pak samozřejmě systém smluvní, systém penalizační celkem zajišťuje, že po té věcné stránce dost dobře to nemůže selhat.
Okrajově se také občas zmiňuje jako riziko potřeba vyčlenit čas a úsilí na výběrová řízení a smluvní jednání s generálním dodavatelem a generálním auditorem. To samozřejmě souvisí s určitou kvalitou práce. Nějaký čas se tomu věnovat musí. Nebudeme-li tomu věnovat dostatek času, nebudou výsledky dostatečně kvalitní. Ale na druhé straně, kdybychom vybírali tak, jak to někteří navrhují, mnohem více dodavatelů a uzavírali mnohem více smluv, nevychází mi z hlediska žádné logiky, kde bychom tento čas ušetřili. Spíše naopak, stálo by to mnohem více času.
Dalším takovým hlediskem je výsledné hledisko, tedy hledisko plnění stanovených cílů. Čili shrneme-li všechna dosud uvedená hlediska dohromady, můžeme navrženou variantu nebo kteroukoliv jinou variantu posuzovat z pohledu dosažených cílů. To, co je považováno za rozhodující, je nutnost dosáhnout dostatečného pokroku v co nejkratším čase. Prostředky, které jsou k dispozici, jakkoliv se celková suma může jevit jako ohromující, nestačí na plné vybavení škol. Pokud bychom z těchto peněz chtěli pořizovat počítače, aktivní síťové komunikační prvky, tak bychom zdaleka nedosáhli dostatečného naplnění cíle. Jeden počítač na školu a pevná linka možná udělají někomu na škole radost, ale pro studenty nebo žáky této školy je to naprosto nevýznamné. Školení učitelů, tvorba výukových aplikací, budování vzdělávacího portálu, testování metodiky implementace ICT do výuky, to všechno by bylo pro školy s jedním počítačem v podstatě zbytečné.
Čili máme-li povinnost podporovat i děti, které jsou v těch školách, které zatím pro rozvoj ICT nic nepodnikly, ať už jsou jejich důvody jakékoliv, proč neodpovídají potřebám moderní společnosti, může to být nedostatek financí, nedostatečná podpora obce, nechuť ke změnám, neznalost věcí, nedostatek nadšení pro věc. Prostě tyto důvody samy nezmizí. A dotace ve výši 160 tisíc na zhruba školu o 300 studentech neznamená principiálně zásadní řešení. Za tyto peníze se to vyřešit nedá.
Současné podmínky na telekomunikačním trhu nejsou optimální a v mnoha lokalitách připojení potřebné kvality vůbec neexistuje. Generální dodavatel má možnost investovat a v mnoha případech dosáhnout nižších nákladů a lepších parametrů. Investicí do hardwaru dokáže vybavit všechny školy alespoň na určité minimální úrovni ihned. Tyto peníze pak postupně získává zpět při poskytování svých služeb. To podstatné je jistota, že všechny školy mají možnost dosáhnout určitého pokroku, že všechny podstatné náležitosti jsou dodány a nejsou žádné výrazně související náklady, které by mohly využívání informačních a komunikačních technologií bránit. Částka, kterou by získaly školy při účelové dotaci, a teď se bavíme tedy o projektu III - Infrastruktura, by rozhodně nestačila na nákup počítačů, softwaru, vytvoření místní počítačové sítě, nákup směrovače, poplatky za připojení a odměnu pro správce sítě. Tady si uvědomme jeden klíčový moment. Ti, kteří mluví pro to: dejte i v projektu III - já už jsem zdůrazňoval, že v projektech I a II to školy dostanou přímo do ruky - ale ti, kteří říkají: dejte i v projektu III peníze přímo školám, si neuvědomují, že toto rozdrobení peněz nepřinese a nemůže přinést žádoucí výsledek.
Lze chápat jisté rozladění některých dobře vybavených škol. To jsme zjistili třeba i na besedách a seminářích. Dohoda o způsobu plnění generálního dodavatele jim připadá jako nejistá a komplikovaná. Myslíme si ale, že obavy jsou zbytečné. Generální dodavatel má zájem se dohodnout na dodávkách a může i dobře vybavené škole nabídnout velmi zajímavou alternativu k dosud existujícím nabídkám. To, jak může být plnění generálního dodavatele integrováno do stávající sítě a co může taková škola nebo současný správce sítí od generálního dodavatele očekávat, to by samozřejmě vydalo na samostatný článek a je to tady asi obtížné rozebírat.
Co lze formulovat stručně, to je mediálně prezentovaný názor některých poslanců, že školy, které vybaveny jsou, už také nic nepotřebují a dodávky v jejich prospěch představují plýtvání. Rád bych zdůraznil, že to je velmi hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění. Přinejmenším se těmto školám velmi vyplatí zdarma konektivita. Nemluvě o tom, že plynulá obnova jak hardwaru, tak softwaru je pro ně také rentabilní.
Jinými slovy, někteří poslanci tady navrhují: potrestejte po zásluze ty, kteří mají snahu, jsou schopní a své peníze dali na dobrou věc, a odměňte ty ostatní. S tím samozřejmě souhlasit nelze. Je třeba si uvědomit, že informační a komunikační technologie velmi rychle zastarávají, a to, co dnes nakoupíme, bude za pět let možné označit v podstatě jako šrot. To, že jsou některé školy dnes vybaveny, ještě neznamená, že seženou další peníze a budou tedy vybaveny i zítra. Pokud však přesto dobře vybavená škola neshledá žádný přínos v dodávce generálního dodavatele, nikdo ji k tomu přece nenutí. Aspoň zbude víc na ty, kteří to potřebují.
Chápu také obavy některých současných dodavatelů. Tato skupina logicky nejvíc kritizuje příslušný návrh. Ale dokonce i k jejich zájmům bylo přihlédnuto. Generální dodavatel má povinnost vytvořit jednotlivá pravidla pro výběr svých místních dodavatelů, takže nebude mít možnost vyloučit konkurenceschopné místní firmy. Odsouhlasení způsobu zabezpečení dodávek s ředitelem školy vytváří další pomoc pro současné dodavatele. Zvyšuje se tím šance získat další zakázku, tentokrát od generálního dodavatele. Tato zakázka se pak může vztahovat i na další školy a na jiné dodávky mimo státní informační politiku ve vzdělávání.
Přesto samozřejmě zde bude vždy existovat skupina firem, na které se nedostane. Generální dodavatel pro ně představuje vyšší tlak na cenu a kvalitu služeb a ne každý je na trhu ten nejlepší. Vtip je v tom, že my v první řadě bojujeme za zákazníka, a tím jsou školy, nikoliv dodavatelé.
Napadá mě zde paralela v podobě nově budovaných supermarketů. I když k nim samozřejmě nechovám žádné sympatie a sympatičtí živnostníci mají vedle nich špatnou pozici, tak stejně všichni, jak jsme tady, v podstatě dáváme přednost nákupu ve velkém prostě proto, že je to levnější. Je tam větší výběr, větší pohodlí a větší spolehnutí na to, že jsou dodržovány například i hygienické předpisy. Prostě spousta malých firem může žít jenom z dodávek těmto gigantům.
Generální dodavatel umožní vybudovat něco, co bychom jinak obtížně získávali. Jedná se o záruku celkové kompatibility, o jednotné prostředí, ve kterém se budou všichni lépe orientovat. Toho bychom jinak velmi obtížně dosahovali. Znovu zde na tomto místě připomínám analýzy, které poslanci 19. mohli slyšet z řad britských odborníků, když vyhodnocovali výsledky britského systému.
***